Zamilovat se je zakázáno

Před dvěma roky se mezi naší a německou školou uzavřela smlouva o partnerství, které se zpestřuje různými výměnnými pobyty. Například loni se jednalo o pobyt v německém lese, kde naši druháci… no, teď už vlastně třeťáci, pomáhali při lesních pracích a odpoledne trávili čas zábavou, jak vím od Terky, holky ze třeťáku. Když nám naše třídní oznámila, že na jaře pojedeme na stejné místo, zatetelila jsem se radostí. Sice se tak týden neuvidím s Ondrou, ale slíbili jsme si aspoň esemesky… jestli tam ovšem bude signál.

Cesta do lesního království mě vážně zaujme, ale jakmile světlo televize prozáří šero autobusu, zahaleného do tmavého večera, mám po náladě. V tu ránu si totiž vybavím večer snad ještě temnější, letní kino, tenhle film a taky Ondru objímajícího moje záda. Ušklíbnu se. Ironie osudu, fakt. Jakoby nestačilo naše dnešní loučení… hm, asi nestačilo. S povzdechem si nasadím sluchátka Mp3 přehrávače, zavřu oči, ve kterých se zatřpytí slzy poznání, a ponořím se do pomalé hudby. Teprve když mineme louku, na níž tuším větrný mlýn, pro mě hlavní orientační bod Německa, v mapách ani jiných nesmyslech se nevyznám, vím, že jsme u cíle.
,,Co tady v lese dělá ta benzínka?“ otáže se třídní řidiče.
,,Vidíte – to je ta benzínka, kolem které se otáčím vždycky, když přejedu.“
Bez ohledu na vážnost v jeho tváři jdeme do kolen všichni. Řidič je vtipálek! A taky galán, když vypne motor až v lesním areálu. Pobaveně si prohlédnu dřevěnou tabuli, kde je mimo nápis ,,Jugendwaldheim Eichen“ namalovaná značka v podobě přeškrtnutého autobusu. To už z jedné ze čtyř chatiček, rozmístěných v půlkruhu, vyjdou naši ubytovatelé; skupinka asi deseti teenagerů + jedné učitelky. Ta galantnost se snad šíří vzduchem, nebo co, protože si němečtí kluci bez okolků přehodí přes rameno naše zavazadla, ať už jde o napěchované bágly nebo přímo loďáky, kluci v tom nevidí rozdíl. Nejsem jako moje spolužačky, které je mezi sebou hodnotí, na tohle nemám náladu, takže se i se svou cestovkou přemístím do jídelny. Tu představuje malý servírovací stolek, na něž jsou kolmé dva dlouhé stoly. Logicky tedy předpokládám, že jeden z nich je pro nás, Čechy. Po večeři, kterou tvoří něco mezi gulášovou polívkou a gulášem, nás německá paní učitelka Bauerová oficiálně přivítá. I když se pochlubí, že šest let žila v Česku, anglicky nás informuje o denním režimu celého pobytu. Budíček v šest ráno, dopoledne práce v lese, potom výlety, zábava a volný čas… to všechno mi jde jedním uchem tam a druhým ven. Proto, když zamíříme k chatičkám, abychom se ubytovali, zapomenu na svou cestovku a málem bych se šla ubytovat bez ní, kdyby mi někdo nepoklepal na rameno. Mohla jsem tušit, že mým zachráncem bude kluk (taky která holka by se dobrovolně dřela s jednou taškou) – jenže jaký…!
,,Thank you very much,“ pousměji se vděčně a převezmu cestovku. Kluk mi úsměv oplatí tak, že se smějou i jeho medové oči. Navzdory bílé zástěře, která zakrývá vysokou postavu, mu to fakt sluší! Jenže pak si vzpomenu na Ondru a rychle zapluju do budovy. Mám co dělat, abych to ustála.
S ubytovacím pořádkem jsou nakonec spokojení všichni. Dvě chatičky, které obydlujeme, dělí jen vybetonovaná cesta s lavičkou, takže není problém se s klukama navštívit. Ti Machři zaklepou na dveře našeho čtyřlůžáku už po patnácti minutách.
