Červánkový sen - 1. díl

Život je jeden velký sen, který ale nesmíš prosnít, nýbrž prožít!!!
Mé heslo, můj cíl.
Ale dva týdny o prázdninách prostě musím věnovat svým rodičům... ano musím. Minimálně ještě tento rok jedu s nimi na dovolenou. Zdráhala jsem se, kdo by taky dobrovolně jel, že. Ale okolnosti mě donutily. Rozchod s Radimem bolel hodně a přijdu alespoň na jiné myšlenky. Už se o něm nechci bavit. Vybral si své kámoše (a že jich není málo), tak co. Jeho věc a tečka.

Sobota

Úmorná cesta na místo. Je to pravda jenom 400 km, ale nějakých pět hodin ve Felícií není žádná prdel. Teda je. Zrovna tuhle část těla vůbec necítím. Celá otlačená, upocená, odmalovaná, nepřitažlivá vystoupím z vozu, abych obhlídla naše ubytování. Není to velké. Jen dva pokoje a kuchyňka, ale aspoň něco. Potřebuju klid, kde si budu moct číst. Nemíním se zapojovat do všech hloupostí, které vymyslí naše rodinka, aby snad nadchli jedenáctiletého rozmazlence nebo moji maličkost.
Vybaluji si skoro hodinu a naši stihnou za tu dobu zjistit, kde je tu jaká hospoda, půjčovna loděk, hřiště, obchod a autobus. Samozřejmě jsem odmítla jít s nimi na výzvědy. Cítila bych se jako rozmazlený drobeček.
Ten den vážně stihnu jen vybalit, umýt zuboželé tělo a zapakovat se do postýlky. Spinká se teda vážně rozkošně. Ještě ty sny. Říká se, že co se ti zdá někde první noc, to se vyplní. Tak podle toho bych tu měla potkat nějakého klučinu a vyspat se s ním:-D

