Báro, nespi!

Cesta domů nestála za nic. Nejenže celou dobu lilo jako z konve, ale navíc začínalo být Báře po Dominikovi smutno. Připadala si jako šíleně smutná princezna. Do očí se jí draly slzy, ale ona je statečně polykala. Míša si toho všimla a chtěla sestru nějak rozveselit. Zkusila jí říct vtip, který jim nedávno vyprávěl Dominik, ale vůbec to nebyl dobrý nápad. Bylo to ještě horší. A ani doma se to moc nezlepšilo.
Když tatínek uvažoval, čím by mohl být náhlý smutek jeho dcery způsoben, přišel na to, že to bude určitě tím odloučením od milovaného moře. Míša jenom nesouhlasně zavrtěla hlavou, takže se tatínek dovtípil, že jeho mladší dcera asi něco ví.
„Tak povídej“, zavolal si ji tatínek do své pracovny.
„A co jako?“
„Co je s Bárou?“
„Co by, nic“.
„Ti dám nic. Vždyť ji vidím, nejsem slepý, ne?!“
„No…když…“, váhala Míša.
„Jen povídej“, pobízel ji tatínek.
„Když on byl v Maroku jeden kluk…“
„Aha, už je mi to jasné. Zase ti kluci“.
„Ale já jsem ti nic neřekla!“
„Jasně, ani muk“.
Od toho dne chodili doma všichni kolem Báry po špičkách. Nenáviděných domácích prací sice ušetřena nebyla, ale tatínek si alespoň odpustil poznámky o zamilovaném mládí.
Prázdniny pomalu končily a pak zase nastala škola. Na rozdíl od svých spolužáků se tam Bára docela těšila, neboť doufala, že aspoň na chvíli přestane myslet na Dominika a bude se soustředit na něco jiného. Ale moc lepší to nebylo. Viděla ho za vším. Když měla v matematice počítat logaritmy, počítala, kolikrát se políbili na pláži. Přesné číslo se zjistit nedalo. Když měla v angličtině a francouzštině povídat o prázdninách, vzpomněla si na jejich večerní hovory a na to, jak jí Dominik předváděl kraba. Ve výtvarné výchově si živě vybavila, jak jí Dominik nadšeně vyprávěl o architektuře a v češtině nedopsala slohovou práci na téma Prázdniny-láska, neboť cítila, že za chvíli bude brečet, a tak raději odběhla na záchod s tím, že je jí špatně a za chvíli asi bude zvracet.
Proměny v jejím vzhledu i chování si všimli všichni. Bára teď vážila 63 kg a díky posilování měla krásně vypracovanou postavu. Z pobytu v Maroku byla čokoládově opálená a moc jí to slušelo. Kluci ve škole se za ní obdivně ohlíželi a poté, co zjistili, kdo to vlastně je, nemohli uvěřit, že je to ta nemožná Chvílová. Z té malé obludy se vyklubala opravdová kočka. To se promítlo v jejich chování k ní. Galantně jí podrželi dveře, když vcházela do třídy, pozvali ji na narozeninovou párty jednoho z nich, ochotně za ni mazali tabuli, když měla službu. Ale Bára si jich nevšímala dál. Věděla, že se nezajímají o ni, ale o její postavu.
Jednoho večera, zrovna když nikdo nebyl doma, přišla na ni opět ta plačtivá nálada. Možná to způsobily hvězdy, které uviděla otevřeným oknem, a připomněly jí poslední noc s  Dominikem, možná to způsobilo to, že si uvědomila, že už ho v životě neuvidí. Cítila se strašně sama a nebyl nikdo, kdo by ji ze samoty vyvedl. Nebyl tu nikdo, kdo by ji potěšil, a to bylo to nejhorší. Bára chtěla už konečně usnout... Z lékárničky si vytáhla Rohypnol, zapila ho vodou a lehla si. Krabičku se zbylými tabletkami ovšem nešťastnou náhodou převrhla na zem, ale jí to už nevadilo. Pomalu usínala...Svět se jí najednou zdál o moc hezčí....svět se jí zdál...