major Děvkař - 6 kapitola

HODINA PRAVDY

„Tak fajn, myslím, že nám všem pomůže hodina pravdy.“ Lyona držel jak on, tak Mischel. V očích měl zděšení. Nikdy neměl rád, když mu někdo do očí říkal, jaký je grázl.
„Tak začnu já.
Deive, zajímalo by mě, jestli jsi tu vůbec s námi, neboť vůbec nechápu, nad čím přemýšlíš…
Mischel, no, tebe miluji, ale mám smůlu…
Macu, asi si nechám představit další ségru, jsi fajn…
Amélie, někdy přemýšlím, jestli svou blbost jen nehraješ…
A Lyon, major Lyon Garode.“ Kristián se potřeboval znovu nadechnout. Lyon seděl. Teď už nemá cenu docházet.
„My mluvíme jen někdy, od nás moc zábavy nemůžete čekat, jestli chcete, vědět pravdu, tak poslouchejte. Ramexáci mají rozkaz Vás - Tě ignorovat, a vy jste jim v tom pomohl. A ještě něco, víš, že tykáním si ztratil trochu ze svého velení???“ Kristián si sedl a vydechl.
Mac vstal.
„Krisy, zapomeň na to ségra nebude, jinak bych s tebou rád pracoval i po odprejsknutí z armády.
Deive, měl by jsi jít za svým snem…
Ami, začni konečně jednat…
Mischel, občas přemýšlím, proč musí vždycky mít poslední slovo.
Lyone, mám dojem, že tě k nám převeleli na místo Darena, a že se necítíš moc dobře, doufám, že se dá ještě něco dělat.“ Podal mu ruku.
Mac se podíval na Deiva…
„Ami, co se týče Krise a Mischel, já cítím to samé k tobě…“ Amélie v šoku, nikdy jí to ani nenaznačil. Amélie si všimla, že všichni až na majora o tom věděli.
„Macu, víš, že prostě neumím.
Krisy, máš pravdu, někdy jsem opravdu mimo….
Mischel, jsi fajn, jsem rád, že tě znám….
Lyone, vím, že jsme ti nedali moc prostoru, jak měl Armando Daren, asi bychom se ti měli všichni omluvit. Ale musím říct, že jsi byl svými poučky dost otravný…“ Ano, teď to přijde, říkal si Lyon.
„Ale jak vím, teď si dostal trochu více prostoru, tak si myslím, že by to mohlo být OK.“
Nedokázal se podívat na Amélii.
„Krisy, občas ano.
Macu, nevím v čem mám začít…
Mischel, přemýšlím, jestli je normální tahat sebou tolik prášku, ale asi není normální mít jako talisman sekeru.
Lyone, souhlasím, s nimi, asi jsme nebyli moc otevření a přátelští…
Deive, lichotí mi to, ale nevím, co Kris a Mischel, která … vždyť víte má společného s námi, ráda bych si promluvila v soukromí…“
Posadila se. Seděla vedle Deiva.
Mischel se zhluboka nadechla.
„Krisy, mám tě ráda jako Maca…
Macu, slibuji, že ti alespoň jedno někdy nechám, třeba nad mým hrobem, pokud budu první…“ Usmála se. Tentokrát to Lyon pochopil. Jednalo se o legraci.
„Deive, mám na tebe stejný názor…
Ami, to opravdu normální není, je to má úchylka…“ Mischel zvážněla.
„Lyone mám tě ráda.“ Sedla si a podívala se na Lyona.
Stal. Všichni čekali, co řekne.
„Krisy, dík, že jsi to řekl, a s tím velením, myslím si, že mě neposlouchal ani můj botník…
Macu, není to jen plukovníkem, prostě vždycky stojím sám, někdy mě to dost štve.
Deive, myslím, že jste skvělí, občas prostě nezapadnu.
Ami, myslím, že otevřené musí být obě strany, já nezvládl situaci.
Mischel. Já tebe taky, ale nevím, ovšem, jestli jsem dost dobrý…“ Dotkl se její ruky.
„Takže, já se vyjádřím k tobě, jestli dovolíš…“ Promluvil Kristián.
„Myslím, že to vše vidíš moc černě, je to stejné jako s těmi Raméxáky. Pokud sis vybral jiný vlak, jde přestoupit i při jízdě. Možná, že ses pokoušel dveře otevřít, možná v té době se do tebe zamilovala Mischel, ale většina z nás je rychle zavřela. K poslednímu bodu se nemůže vyjádřit nikdo jiný než Mischel… Dám ti radu, ty chceš, abychom si tě vážili, sám si se ale dávno odepsal…“
Lyon mu musel dát za pravdu, všiml si, že on se vidí nespíš mnohem hůř než ostatní.