,,Holky, která z vás mi povlečete postel?“ přehraje Marek filmovou hlášku a my se dobře bavíme. Vydrží nám to až do večerky, kdy je třídní Olšanová přijde vyhnat a nás pak přímo zahnat do postelí. Usnout se mi ale nepodaří. Za stěnou našeho pokojíku se totiž ozve hlasitá hudba, která vzbudí také Hanku.
,,To snad nemyslej vážně!“ zašeptá trpitelsky. Dám jí za pravdu, nicméně nás záhada vyprovokuje k akci. Potichu slezeme šprušle patrových postelí, závidím Šárce s Aničkou, které spí jako Růženky, až dotápeme k oknu. Sehraně se z něj vykloníme, abychom zjistily, kdo teď o půlnoci může sjíždět Nightwish – místní holky, no jistě! Tenhle pohled nám bohatě stačí, vztekle zase zavřeme. Usoudíme, že usnout v takovým kraválu by byl nadlidský výkon a vzbudit holky pak vyložená škoda, proto ještě vztekleji zabušíme na jejich dveře. A vida – hudbu skutečně vypnou v domnění, že za dveřmi nestojíme my, nýbrž nasupená učitelka. Tu bychom na ně sice poslat mohly, ale takové bonzačky nejsme. Tahle finta nám tedy prošla, do pokoje dojdeme náležitě spokojené. Kupodivu únavu nepocítím, na rozdíl od Hanky. Ta nade mnou jen zakroutí hlavou a se zívnutím vyleze na horní palandu. Nenásleduji ji, dokonce se posadím na parapet a znovu vykouknu z okna. Je to paráda, přede mnou se rozléhá široká hradba lesa, hvězdnaté nebe jen září, stejně jako medové oči kluka, kterého poznám u dřevěného zábradlí. Zajímavé, německé mecheche skončilo, nikde nikoho nevidím, tak co tu dělá? Všimne si mě také a abych si nemyslela, že jsem ho nachytala, vyšle ke mně úsměv. Dělá si srandu? S úšklebkem trhnu záclonou a po šprušlích vylezu do své postele. Usnout se mi podaří až kolem půl druhé, což se ráno taky projeví. Nebýt Hanky, která mě probudí polštářem, co po mně hodí, její osvědčenou budicí technikou, můžu snídat tak akorát lesní plody. Ještě rychle do umývárny a – páni, mám fakt ránu! Moje vlasy vypadají jako po zásahu elektrickým proudem. Víc se jimi nezabývám, pouze si na ně navážu svůj pirátský šátek a rozběhnu se do jídelny, kde se rozřadíme do smíšených skupin, abychom se dozvěděli, jaké práce vyfasujeme. Dozvíme se taky, že vedoucím naší skupinky je milý chlapík středního věku. Pod jeho vedením dojdeme na rozlehlou louku, která sousedí s lesem, kde nás čeká dřina v podobě vyprošťování stromů z trní, jak nám vedoucí názorně předvede. Připomene mi tím dědečka Hříbečka a možná právě proto mu tak s Hankou začneme říkat. Pak nám nezbude než napodobit jeho pracovní styl, na který ale nemám, protože se do trní zamotám i s nůžkama. Ke všemu zaslechnu na příjezdové cestě brzdit kolo. Že by nějaký paparazzi…? Jestli má medové oči, tak proč ne. Pozdraví se s Dědou, jakoby to byla úplná normálka, a pak ti dva zamíří ke mně. Děda na mě chvilku mluví, pochytím slova jako ,,pomoc“ a ,,kolega“, načež se vrátí ke své práci. Zřejmě tedy budu pracovat s kolegou. Ze začátku nám to moc nejde, to když si pořád lezeme do cesty, ale pak se sehrajeme a za to dopoledne toho stihneme víc než Děda! Škoda že s úderem dvanácté dnešní práce končí, vydržela bych tu klidně celý den s tím… kolegou.
Tenhle titul se během odpoledních seznamovacích her změní na protihráče, to když si s Němci zahrajeme basket. Jména, která ten den uslyším, se snažím dobře zapamatovat, především jméno toho kluka s medovýma očima. S Danielem se pak potkám už jen jednou, a to v kuchyni, kde po večeři s Hankou pomáháme Šárce s Aničkou, co mají službu. Německé holky dají pro dnešní noc pokoj, proto toho klidu využijeme a zhodnotíme náš první pracovní den.
