Nemoc

„Jdeme určitě dobře?“ ujistila se raději Dita.
„Jasně, věř mi“ řekla Kamila.
„Určitě? Vždyť jdeme pořád touhle ulicí.“
„Jo“ potvrdila Kamila „tahle se napojuje na Resslovu.“
„Tak tohle je on?“
„Jo, pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje, kde nacisti zabili parašutisty z Anthropoidu, Silvru A a Silvru B.“
Kamila poodstoupila. Pozadu do někoho vrazila. Cítila, jak ji ten někdo podchytil. Postavila se a otočila se. Málem jí ten pohled vyrazil dech. Dívala se přímo do pěkného souměrného obličeje s čokoládově hnědýma očima, trochu užšími, ale plnými rty a obličej rámovaly černé vlasy, upravené s nedbalou elegancí.
„Promiňte“ omluvila se po chvíli „nedívala jsem se za sebe.“
„V pořádku“ řekl s úsměvem „nestává se mi často, že mi krásný holky padají do náruče.“
„Ne? To mě udivuje. Ale my už musíme jít“ řekla rychle a s nechápající Ditou spěšně odešla.
„Proč už musíme jít?“ chtěla vědět Dita.
„Prostě už musíme“ odsekla Kamila.
Chvíli se na Kamilu dívala, pak se zarazila na místě.
„Když se ti líbil, tak ses s ním měla bavit. Dřív ti to problém nedělalo-“
„Dřív“ zarazila ji Kamila „nech to plavat, prosím.“
Dita se jen povzdechla.
„Dobrá.“

Na díze sbalím každou, kterou chci, a když mě některá dostane na první pohled tak nic. Vůbec nic. Já jsem ale blbec.
Zarazil se. V davu zahlédl červené vlasy. Ta její kámoška či co to bylo, měla vlasy načerveno. Jdu do toho, řekl si, při nejhorším mě pošle pryč. Šel dál pražskými ulicemi za červenými vlasy.
Držel se za nimi až k Vltavě, kde si sedli na lavičku. Viděl, jak se spolu baví a pak se ta druhá zvedla a šla pryč.
Tohle je moje příležitost, ujistil sám sebe, lepší už nedostanu. Došel k lavičce a zeptal se: „Máte tu volno?“
„Jo, mám“ řekla a teprve pak k němu zvedla hlavu. Rozhodl se hrát na náhodu.
„Ale to je náhoda“ řekl „svět je tak malý.“
„Už to tak bude“ přitakala „mimochodem já jsem Kamila.“
„Robert. Zajímáš se o historii?“
„Jak jsi to poznal?“
„Jednoduše“ pousmál se „byla ses podívat, kde se schovávali parašutisti.“
„Já jsem tam už byla, ale sestřenka se tam chtěla podívat.“
„Aha-ty jsi z Prahy?“
„Jsem.“
Teda já mám štěstí, uvědomil si, myslel jsem, že je bůh ví odkud.
„Já jsem taky Pražák. Můžu tě pozvat do kavárny?“
„Ale jo“ řekla nakonec.

Seděli v kavárně na venkovní terase.
„Kolik ti vlastně je?“
„27“
„27?“ podivila se „tipla bych ti nanejvýš 23.“
Na chvíli se zarazil.
„Vím, že u žen se na věk nemá ptát-“
„25, kde tady bydlíš?“
„Kousek od Barrandova.“
„To bydlíme skoro u sebe“ podotkla trochu ironicky „já jsem z Čakovic.“
„Co máš v plánu dneska večer?“
„Chci jít do kina.“
„Se sestřenkou?“ zeptal se zvědavě.
„Ne, ta už je v buse směr Kladno. Jdu sama.“
„A nepotřebuješ ochranu?“ ušklíbl se lišácky.
„A víš, že jo? Právě ses odsoudil k večeru stráveným s rodinkou Simpsnů.“
„A s tebou“ řekl tajemně.
Chvíli si ještě povídali.
„Tak ahoj večer“ rozloučila se Kamila „a buď tam včas. Nesnáším lidi, co chodí pozdě.“
Zaplatil a vydal se opačným směrem než Kamila.
Musím uznat, pomyslel si, že mě totálně dostala. A ty její modrý velký oči a hnědý vlasy s blonďatým melírem...prostě krása.