Červánkový sen - 3. díl

Úterý

Zase ty sny. Jenže tentokrát jsem zřetelně viděla svého erotického partnera. Byl ním vážně Patrik. Ten chlap se mi motá do života a já o něm nevím vůbec nic. Nejhorší je, že se bojím, že ho třeba dneska vůbec neuvidím.
Klasicky vylezu z pelechu poslední. Naši jsou roztroušení po celém prostranství a skoro to vypadá, že se pohádali. No jenom to ne. To bývá největší utrpení. Když jsem byla mladší, často jsem brečela, když se naši hádali a já je slyšela. Hodně krát mě to i vzbudilo a třásla jsem se šílenou bezmocí a snad i vztekem. Pak spolu třeba i několik týdnů nemluvili a to bylo možná i horší než samotná hádka. Člověk se bál, kdy táta vybuchne, někoho udeří nebo ... nebo dokonce zabije. Je to nervák a jde z něj strach. Ne respekt, ale strach!
Potichu kolem nich procházím. Jeden si čte noviny, druhý časopisy, brácha se válí na hřišti s děckama a já? Já blbka myslím na jednoho Patrika!
Stačí myslet a najednou se mi rozehraje melodie, kterou jsem si včera uložila speciálně pro něj. Křičící dítě.
„Promiň, že ti tykám, vím, že to první navrhuje žena, ale já se zamiloval,“ spustí hned na úvod.
„Ale Patriku,“ přistoupím na tykání. „Jak můžeš někoho milovat po pár minutách. Vůbec mě neznáš.“
„Ty nevíš, že existuje něco jako láska na první pohled?“
„Jo to teda vím, ale já musím člověka nejdřív poznat.“
„Uvidím tě dneska?“ jako by mě přeslechl.
„Nevím,“ mlžím.
„No když máš něco důležitějšího na práci.“
„Proč se urážíš,“ překvapí mě.
„Já? Neznáš mě.“
„O tom tu celou dobu mluvím.“
„No tak se měj hezky,“ bžum. Už tam není. Normálně se urazil. Kašlu na něj. Až bude chtít, tak se objeví. Pokud mluvil vážně o té lásce, vyhledá mě znova. Zavolá nebo něco. Teď už nemá problém.
Naši se spolu vážně vůbec nebaví. Proto ani žádný výlet. Jen tichá domácnost. Krutý oběd – zapečené brambory, které teda vážně moc nemusím a mamka je doma moc často nedělá, teda spíš vůbec nedělá.
Patrik se neozývá, nepíše, nevolá, kašle na mě. Beztak je to jeden z těch, co mají na každém prstu tisíc holek a chce je jenom do postele. Je hezký a umí toho využívat. Jo, hajzlík je to a na tom končím.
Nikdy jsem si nijak nehrála s bráchou. Spíš jsme se pořád hádali. Je totiž hrozně rozmazlený. To je vždycky jenom „Davídku nepapej,“ „Davídku to a tamto,“ prostě malý fracek, na kterém se podepsala skoro celá rodinka. Vždycky když si chtěl se mnou něco zahrát, už jenom
z principu jsem mu řekla, že nemám čas nebo nechci. To byly zase výčitky, že si nemůžu nikdy nic zahrát s bráškou a tím podobně. A teď? Snad poprvé sedíme spolu na jedné posteli a hrajeme žolíka. Samozřejmě to počítáme a já vedu. Jakpak by ne. Jsem sice bloncka, ale ne blbá, jak se říká v těch vtipech. Umím přemýšlet. Ale konec chvály. Pár kol mě dokonce Davča porazí a už se cítí jako vítěz, když ho ale porazím s výsledkem 180 bodů pro mně k jeho 1050. Je to docela mazec a on je dokonce na mě naštvaný, že prý jsem podváděla. Jo, ta rozmazlenost se ukáže všude.
Zrovna skládáme karty. Ani se u toho na sebe nedíváme, protože mi někdo zazlívá vítězství. Jak se to říká? Štěstí ve hře, neštěstí v lásce? Ach jo... Když tu najednou uslyšíme hrozný křik. Patří mámě. Oba se na sebe vyděšeně podíváme a ztuhneme v ukládání karet. Jen posloucháme, co se zase děje. Proč to všechno... ono skoro nikdy nebyl důležitý důvod pro ty hádky. Spíš blbosti! Pootevřeme si více dveře, aby jejich hlasy nebyly tlumené. Radši bych se sice zakopala někde pod deku, jak to dělávám vždycky, ale teď nějak nemůžu. Otec má sevřenou pěst.
„Odvolej to,“ křičí jako na lesy. Musí to být slyšet až v soukromé chatové osadě téměř kilometr odtud.
„Dyť to je pravda,“ křičí mamka a to jí otec snad poprvé v životě udeří. Vždycky bylo jen u toho strašení a nadávání, ale ještě nikdy ji nezbil. Pravda, mamka vždycky řekla to, co chtěl slyšet a teď se vzepřela.
Déle nevydržím. Vyletím do obýváku, podívám se do očí někomu, kdo mě zplodil a sehnu se k mamce, které teče krev ze rtu. Určitě jí bude zdobit i nemalá modřina. Otec má ze své práce docela sílu, aby vydělával penízky, potřebuje ji. Rychle dojdu namočit kapesník do studené vody a přiložím ho na postižené místo. Mamča jen sykne. Nemusí mi nic říkat, je tak hrozně ponížená. Ani nemukne. Ten hulvát, jestli můžu svého tatínka takhle nazvat, někam vypadl. Doufám, že ještě neudělá nějakou ostudu tady v okolí.
Je tady hrozný klid, když tu není. Máma sedí pořád na stejném místě, akorát si už sama přidržuje led, který jsem nechala udělat. Posadila jsem se naproti ní, to kdyby něco potřebovala, ale ona jenom civí do blba. Najednou si uvědomím, jak jsou moje problémy malinké a nedůležité.

Všichni tři zalehneme docela brzo. Kdybychom se zamkli, byl by schopen vyvalit dveře, takže jsme je museli nechat otevřené. Stejně kdyby si lehla mamka k nám, byl by jí schopen vzbudit a přestěhovat tam, kde patří.
Zaslechnu ho přijít kolem půlnoci zřejmě s opicí. Do všeho vráží a nadává. Třesu se, ne však zimou. Jak potom musí být mamce? Jak já bych teď potřebovala někoho, komu bych se mohla bez problému svěřit, kdo by mě objal a pochopil, co všechno prožívám.