,,Nesnáším Nightwish, nesnáším německý lesy a nesnáším nůžky,“ vyjmenuje Hanka, až nás pobaví. ,,A ty se moc nesměj,“ krotí moje vášně, ale směje se taky. ,,Sama tam flámuješ s Danielem, zatímco já abych lovila akorát tak klíšťata.“
Toho se holky chytnou. ,,Daniel je z vaší skupiny?“
,,Nevím, Bauerová o něm nemluvila. Přijel sám od sebe,“ pokrčím rameny. V tomhle tématu si nejsem jistá v kramflecích a pozná to i Šárka. Proto se hned nedovtípím, když na Hanku spiklenecky mrkne. Dojde mi to až ráno, kdy pod polštářem objevím plátěný pytlíček se sušenou levandulí. Podle Šárky se mi mělo zdát o budoucím klukovi… no tě pic, jestli to fakticky funguje! Dneska se o tom nepřesvědčím, s Danielem se potkáme jen u snídaně, takže se s trním musím poprat sama. Jak se říká, nic není zadarmo, a tak mě ode dneška bude zdobit velký šrám na lýtku. Moc pozornosti tomu ale nevěnuju, mohla jsem to čekat. V rámci odpoledního programu si zajedeme do Bodenwerderu, města, kterému vévodí bobová dráha. Ti odvážnější si do atrakce sednou po jednom a ti ostatní (kam se řadím i já) po dvou. Se Šárkou pištíme tak vehementně, až nás to málem stojí hlasivky, avšak se pro rychlou jízdu nadchnu natolik, že si tu poslední sjedu sama a vyloženě si ji užiju!
Po návratu na mě čeká SMSka. Nevěřila bych, že už jen jméno odesílatele mě tak rozlítostní, natož pak samotná textovka.
Čau Nati. Zrovna jedu do Vyškova, ale radši bych byl s tebou. Jak je v lese? Neozvala ses mi.
Chvilku si ji jen tak pročítám. Neozvala ses. Pravda, slíbili jsme si, že i přes tu dálku budeme v kontaktu… Jen ta pravda, ta nelítostně upřímná pravda, mi v tom brání. A tak abych si provětrala hlavu, jdu prozkoumat okolí lesního areálu. Po deseti minutách stanu před jistou zříceninou hradu. Vzpomenu si, že o ní Bauerová mluvila. Podle legendy ji prý pronásleduje prokletí… Já tomu říkám turistická blbost. I když… Zřícenina tvarem připomínající ležaté E má v sobě fakt něco tajemného… Natálie, nevyšiluj! Prokletí nebo ne, opřu se o kamennou zídku a tvář zdvihnu k nebi. Jediná hvězda, která mu vládne, se mi jen tiše vysmívá.
,,Vrr – vrr – vrr…“ Nečekaného zvuku se leknu tak moc, že sebou prudce trhnu a dokonce i vykřiknu. Pak mi dojde, že ten zvuk znám. Zašátrám v kapse mikiny – no jistě, mobil! Rozkliknu symbol nepřijatého hovoru a na mé Nokii se rozsvítí to nejkrásnější jméno, co znám: Ondra.
,,Proč nevěřit tomu, kdo říká: Miluju tě…?“ zařvu do ticha a tvář, která ještě před chvílí obdivovala tmavě modrý samet se stříbrnou perlou, schovám do dlaní.
,,Abys věřila tomu, kdo v slzách říká: Miluj mě?“ zkusí něčí hlas. Leknu se podruhé, tentokrát však nevykviknu, jen ohromeně zírám do medových očí. Daniel? Tady na hradě? A mluvil ČESKY???
Ten kluk se však jenom omluvně usměje: ,,Zmátlo tě to, co?“
Rázem si připadám jako němá Alenka v říši Divů. Daniel si to vezme na triko (a dobře dělá), protože si ke mně přisedne. ,,Promiň, to jsem nechtěl…“
,,Kdo vlastně jsi, že mluvíš česky?“
Čeká na mě velké překvapení. ,,Daniel. Daniel Bauer.“
,,Já Jane, ty Tarzan?“ ušklíbnu se. Pak se ale chytnu za pusu. ,,Chceš říct, že…???“
,,Učitelka Bauerová je moje máma,“ dokončí mou myšlenku. ,,Naši se poznali v Německu, kde jsem se narodil. Ale táta je Čech, takže jsme bydleli tam.“
,,Šest let, já vím,“ vzpomenu si na uvítací řeč.
