Major Děvkař

Lyon vstal brzo. Dřív, než slunce vystrčilo své paprsky před zrak všech. Lyon přemýšlel. Přemýšlel o Mischel, Ramexovi a celém elitním týmu. Přemýšlel také o sobě. Co všechno se změnilo. Připadalo mu to, kdyby jeho život začal až tady. Jeho život neměl žádnou cenu. Ale teď? S Armandem Ramexem si vyměnili místo. Sice nepřál ani svému úhlavnímu nepříteli, aby se dostal na druhou stranu oblíbenosti. Právě se procházel po nebezpečném skalnatém území na své půlce ostrova. Nohy ho nesly dál a dál od vesnice. Stále více rozebíral své pocity, a stále méně věnoval svou pozornost cestě. Smekla se mu noha. Spadl a ztratil vědomí.
Mezitím všichni vstali. Mischel byla mimo. Nevěděla vůbec nic. Nedokázala na nic myslet a s přibývajícími hodinami to bylo horší a horší.
Kristián a Mac, si nervózně vyměňovali pohledy. Nikdo netušil, kde se Lyon ztratil a co se s ním stalo. Pustili se do hledání. Pláž měla Mischel prohledanou už několikrát. Zbývalo se podívat do srdce ostrova. Také Kristián a Mac zmizeli. Nikdo netušil, kde se poděli právě Gardoovi kapitáni. No, žádná idylka netrvá věčně. Oba elitní týmy se ocitli v ohrožení. Samozřejmě ne v ohrožení života. Nebo možná ano. Ale ruku na srdce, myslíte si, že kdyby se Lyonovi něco stalo, oba týmy by se hrnuli pod jeho nadvládu.
Čas plynul dál. Lyon byl k nenalezení. Nebylo pochyb, Lyon se ztratil
Najednou se objevil alespoň někdo z kapitánů. Byl to její bratr Mac.
Všude jej hledali. Mischel jej přece jen nalezla. Hlavu měl od krve. Nejspíš spadl nebo jej někdo shodil. Mac, který na ni dával pozor, aby neudělala „nějakou hloupost.“ Byl s ní. Krev na hlavě měl zaschlou. Jiná zranění neměl. Odnesli jej opatrně zpět. Mischel byla zoufalá. Snažila se všemožnými způsoby svého milého probudit. Tři dny nespala a pořád na něj mluvila. Bylo další ráno. Jí se však nechtělo ani vstát. Někdo zaklepal.
„Můžete na moment sem?“
Vyšel. Všichni byli venku. Šla si pro jídlo. Všimla si pohledů, které jí dávali najevo, že jim je to líto.
„Chci tuto půlku ostrova.“ Macovi to bylo jasné. Pokud by Mischel měla svého Miláčka, nejspíš by začala cvičit střelbu na živí cíl. Stačila by jí jedna rána, vypálila by však dvě.
„Je nás víc.“ Rozespalá a podrážděná Mischel měla Ramexova ironismu až po krk. Měla dost jeho chování. Lyon leží a nikdo neví, kdy se vzbudí a on znovu čachruje s ostrovem.
„Tak tedy poslyšte pane cynický. S mnou se může kývat, ze strany na stranu, ale okolo ne. Možná Lyon nechtěl vzbudit konflikt, ale já jsem konfliktní typ a míním své povahy využít.“ Zase se projevila její vlastnost. Nikdy totiž nevěděla, kdy má přestat, dokud vše neřekla.
Macovi bylo jasné ještě něco jiného. Když si totiž vyrobí dva silné nepřátele jako jsou dva elitní vojáci, musí být blázen. Hlavně nesmí Mischel přijít s Danielem do kontaktu. Nebo by se stala strašná nehoda. Například, dvacetkrát se nabodl na nůž a třikrát spadl z mostu Oni by to však udělali důvěryhodně.
„Jak vás je víc. Na něco jste zapomněl.“ Stoupl si k Mischel Gustavo držící v ruce něco, čemu by se dalo říkat pečivo udělal také přesun k Mischel. Seržanti stáli. Nevěděli, jestli oni také dostali azyl. Paul se rozhodl jako první. On také bude patřit k nim. Když Paulovo rozhodnutí viděli ostatní, šli také k nim. Mischel si vzala jídlo a s klidem a odešla. Příště si bude muset vzít kapačku. Napadlo ji. Čas plynul. Mischel už nezvládala být pořád vzhůru. Pokaždé se odešla jen najíst. Kristián se šel podívat za Lyonem. Vzal z lékárničky prášky. Podal je nenápadně Macovi.