„Ještě jedna otázka, proč si tak jedete po krku…“ Zeptal se Mac a ukázal směrem, k Ramexovi… Kristián mu všem řekl, že nemusí odpovídat.
„Naše nepřátelství trvá dlouho, nevím proč, já jsem byl černá a on bílá…“ Mischel držela svou ruku na jeho.
Pomalu všichni odcházeli, počínaje Deivem a končeme Amélií.
„Lyone, myslíš, že nejsi pro mě moc dobrý, mohl by jsi mi to trošku objasnit proč???“
„Projdeme se??“ Nechtěl, aby to slyšelo zbytečně moc lidí.
Jemně ji uchopil za ruku. Kdo by si ještě včera pomyslel, že budu držet za ruku s Panem… Ne, přezdívka pro něj není už vhodná. Řekla si Mischel.
Amélie zatím našla Deiva v chýšce. Nemluvil.
„Deive?“
Podíval se na ni.
„Chtěla bych tě víc poznat, doufám, že se nezlobíš…“ Deiv byl nadšený. Ani neví, proč se to odvážil říct zrovna teď. Proč jí řekl, konečně pravdu.
Dotkla se jeho tváře.
„Někdy mi docela trvá, než vše pochopím.“ Usmála se na něj. Měl přivřené oči. Nikdy si nemyslel, že to proběhne tak dobře. Usmál se ani ni. Také se odešli projít.
Mischel a Lyon našli klidné místečko, kde jich uslyší jen strom, u kterého jsou.
„Víš, nejsem takový jak se zdám.“ Posadil se.
„Lyone, proč se zatraceně tak očerňuješ, nechceš to nechat na druhých.“
„V mé vesnici se říká…“ Přiložila mu prst na ústa.
„Jen mi řekni pravdu, pravdu o tobě…“
Sklonil hlavu. Nevěděl co jí má říct, nevěděl, co je pravda.
„Miluji tě…“
„Je něco důležitější?“
Položil svou hlavu do její ho klína. „Ne.“
Hladila jej po vlasech.
„Mischel? A ty?“
„Ptáš se mě na toho blonďáka???“
„Chceš mě nachytat? Bruneta.“
„Chtěla jsem vědět, jestli jsi nás opravdu viděl…“
„Byli tam dva, blonďák a brunet, šíleně se milují…“
Lyon se začal smát.
„Tak na toho tedy žárlit nemusím.“
Hlavu měl v jejím klíně a přemýšlel. Jak je možné, že situace po ztroskotání je vždy každým autorem vybarováná jako úplný rozkol a hádky. Vždyť se situace zlepšila.
Ano, každý autor ji uvádí jako tragickou. Možná to bude však tím, že oni byli rozkolení dobře. Možná čas hádek ještě přijde.
Bylo ráno. Mischel ještě spala. Ano, jen se mu to zdálo. Ironicky se usmál. Co jsi si myslel? Na tvé sny by se měl vypsat zatykač. Šel se podívat k vodopádům. Zavřel oči. Ucítil, jak mu někdo položil ruku na jeho rameno. Nelekl se. Cítil ji v zádech. Mischel.
„Jak ses vyspal zlato…“
Lyon se otočil.
„Mischel, kolikátý den jsme na ostrově…“
„Třetí…“
„Včerejšek???“
„Myslíš hodinu pravdy…“ Lyon jemně přikývl.
„Jo, nic nepamatuješ…“
„Pamatuji, jen nevím, jestli se mi nic nezdálo….“
Svou ruku nechala na jeho rameni. Druhou jej hladila po vlasech. Lyon tušil, opravdu stalo.
Přiklonila se k němu. Jazykem přejela jeho rty.
„Ještě si myslíš, že včerejšek byl jen sen???“
„Pokud ano, chtěl bych pořád spát…“
Připadalo jí to sladké. Netušila, že je Lyon takový. Opona se pomalu otevírá…
Situace u Lyona se rapidně lepšila, však Ramexáci šli od desíti k pěti a to přímo geometrickou řadou.
Amélie a Deiv se mlčky procházeli po ostrově. Hledali nějaké ovoce. Ovšem, proč chodí tou nejdelší cestou???