,,No. Jenže pak se rozvedli, a tak jsme se s mámou vrátili zpátky. Proto neumím jenom německy, ale i česky.“
Soucitně se na něho usměju. ,,Kámošovi rodiče se zrovna rozvádějí. Není to nic příjemnýho.“
,,No jo. A co tu vlastně děláš? Držíš černou hodinku?“ zeptá se a pohledem sklouzne na můj mobil. ,,To… kvůli němu?“ zkusí opatrně.
Bauerová měla pravdu. Tohle místo je vážně tajemné, což se přenese i na mě. A tak mu to povím. O Ondrovi, se kterým se od prváku kamarádím, o jiskře, která mezi náma přeskočila, a o tom, co mě od toho distancovalo – jeho otcovství. Ve svých devatenácti letech tak má život nalinkovanej – bude žít s Radkou, tou holkou, která je s ním možná těhotná. Snad to ale vyřeší jinak… Mohl by.
Teď už slzy nezadržím, jen cítím, jak padají na Danielovo rameno.
,,Netrap se tím. Je to jeho problém, do kterýho se dostal sám. Ondra to sice může vyřešit jinak, jenže taky nemusí. Teď to nech na něm, ale hlavně – netrap se.“
Mým poděkováním je vděčný úsměv. Daniel mi setře poslední slzu, která se přehoupla přes hradbu řas, a rozhodne: ,,Pojď, radši se vrátíme. Ještě by mohli vyhlásit mezinárodní pátrání.“
Se smíchem nabízenou ruku přijmu a společně zamíříme zpátky do areálu.
Před naší chatou se zastavím. ,,Jak tu vůbec pracuješ? Dneska jsem tě s náma neviděla.“
,,Protože mám individuální plán – někdy jsem v lese, někdy v kuchyni. Někdy funguju jako univerzální uklízeč a zrovna teď rozesmívám jednu Šíleně smutnou princeznu.“
Radši ale zůstanu tou Alenkou v říši Divů. Na pokoji mi jako první padne do oka (a to doslova) Hanka. Mobilem mi před ním zašermuje tak energicky, že přímo čekám, kdy mi to oko vypíchne. Ale ono ne. Místo toho se dozvím, že cílem téhle akce je vrátit Němkám noční mecheche i s úrokama. Hanka svůj aparát přiloží ke zdi, zapne přehrávač a celej náš čtyřlůžák jde do kolen, když si představíme, jak se do jejich pokoje přenese legendární duo současnosti – Eva a Vašek. Markovi a Adamovi, kteří k nám přitancují z chodby, se smějeme tím víc. Hanka se pokusí mobil rychle vypnout, ale tím Marka neoblafne.
,,On na mě motykou, já po něm krumpáčem?“ culí se. ,,Hanko, neblbni.“
,,A co chceš jako dělat?“
,,Nech to na mně…“

Za dnešní dopoledne tak stihnou vymyslet bezva fintu. Jelikož je Marek z jiné skupiny než Hanka, domlouvají se po SMSkách! Děda je tolerance sama: ,,No comment,“ prozíravě mrkne a vezme nás na louku, kde až do zblbnutí hrabeme seno. Daniel podnikne další přepadovku, takže s tím blbnutím nijak nepřeháním. Seno, které shrábnu, mi sebere ve svůj prospěch, což si nenechám líbit. Do tábořiště se tak sice vrátíme s melírem ve vlasech, ale zato náležitě vyřehtaní.
,,Na jakou školu vlastně chodíš?“ překvapím ho odpoledne.
,,Končím českoněmecký gympl. Ve třídě máme 15 Čechů a 15 Němců, přičemž já jsem něco mezi tím,“ přizná se.
Na důkaz obdivu zdvihnu palec. ,,Respekt, Dane.“
Zasměje se. ,,Vždyť je to gympl jako každej jinej, jen tu studujou dva národy. To máš jako v Česku s Vietnamci. Nebo jsi snad rasistka?“ mrkne na mě.
