Kdy chodí hvězdy spát? (11)

Jako v mrákotách jsem přece jen došla do Janina pokoje a tam sedla na okraj jejího lůžka. Chtěla jsem se na ni jen koukat, tolikrát mi už pomohla, ale ona se trhnutím probudila.
„Už jsi vzhůru?“ Ptala se mě rozespale. „Nebolí tě nic? Prej si se při těch omdlívačkách flákla pěkně do hlavy.“
„Ani ne, vlastně tělo mě nebolí, duše jo.“ Odvětila jsem. „Nevadí ti, že tě budím?“
„Ne vůbec. No já se ti teda nedivím, že tě bolí duše, ten Radim je takovej hajzl! Prej mu zdrhla holka, no se ani teda nedivím, já bych ho zabila!“ Rozohňovala se.
„Nemluv mi o něm. Já teď spíš trpím kvůli Martinovi. Byli jsme spolu na balkoně, nějak mi ujelo, že ho mám ráda a on mi řekl, že to nemůžu…“
„No ještě abys měla ráda Radima… Nediv se mu, musí si vedle tebe připadat jako dědek.“
„Ale to mně je přece jedno, kolik mu je…“
Jana zívla. „Tak mu to řekni ne.“ A zívla podruhé. „Páni, fakt se mi chce nějak spát, nebude ti vadit, když to probereme ráno?“
Zatvářila jsem se omluvně. „Ježiš promiň, jen spi, tak dobrou!“

„Tak mu to řekni!“ Znělo mi pořád v hlavě a nedávalo mi klid. Přesně, řeknu mu to! Nebo radši ne… Ne, řeknu a hotovo! Vyskočila jsem bojovně. A hopsala si to rozhodně na balkon. Ale nikdo tam nebyl.

„Přece to teď nehodím jen tak za hlavu…“ Šeptala jsem si pro sebe.
Oblékla jsem si na noční košili Janin župan a vyšla na chodbu.
S trochou strachu a nervozity jsem zaklepala na Martinovi dveře.
Nic se nedělo.
„Prosím, teď ne!“
Zaklepala jsem znovu, tentokrát trošku rázněji.
Ticho po pěšině.
Nervy jsem měla napnuté k prasknutí, sedla jsem si na práh a dala hlavu do dlaní. To už dneska na mě bylo moc.
„Martine prosím, otevři,“ šeptala jsem na dveře, „já vím, že tam určitě jsi. Vůbec mi nevadí, že jsi starší, to je tak děsná maličkost proti jiným starostem. Nemohla jsem se popravdě rozhodnout, jestli mám ráda tebe, nebo Radima, ale došlo mi to na té pláži, když jsem Radima políbila. Necítila jsem to, co k tobě. A nikdy by to u něj ani nešlo. A dneska se mi to jen potvrdilo. Byl to hajzl a já jsem byla blbá, když jsem to hned nepoznala…“

Už jsem neměla sílu zkoušet, jestli otevře. Vzdala jsem to. Otřela jsem slzy, co se mi při mém monologu vykutálely z očí a chystala se vstát a odejít.
„Miluju tě…“ Ozvalo se od schodů.
Stál tam a díval se mi vážně do očí. V jedné ruce svíral láhev pití a druhou měl zaťatou v pěst.
Došel ke mně a klekl si. Víno položil na zem.
„Miluju tě, ale jsi na mě moc mladá, umíš si představit, jak by to bylo za pár let?“
„Taky tě miluju a umím si to představit, ale je mi to momentálně srdečně jedno!“

Stále se mi díval do očí, a pak přiblížil svoje rty k mým. Neskutečně něžně mě políbil. Zatočila se mi hlava. To bylo přesně to, co jsem potřebovala cítit. Lásku.
Nevím, jak dlouho mi držel obličej v dlaních a líbal mě, připadalo mi to jako nekonečno, najednou přestal.

„Chceš jít ke mně?“ Zeptal se mě s očima plnýma vášně a očekávání.
Rozhodování mi netrvalo moc dlouho, kývla jsem. Vzal mě za ruku, otevřel dveře a dovedl mě do jeho ložnice.
Zase mě políbil,ještě krásněji. Shodil ze mě župan a hladil mě přes noční košilku. Ochutnával každičkou část mého obličeje a krku.
Sundala jsem mu triko a snažila jsem se mu jeho něhu oplácet.
„Můžu..?“ Šeptal zastřeně a naznačil mi sundání košilky.
„Ano…“
Sundal mi ji a zase mě všude líbal. Vznášela jsem se někde v oblacích. Chtěla jsem to. Chtěla jsem Martina, chtěla jsem, aby Martin byl můj první.
„Chci tě.“ Řekli jsme si současně, a pak byla na dlouhou dobu slova vyčerpána.
Všechno se slilo jen do krásných pocitů, ze začátku trošku bolestivých, ale pak už jen nádherných. Vzdechy mluvily za nás.

Pak, když jsme jen leželi vedle sebe a Martin mě hladil po bocích jsem cítila, že nechci, aby tohle někdy skončilo.

„Miluju tě, veterináři.“ Zopakovala jsem mu větu, která mě nikdy neomrzí.
„Já tebe taky lásko, jsi úžasná… A jsi moje…“
Usnuli jsme si v náručí.
Probudila jsem se, bylo skoro devět hodin ráno. Vstala jsem a šla se podívat na balkon, víceméně ze zvyku. Na našem už seděla Jana a popíjela svou ranní kávu.
Vědoucně se na mě usmála. „Šťastná?“
„Ano, ano, ano!!!“