Byl znovu večer.
„Na, vezmi si sebou.“ Podal jí pití. Vypila jej pozdě večer. Cítila se unavená. Usnula. Spala dlouho. Kris si totiž pučil na věčné časy (odcizil) prášky na spaní.
Cítila se mnohem lépe. Vyšla ven. Všichni byli pryč. Jen Amélie a Deiv seděli vedle sebe. Vypadali, jako že se mezi nimi něco změnilo. Ano. Po Lyonově pádu si začali uvědomovat, že by měli konečně ukázat své karty a vypuklo něco krásného – Láska.
Mischel zašla a nechala je o samotě. Vzala Lyona jako už tolikrát za ruku. Byla teplá. Alespoň tak. Hladila ho po ní.
„Uzdravíš se.“ Nevěděla, proč to vlastně říká. Chce přesvědčit sebe nebo ho??? Ticho, které vládlo vesnici zmizelo. Vrátili se. Pomyslela si.
„Lyone, vrať se ke mně.“ Zašeptala mu do ucha. Jestli pak mě slyšíš? Co zlato? Ptala se teď jen sama sebe.
Studené slzy padali z její tváře. Padali, až nakonec přestali. Uklidnila se. Když se sesype jako domeček z karet, nic se nevyřeší. Utřela si i poslední slzu, která jí vjela do očí. Zavřela je. Lehla si do své postele. Někdo zaťukal.
„Ještě spí.“ Ani se jí nechtělo vyvracet lež, kterou vyřkl Kristián. Nakonec však stala a znovu chytla Lyona za ruku. Stiskl ji. Ano, bude v pořádku. Co když zmáčknutí její ruky způsobil jen reflex? Ne, něco jí říkalo, že bude v pořádku. Vyšla ven. Její oči byli ještě opuchlé od slz, ale smáli se.
„Máte něco k jídlu.“ Svou optimistickou náladou vykolejila všechny ostatní. Vzala si jídlo a odešla zpět. Ve svých zádech slyšela Macovu pozvánku ke Kristiánovi.
„Co jsme jí to vlastně dali?“
Odešla. Klid, který dlouho nepoznala, projížděl jejím tělem. Někdo zaklepal. Podívala se. Byl to Ramex. Otočila k němu zády. Už zase. Nemůže mi nechat ani chvilku mé dobré nálady???
„Já, chtěl jsem se omluvit…“ Když však začal mluvit, zjistila, že ji to zajímá.
„Choval jsem se strašně, promiňte…“ Odešel. Možná už je zase „normální“. Ale jak říkala Lana. Co je vlastně normální a co ne? Kdo o tom rozhoduje??? Neměla teď náladu na její rozbory.
„Já se vám také omlouvám, rychle jsem vybuchla svých slov však částečně lituji, ještě jednou se omlouvám, řekla jsem, co jsem nechtěla.“ Usoudila, že její chování nebylo zrovna normální.
„Jak mu je?“ Zeptal se. Mischel tak rychle nedokázala zakrýt svůj úžas. Pokrčila rameny.
„Doufám, že se probere.“ Odpověděla mu po pravdě Mischel.
Ramex pomalu odcházel. Nechal ji s tím nejlepším, co měla na ostrově. Viděla, jak se Lyonovi zachvěla víčka. Už věděla, proč se muž či žena vždycky proberou a vidí tam svého milého. Druhá půlka se od něj ani nehne.
Nastal večer. Byla venku a jedla. Všichni byli pryč. Dokonce i párek hrdliček.
Najednou na svém rameni ucítila něčí ruku. Lyon.
„Jen mě neposílej znovu spát.“
Políbila ho.
„Co se stalo?“
„ Ty nevíš?“
„Měl si krvavou šrám na hlavě, a pořád ses mi neprobíral.“ Ránu nenahmatal, protože na ni položila bahno. Stejně neměl ránu čistou.
Posadil se. Všimla si jeho malátnosti.
„Jak dlouho?“ Pokrčila rameny.
„Od té doby, co mi Kris odcizil prášky na spaní a Mac mi udělal koktejl nevím.“
„Ty jsi byla pořád se mnou?“ Přikývala.
Pohladil ji.
„Asi se už nezvednu.“ Pomohla mu.
„Měl by jsi jít…“ Přiložil ji prst na ústa.
„Tvá starost o mě je krásná a něžná, ale ještě se necítím unavený.“ Pravda byla jinde. Cítil se unavený od té doby, co vstal. Chvilku se procházeli. Pohladila ho.