,,Rasisty nesnáším! Jenom… jsem na zahradnický škole.“
,,No a?“ nechápe. ,,To takhle nemůžeš brát. Navíc – mně se vždycky líbily takový věci, jako jsou kytky.“
,,Například?“ popíchnu ho.
,,Například takový ty červený a fialový.“
,,Hlavu si s tím fakt nelámeš.“
,,Já to nestuduju,“ usměje se v obranném gestu a utrhne fialku, aby mi ji zastrčil za ucho.
,,A ten Ondra… je tvůj kámoš?“ překvapí teď on mě.
,,Spíš už jen spolužák. Můj kluk to není a na kamaráda jsme sami sobě vzdálení.“
,,Přesto ti pořád píše…“
Sakra, vím, kam míří! Nahlas však řeknu jen to, že Ondra šel vždycky jenom za svým cílem bez ohledu na ostatní. Nakonec jsem ráda za Šárčin hvizd, kterým jako služba oznámí večeři. Po ní se Hanka Šárce nabídne, že pomůže s nádobím, a začne na sebe skládat umělohmotné hrnky. Marek se aktivně připojí a zanedlouho spolu postaví vysokou věž. Jako malí Jardové, fakt. Jestli tohle má být ta bezva pomsta… Nicméně se povedla – podle očekávání tím Němce inspiruje k soupeření. Je to jako na nějaké soutěži: pomalejší se snaží dohnat rychlejší, rychlejší zvyšují tempo a učitelky cvakají foťáky. Máme krásnej náskok, k našemu dílu ale přidám ještě jeden hrnek a pak další…
,,Nati, bacha!!!“ zakvílí Marek. Podívám se na vrchol vysoké věže, kterou rozkymácel můj poslední příspěvek. Rychle přemýšlím. Kdybych ho sebrala mou roztřesenou rukou, věž by spadla tím dřív. Mrknu k sousedům: Dan je jak Pendolino.
,,Mám je!!!“ zvolá Šárka a s mikinou plnou hrnků sprintuje z kuchyně za náma na židle. Dokonce neváhá vylézt přímo na stůl, aby věž v posledním tažení přidržela a společně s Markem a Hankou ji doplnila posledními zásobami.
Díky Šárce tak vyhrajeme nejenom o výšku, ale i o stabilitu. Němcům se ,,pevnost“ záhy sesune k zemi, jen to třískne. Někteří svou prohru neunesou a tak foukají na tu naši. Zbytečně – tahle má základy pevné.

Výhodou sobotního dopoledne je pracovní volno, které nám uštědří naši lesníci. Volného času tak využije každý podle sebe: Hanka s Aničkou se nakvartýrujou ke klukům, zatímco Šárka na pokoji datluje jednu esemesku za druhou. Podle prozíravých úsměvů, které se odráží na displeji jejího mobilu, dokážu příjemce bezvadně odhalit. Z Lukáše tak musí mít na brigádě vyloženou radost! O Ondrovi, který se mnou propsal polovinu jeho zimní brigády, ani nemluvím. Jenže my jejich ročnímu vztahu nesaháme ani po kotníky!
Abych přišla na jiné myšlenky, vyjdu před chatu, kde na lavičce spatřím Dana, jak hraje na kytaru.
,,Nevěděla jsem, že hraješ…“ přiznám překvapeně, čímž se prozradím a Dan se ke mně otočí.
,,Tři roky,“ potvrdí, ,,ale nepředstavuj si nic velkýho. Na elkytaru jsem se naučil hrát díky příručce, což se mi pak docela hodilo, protože jsme s klukama založili kapelu. Občas si zahrajeme na školních akcích a třeba dneska –“
Nestačím valit oči. ,,Prej nic velkýho! Já si vždycky přála zpívat v kapele.“
,,Tak jestli i převzatý písničky, dneska to můžeš obkouknout.“ A spiklenecky mrkne.

