Kdy chodí hvězdy spát? (10)

„Dani, Danečko!“
„Nech ji ještě spát, má toho plný kecky.“
„Vždyť se probudila jen jednou a to ještě jen na minutku, spí celý den!“
„Ty Jano, jsem snad doktor, tak vím, co dělám ne?“
„Vážně?! A že tě ta holka má ráda, tos taky věděl?! A kdyby ses vyjádřil, tak tu nemusela takhle ležet!“

Hlasy ke mně přicházely z veliké dálky, se zavřenýma očima jsem si vzpomínala na dnešní události. Konečně jsem se probrala úplně…
„Nehádejte se…“ Pípla jsem na Janu a Martina slabě. „Bolí mě hlava…“
Oba se na mě podívali, oba stejně vyděšeně.
Jana mě objala. „Měla jsem o tebe takový strach!“
Podívala jsem se na svého zachránce, něco mě hodně zajímalo.
„Kde ses tu tak najednou vzal?“
Usmál se. „Byl jsem vyhozenej z pláže, tak jsem šel domů, na balkon a slyšel jsem tě křičet, tak jsem přelezl zábradlí a dál víš…
„Poslala jsem ho taky přemýšlet domů.“ Podívala se na mě Jana. „Každej jsme dneska potřebovali mít chvíli pro sebe…“

Posadila jsem se. „Kdyby mi někdo před týdnem vykládal, že za mnou polezou dva chlapi, tak se mu normálně vysměju.“ Pokusila jsem se o vtip.
Ale ani jeden z nich se nezasmál. Tak jsem zanechala pokusů a ptala se dál.
„A co jsi s ním udělal?“
„Dostal na zadek, pak si sbalil věci z apartmánu a asi odjel, nebo nevím, každopádně teď tě budu hlídat jako oko v hlavě!“
Zase se mi začalo chtít spát. „Vy jste do mě něco naprali za prášky?“
Jana se vyčítavě podívala na Martina. „Jo, na spaní, já byla proti, ale tady „exprt“, si nedal říct.“
Víčka se mi pomalu začala klížit. „Ty jsi doktor ochránče?“ Zívnu.
„No, ehm, veterinář…“
„Cos mi to dal za prášky, pro koně?!“
Už ale neslyším odpověď, usnu natvrdo.

Probudím se a chvíli nechápavě mžourám do tmy. Podívám se na hodiny na mobilu. Páni, deset. To jsem teda spala pěkně dlouho. Navzdory leknutí, že Martin mi dal nějaký prášky pro zvířata jsem byla teď plná sil a optimismu. Spát se mi už nechtělo. Vstala jsem, dnes už po několikáté, z postele a rozhodla se jít podívat za Janou.

Ťukla jsem opatrně na dveře a vešla. Janča spala přikrytá polovinou tenké deky a spokojeně pochrupovala. Mám ji budit jen kvůli popovídání? Nakonec jsem se rozhodla, že ne. Přece jenom vypadala dost vystrašeně a unaveně, když se nade mnou odpoledne skláněla.

Ještě chvíli jsem se na ni dívala, a pak odešla. Chtěla jsem se vrátit do pokoje, ale na balkoně bylo slabé světlo. Vyšla jsem ven a můj tip, že to bude Martin, neselhal.
Seděl na svém balkoně u stolu. Na něm notebook a něco tam dělal.
„Dobré ráno.“ Špitla jsem.
„No konečně, už jsem se bál, že jsem tu koňskou dávku přehnal.“ Zasmál se.
„Ty jsi opravdu veterinář?“
„Ano, máš něco proti zvířátkům?“
„Ne, vůbec. Taky jsem chtěla jít na veterinu, ale nevyšlo to.“
„Proč ne?“
„Poslední rok nic nevycházelo. Díky tátově nové ženě jsem nemohla jít na vysokou, to je ale dlouhá historie.“

Zkoumavě se mi podíval do obličeje. „Tak mi ji vyprávěj, času dost.“
A tak jsem mu řekla všechno, co jsem měla na srdci, jak mě trápí táta, že nebyl můj sen dělat sekretářku, a jak jsem šťastná, že jsem potkala Janu.
Se zájmem mě poslouchal, ale asi nejvíc ho zajímala Milada. Asi taky nedokázal pochopit, jak se někdo dokáže jen tak zblbnout, do takové průhledné ženy. Černé vdovy.

Pak jsme dlouhou dobu mlčeli a dívali se na hvězdy.
První prolomil několika minutové ticho Martin.
„Podívej, kolik je krásných hvězdiček.“
„Jsou krásné, máš pravdu.“ Usmála jsem se.
„Taky tě to někdy napadlo?“
„Copak?“
„Kdy chodí hvězdy spát…“
„Napadlo, ale jako malou holku, teď už nad tím nepřemýšlím, vlastně od té doby, co jsem se učila fyziku.“ Zasmála jsem se.
„Já nad tím přemýšlím pořád a dnes jsem na to přišel.“
„Vážně?“
„Hvězdy chodí spát kvůli tvým očím, když už nesnesou tu zářící konkurenci víš.“
„Lichotíš mi.“ Zrozpačitěla jsem, ale zároveň jsem pocítila štěstí, že to říká zrovna on.
„Je to pravda, dneska, když jsem tě slyšel křičet, tak se mi málem zastavilo srdce.“
„Já, já tě mám ráda Martine!“ Vyklouzlo mi.
„To ale nemůžeš, vždyť…“
Už jsem zase neslyšela, co povídá, utekla jsem od něj jako malá holka a v pokoji padla na postel.
Můžu Martine! Můžu, co teď asi tak dělám!“