„Chyběl si mi zlato.“ Lyon se začervenal. Nemohl jí říct, že mu taky chyběla. Procházka, kde se údajně praštil do hlavy mu nepřipadala nijak vzdálena. Myslel si, že byla včera.
„Mrzí mě to“
„Že se mi po tobě stískalo?“ Lyon se usmál.
„Že jsem ti udělal také starosti…“
„Nevadí, pokud nebalancuješ mezi životem a smrtí…“ Políbil ji. Najednou ucítil, že jej jeho síly brzo opustí. Podíval se směrem k chatce. Pomohla mu. Zase. Lyon přemýšlel, co na něm vlastně vidí. Přisunula si svou postel ještě více k němu. Lyon usnul. Cítil však její ruku na svém těle. Hladila ho po vlasech. Když se znovu probudil, bylo už ráno a Mischel stále ležela vedle něj. Měla už otevřené oči.
„Doufám, že ses alespoň trochu vyspala.“ Přikývla.

Venku se elitní týmy doslova rojili. Když však ven vyšel Lyon, kterého ještě trochu podepírala Mischel, všichni ztichli. Mac začal pleskat. Jen Ramex neprojevil nijak, že je rád. Mischel věděla, že je. Zašli dovnitř.
„Také Ramex se na tebe přišel podívat.“
„Aby viděl, jestli jsem už umřel a mohl by poslat květiny?“ Zeptal se ironicky Lyon. Podíval se do jejích očí. Asi přestřelil.
„Ať už jste si udělali cokoli, máte velké překážky nejen mezi vámi, ale oběma týmům.“ Lyon musel uznat, že Mischel má jako obvykle pravdu. Ale jak urovnat spor, který trvá snad celou věčnost. Ani si nepamatuje, jak začal.
Mac seděl u ohně. Lyon za ním přišel.
„Mischel je skvělá.“ Mac kývl směrem k Ramexovi.
„Myslel si, že je klidná jako beránek.“ K ohni přišel také Kristián.
„Kdo? Mischel?“ Vložil se do debaty Garu. Mac pomalu přikývl.
„Co se stalo.“
„Docela hezky se rozčílila.“ Odpovídal Kristián a Lyonovu otázku.
„Na koho?“
„Ramexe.“ Mac se tentokrát rozhodl nepoužít přezdívku.
„Připadalo mi, že jí nevadí.“ Líčil jim dojem z jejich rozhovoru. Mac se usmál.
„Nevíme, co se změnilo, vypadá, že uzavřeli příměří.“ Lyon šel za Mischel, něž za ní dorazil, všimnul si, že Amélie a Deiv se drží za ruky. Lyon se usmál. Tak přece. Usmál se a zašel.
„Mischel, co se stalo, když jsem…“ Nedopověděl.
„Nic zvláštního.“ Byla otočená zády.
„Ne? Proč ses tedy hádala s Ramexem.“ Otočila se. „Který práskač.“
Lyon se usmál.
„Jdu se projít, jdeš taky?“
„Já ne, ale mohl by ses jít podívat na pláž.“ Lyon moc dobře věděl, koho tam najde.

PŘÍMĚŘÍ

Ramex seděl u velkého kamene.
„Chtěl bych s tebou mluvit.“
„Řekli ti co se stalo???“ Lyon si sedl vedle něj.
„Řekli mi, že jste si s Mischel vjeli do vlasů.“
„Hele, promiň já?“
„Týkala se vaše hádka mě???“ Ramex vypadal nerozhodně. Lyonovi došlo, že z části určitě.
„Jestli nechceš, nic mi neříkej, ale odpověz! Kdy jsi mě začal nenávidět???“ Ramex otočil svou hlavu na jinou stranu, než seděl Lyon. Jo, zase ho přehlíží, napadlo Lyona.
„Nenávidět? A kdy ty mě?“ Vrátil mu Ramex nahrávku. Svěží vítr se jim opřel do vlasů. Lyon mlčel, čekal, jak se vyjádří.
„Nikdy.“ Vstal a rychle odešel. Lyon mu nestačil. Za normální situace by jej ale dohonil.
Lyon si zpět sedl a přemýšlel. Ramex se vrátil během deseti minut.
„Myslím, že bychom měli uzavřít příměří.“ Lyon přikývl.
„Hele, s Dianou jsem nic neměl.“ Vzpomněl si na to, co slyšel.
„Jsi mimo, s Dianou nemá naše rozepře žádné souvislosti – příměří?“ Lyon mu podal ruku. Lyona už nic nenapadalo. Do tábora šli ovšem spolu.