Odpolední výlet na náměstí, kde začal jarní jarmark, pak vyloženě stojí za to. Celý prostor lemují stánky se sladkostmi a různými suvenýry, s holkama navštívíme stánek babky kořenářky a zastavíme se i u stánku s přívěsky. Letmo se podívám na ten s Blíženci, mým znamením, načež mi pohled sklouzne na malý přívěsek ve tvaru kytary na kožené šňůrce. A jelikož jsem povahy víceméně spontánní, mám jasno. Jen co stihnu zaplatit potřebnou sumičku, dolehne k nám hlas moderátora celého programu. Rychle se přemístíme pod pódium, abychom stály na dobrých místech. Lidí je tu však tolik, že najít volné místo se zdá jako nadlidský výkon. Poté, co se vtěsnáme mezi nějaké holky, moderátor uvede další program. Němčinu jsem na základce zvládala na výbornou, v prváku mi ji Olšanová zhodnotila chvalitebnou, takže mu docela rozumím. Rozumím i ostatním Němkám, protože když moderátor představí kapelu The Flame, nadšeně tleskám s nimi. Pódium je záhy jenom pro ně: dvě holky a tři kluky, z nichž ten třetí drží elektrickou kytaru. Ten třetí, který si její popruh vyzdobil malými odznáčky. Prostě Daniel. Pak už kluk, co sedí u bicí, odpočítá doby a The Flame svůj koncert zahájí hitovkami od Green Day.
,,Už jsem se bála, že to budou Nightwish,“ svěří se Hanka. Hudbou se nakonec necháme strhnout všechny, na parketě skáčeme do rytmu a při refrénu pomáháme zpívat z plných plic, což dlouhovlasou holku, zpěvačku kapely The Flame, sice potěší, nicméně je se svým jasným altem tak dobrá, že je to právě ona, kdo celou kapelu vede. Černovláska, co dokonalou hudbu dozvukuje klávesy, taky válí, stejně jako týpek s baskytarou. Větší pozornost však věnuju Danovi. Hnědé pramínky vlasů mu ležérně spadají do očí a když trhne hlavou, aby si je z čela odhrnul, očima při tom zabloudí do publika. Že by mě hledal…? Aha, tak ne, usoudím, když Danovu tvář ozáří blesk z foťáku nějaké blondýny, která stojí pod parketem a pořád si ho fotí! Dana však ze sedla nevyhodí – jen se usměje a hraje dál. A že to nemá chybu! Na řadu totiž přijdou písničky od U2. Beautiful Day a New York celé proskáčeme, načež se kapela rozloučí posledním hitem a Daniel mě očima vyhledá. Singl With or Without You má zřejmě zažitý, protože se při hraní dívá jenom na mě. Chce mi tou písničkou něco říct…? Protože moje angličtina není tak dobrá jako němčina, musím se na její slova víc soustředit. With or without you… S tebou nebo bez tebe…? Ale proč??? Nasadí mi tak pořádnýho brouka do hlavy, kterého vyháním celou cestu do chatek.

Čau lesnice. Pořád čekám, kdy se ozveš, ale ty nic :-) No, třeba jednom nemáš kredit. Prý se v pondělí vrátíte… Můžu na tebe počkat v osm před školou? Těším se.
Esemesku od Ondry si přečtu v třesoucích se rukou. Už ale nebrečím, jak jsem na ni reagovala minule. Stejně jako tehdy se Ondra mé odpovědi nedočká ani teď a rozhodně to není kreditem, proč ho ignoruji. Místo toho (a mnohem radši) vejdu do dveří naší společenské místnosti, kde se hned málem srazím s Danem.
,,Ahoj Natty! Zrovna jsem se chtěl stavit. Co kdybysme se šli někam projít?“
A protože souhlasím, Dan mě vezme za ruku a aniž bysme se nějak víc domluvili, automaticky zamíříme ke staré zřícenině.
,,Dneska na tom jarmarku… byli jste fakt dobří,“ uznám cestou.
,,Díky. Ale vy jako tanečnice jste to tam taky docela pěkně rozjely,“ podotkne, až se po něm oženu.
,,Dane? Kde vlastně bydlí ten tvůj táta?“ změním téma.
Překvapeně se na mě podívá. ,,No, ve Vyškově…“
,,To je přece kousek od nás!“
,,Já vím,“ mrkne. ,,Táta mě na léto pozval k nim, tak mě napadlo, že bych spojil příjemný s užitečným. Chtěla bys?“
,,To by bylo bezva!“ přiznám nehraně.