Neděle

Prý ráno moudřejší večera. Ale fuj! Kdo to vymyslel. Chce se mi spát více, než včera. Cože? To už je 12 pryč? No zas tak pozdě nevstávám, co? Akorát na oběd.
Vylezu tedy ze svého útulného pokojíčku, avšak po téhle noci trochu zadýchaného, abych zjistila, že naši nejsou „doma“. Zvláštní, asi alespoň tady mi dají trochu prostoru. Na malém stole u kuchyňky objevím malý lísteček:
Jeli jsme do města nakoupit a podívat se na zámek. Zajdi si na oběd do hotelu.
Páni, tohle že napsali naši? No tak to mám minimálně do odpoledne od nich klid. Ne že bych byla tady ráda, ale nějaké to plus se tam najde. Skočím si na záchod, rychle ustelu, hodím trošku té barvy na tváře, zamknu a vyrážím.
Po kamenité cestě se v žabkách nejde zrovna nejlíp, ale v tomhle dusném počasí se nebudu přeci pařit v teniskách. Vlastně za chvilku jsem už na asvaltce u lesa. Alespoň si prohlédnu okolí a ... sama. Tohle místo je vážně krásné. Klid, jen chataři na svých pozemcích, dědečkové a babičky se svými vnoučky, chytající bronz babička s kopačkou, která ne a ne kopat:) Pravda, dlouho nepršelo a země je vyprahlá.
Tahle cesta vede až k samotné přehradě. Nasune se mi nádherný výhled na ostrůvek přes jezero a nikde nikdo. Asi v tomhle počasí člověk nikdy neví, jestli nezačne pršet. Jinak se tady musí chodit koupat celý kemp a chataři. Je to tu nádherné. Schůdky, vedoucí do vody jsou přírodní – kamenité a pod nimi je malá plážička písku. Zvedne li se hladina, není ho určitě vidět.
Prohlížím si tenhle kraj s úsměvem na rtech. Snad poprvé rozjímám v dobrém slova smyslu. Ale co to je? Pohlédnu na nebe. Ani jsem si nevšimla, že slunce se schovalo za hustý tmavý mrak a pouští první kapky. Kruci. Jsem daleko. Rychle doběhnu pod stromy, které snad tolik vody nepropustí. Najednou cítím i to ochlazení, kterého jsem si bohužel předtím nevšimla.
Stojím tam dobrých pět minuty, kdy lije jako z konve a větve začínají propouštět čím dál víc toho, co mě pořádně rozklepalo. Teď přece nemůžu přeběhnout na cestu a běžet přímo v tomhle dešti. Najednou uslyším dupat slony. Teda ne doslova, ale něco se na mě asi řítí. Běží to jako splašené a je ho slyšet na kilometry. Nebo je to medvěd a teď mě zakousne. Jak se to říká? Nehýbat a dělat, že tu nejsme.
„Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaa,“ začnu ječet na celé kolo. Není nad to být podělaná z každé blbosti.
Kroky se blíží a mě mrazí při každému šustnutí. Už ani nevím, ze které strany to jde. Jsem tak pomatená, že když mě kdosi uchopí za mokré rameno, kopnu ho do oných míst a dotyčný se začne svíjet. Proboha! To je přece...
„Co tady děláš,“ vyštěknu zoufale a zároveň vztekle.
„Spíš co tu chceš ty.“
„Jsem tu na dovolené,“ vydechnu pořád zaražená.
„No to já taky.“
„Aha, na dovolené,“ papouškuju svého bývalého přítele Radima, který jednou prohlásil, že nesnáší dovolené. Vida, změnil názor.
„Jsme tu s klukama kousek na chatě. Nebudeš tu moknout.“
„Jaká ohleduplnost. To bych do tebe Radímečku neřekla.“
„Neblbni, si celá mokrá.“ Jo smysl pro odpovědnost měl vždycky, to se mu musí nechat. Nakonec se rozhodnu poctít jeho přátele svou přítomností v chatě, kde je alespoň teploučko. Nebráním se, když mi každý z jeho kámošů půjčí něco na sebe. Samozřejmě čistého. Do něčeho spoceného a smradlavého bych nevlezla. Fuj.
„Tak ty seš tady taky na dovči, jo,“ otočí se na mně Tomáš, libový frája, který holky bere jenom do postele.
„Jo.“ Co to tu budu rozebírat.
„Jako vždycky ledová královna a nasraná panička,“ zasměje se Luk, který se vlastně ve skutečnosti jmenuje Luboš.
„Drž hubu,“ poradím mu hrubě. A více neotevřu pusu. Na jejich debilní otázky přestanu odpovídat a vzápětí je to přestane bavit. Chovají se, jako bych tam vážně nebyla a já jsem nadmíru spokojená. Věci se suší. Už abych mohla vypadnout.
No jako, kluci jsou galantní, podají mi buřt polívku, která mě vážně zahřeje. Asi po další hodince zjistím, že věci jsou natolik suché, abych si je mohla obléct. Zalezu si do jejich celkem hezky zařízené koupelny. Zrovna si oblékám podprsenku, když zahlédnu na vedlejší zahradě kluka, no teda spíš chlapa, jak čumí do otevřeného okna, kde se převlékám. Do prčic. Takový trapas. A ten chlap je navíc docela hezký. To ale nic nemění na tom, že přibouchnu okno a oblíkám se rychlostí blesku.
Slušně se zeptám, jestli chtějí, abych jim vyprala ty věci, které jsem chvilku považovala za vlastní, ale když se mi dostane mávnutí ruky, hodím prádlo na sedačku, prohodím ČAU a běžím tak rychle, že se Radim za mnou musí dívat. No bude to asi pohled k popukání. Běžet v žabkách.
„Do prdele,“ zavyju, když se mi v lese podaří botu ztratit. Musím se tak po jedné noze zpátky k ní dohupskat. Zrovna se ohýbám, když v kopci zahlédnu postavu... šok. Ten zatracenej šmírák jde za mnou až tady. No to je teda hrozná opovážlivost.
„Něco jste ztratila, slečno.“
„Oooo, sama bych si nevšimla,“ řeknu snad s dostatkem sarkasmu.
„Děláte nějaký sport,“ zaskočí mě divnou otázkou.
„Pasivně volejbal, proč?“
„Jen tak. Žádná turistika, hokej nebo tak?“
„No spíš ne.“
„Aha, já jsem Patrik.“
„Linda,“ řeknu, ale ruku mu nepodám a hned určím jasné hranice.
„Vy jste tu na chatě?“
„Ano, jezdím sem každé prázdniny z Prahy na dovolenou. Utíkám od té hrozné práce.“
Prohlížím si ho. Je to takový zvláštní hezounek. Bude o hodně starší než já, má celkem urostlou postavu, asi vyrobenou taky tím sportem, ale když se zadívám více, zahlídnu trošku vyčuhující bříško zpod trička. Má specifický styl chůze a držení těla. Jeho obličej je zvláštně kulatý a přitom oválný. Blbost, co? Ale vážně. Má krátké černé střižené vlasy a jemný porost vousů po celém obličeji. Je tak hrozně přitažlivý, že se mi v té chvíli rozlétnou motýlci v břiše.
„Už musím,“ mlžím.
„Rád jsem vás poznal,“ ještě že přistoupil na vykání.
„Naschle.“
Cestu nevnímám. Jsem mimo. Prostě mě vyvedl z rovnováhy někdo, koho vůbec neznám a přitom se ve mně rozbouřila jakási touha či vášeň, či co to vlastně je. Tohle jsem s Radimem nikdy nezažila. Elektřina, o které se píše v románech, jenž jsem považovala za hloupost, je úplně pravdivá. Něco tam bylo, něco zajiskřilo...