Dan se široce usměje. ,,Prima. Mimochodem, Natty, víš, co je dneska za den?“
Přemýšlím nahlas. ,,Odjíždíme třetího v pondělí, což je za dva dny. Takže dneska je nejenom sobota, ale taky…“ zarazím se.
,,Prvního máje,“ přikývne. Teprve teď mi docvakne, že stojíme pod rozkvetlou třešní!!!
Dan si toho všimne taky, protože si dodá odvahy a řekne: ,,Tak abys mi do těch prázdnin neuschla…“ a dá mi pusu.

O co jsem byla večer šťastná, o to jsem celý dnešek nesvá. I když bych nejradši do celého světa vykřičela, že mi tenhle českoněmecký kluk totálně popletl hlavu, nesmím zapomenout na to, že doma na mě čeká jiný život. Respektive Ondru. A já si přece nemůžu myslet, že zítra jen tak přijedu a řeknu mu, že začínám znova. To přece nejde…
,,Blížová!“ zahřmí Olšanová a já sebou polekaně trhnu. Třídní se jen pousměje. ,,Být tebou, ten strach bych si ještě schovala, budeš ho potřebovat.“ Schovala? Vždyť je tma a my dvě jsme jediné, kdo se ochomýtá před chatkami! ,,Radši pojď se mnou k ohništi, čekáme už jen na tebe.“
No vážně, uvědomím si, když dojdu k provizornímu ohništi a přisednu si k Hance.
,,Teď už jsme všichni, tak myslím, že můžeme začít,“ oznámí nám Olšanová. ,,Dnešní večer je poslední, co tu strávíme, a proto jsme si pro vás něco připravily. Schválně jsme počkaly, až se setmí, protože odabsolvujete takovou večerní procházku, což je u nás něco jako stezka odvahy. Důrazně však připomínám, že ti, co zabloudí, mají smůlu…“ na chvíli se dramaticky odmlčí, ale pak dodá: ,,Stejně to půjdeme prohledat.“
Olšanová počká, až to Bauerová Němcům přeloží, a potom nás odvedou do lesa, kde se rozdělíme do dvojic. Pokud všechno správně pochopím, vyhrajou ti, kteří se vrátí zpátky do areálu s ještě svítící baterkou, protože finta je právě v tom, že ty baterky, které nám rozdají, jsou v posledním tažení. Pak si každá dvojice vylosuje pořadí, ve kterém trasu (možná) projde, a Bauerová jí to odpočítá. Když přijdeme na řadu my s Hankou, nejdřív jdeme bez baterky. Na zeměpis jsme tupé obě, takže se spíš spolehneme na orientační smysl dvojic před námi. Ale pak se setmí natolik, že když Hanka zakopne o malý pařez se slovy: ,,To na nás musel někdo narafičit,“ rozsvítíme baterku.
,,Nati, posviť mi sem, rozvázala se mi bota,“ vzdychne Hanka. A zatímco na ni baterkou zamířím, cítím, jak mi někdo položí ruku na rameno!!!
,,Ááááá!“ zaječím, až se nás Hanka lekne taky a tak zaječíme stereo. Rychle na to individuum namířím a děsím se toho, co ve světle baterky uvidím…
,,Marku, ty pako!!!“ uleví si Hanka. ,,Víš, jak jsme se lekly?!“
,,Vím,“ zasměje se. ,,Šel jsem hned před váma, ale tady Danovi klekla baterka,“ kývne a my s Hankou můžeme sledovat, jak se ze tmy vynoří Danova postava!
,,Jsem si normálně připadal jak Jeníček,“ doplní jmenovaný a my jdeme navzdory prožitému šoku do kolen.
,,Hele, ty Jeníčku,“ mírní ho vysmátý Marek, ,,protože tu teď jsou dvě funkční baterky a my jsme čtyři, podle pravidel by se mělo chodit ve dvojicích, a jelikož jsme to s Danem jaksi porušili, asi bysme to teď měli napravit. Takže navrhuju, ať maj holky taky trochu změnu: Natty s Danem, já s Hankou.“ Nestačím zírat, jak je Marek iniciativní! Myslím, že na pedáku by vynikl rozhodně víc než na zahradnické. Tím však nechci říct, že by mi to jeho ,,navrhuju“ vadilo. Představa, že můžu být sama s Danem, nemá chybu!
A nejen představa! Teď už baterkou nijak nešetříme, sice sem tam o něco zakopneme, ale to tu atmosféru jen dokresluje. Asi po dvaceti metrech začneme klesat. Dan mě vezme za ruku, nejspíš abych navzdory světlu z baterky nikam nezahučela, a tak nějak ji už nepustí. Sráz dolů vede kolem hradní zříceniny, té, ke které se vztahuje ta tajemná legenda, s níž mě Dan taky seznámí. Vlastně to pro mě není úplnou novinkou, film Ospalá díra, na kterým jsem byla v kině, mi tu legendu trochu připomene. No jo, jenže to bylo v kině. Tady v lese jsem z toho tak na větvi, že mě uklidní až Danův polibek, co mi věnuje před chatou, a já si uvědomím, že ta Šárčina finta s levandulí fakticky nekecala!

Pobyt v Německu mě mimo angličtiny naučil i vzít příležitost do svých rukou. Proto počkám, až se na příjezdové cestě uklidní českoněmecký šrumec, svou cestovku uložím do zavazadlového prostoru, batoh pak nechám padnout na sedadlo vedle Hanky, přívěsek s kytarou schovám do kapsy a v tom davu loučících se kamarádů vyhledám Dana.
,,Tak ahoj,“ rozloučím se. Daniel využije chvíle, kdy mě obejme, a do kapsy mé mikiny přendá jakýsi papírek. Mohla bych udělat totéž s přívěskem, ale ten si prozíravě schovám; jednak Dana dva měsíce neuvidím, chci si nechat něco na památku, kdyby to náhodou nevyšlo, a pak, teprve okolnosti ukážou, co za ty dva měsíce vlastně bude…
Bez ohledu na učitelky mě Dan políbí do vlasů a tak se rozloučíme. Připomínám si to skoro celou cestu domů, kdy v ruce svírám malou kytárku na kožené šňůrce a do uší mi z autobusového rádia zní písnička, kterou pro mě Daniel zazpíval: With or without you… S tebou nebo bez tebe.
Co jsem si to ráno říkala? Že teď už dokážu vzít příležitost do svých rukou? Asi ano, protože když s úderem osmé večer autobus zastaví a já před školou spatřím Ondru, mám jasno. Se svou cestovkou se proderu zástupem lidiček čekajících právě na nás, letmo zahlédnu i Lukáše, který Šárku hned obejme. Ne, teď už jim nezávidím.
,,Ahoj,“ ozve se za mými zády. Ondra. Zvláštní, ještě před pár dny jsem od téhle situace utíkala, teď však vím, že to byla blbost.
,,Ahoj,“ pozdravím ho taky. Žádné objetí ani nic, co bych ještě před pár dny udělala.
,,S tou Radkou –“
,,Promiň Ondro, já už to nechci rozebírat,“ přeruším ho.
Zatváří se šťastně. ,,Takže to znamená…?“
Chudák kluk neví, která bije. ,,To znamená, že už nestojím o tenhle vztah plný nejistoty. Prostě ti už nevěřím. Sám víš, že by to dál nemělo cenu,“ řeknu, obejdu ho a zamířím domů. Když se po pár krocích otočím, Ondra tam ještě stojí a tváří se nechápavě. Musela jsem si vybrat – buď s ním, nebo bez něho – a já si vybrala. Asi se už nedozvím, jak to s Radkou vyřešil, jen vím, že ji ve Vyškově budu potkávat… Teprve teď si vzpomenu na papírek, co mi dal Daniel, a zašátrám v mikině. Protože je rodilý Němec, telefonní číslo, co mi napsal, je logicky německé. Zastavím se, abych z batohu vyndala mobil a kromě esemesky, kterou pošlu našim, že jsem zpátky, napíšu i krátký text: Všechno vyřešeno, moc se těším na to léto. Natty
,,Ty se ani nerozloučíš?“ doběhne mě Hanka s Markem a já se jenom usměju. ,,Tak co? Dobrý?“ zeptají se stereo.
,,Momentálně jo,“ mrknu. ,,A jestli i za dva měsíce, to se uvidí.“