Červánkový sen - 4. díl

Středa

Probudím se rozlámaná. Navíc jsem nejspíš vstala levou nohou. Mobil nic. Nikdo se o mně nezajímá, prostě nic, takže nikoho nezajímám. No, tak tohle náladu už vůbec nevylepší. Mrknu na hodiny, aby mi málem vypadly oči z důlků. Je teprve sedm pryč. Já vstávám o prázdninách v sedm??? To jsem to vážně dodělala.
Celé dopoledne se potácím od ničeho k ničemu, pravidelně kontroluju mobil, kde mě nic nečeká a včerejší přiblblý úsměv je pryč.
Naše napadne zajet se podívat do Prahy. Nebo spíš otce a zbytek se podřídí. I já. Výjimečně. V našem hlavním městě jsem byla s devítkou a ohromilo mě natolik, abych od té doby tvrdila, že jinde bydlet nechci. Proč se tam nezajet podívat znovu. I když nikdo s nikým nemluví a dusno by se dalo krájet. Chudák mamka, kolem rtu ji zdobí i fialová modřina. Jak se říká, rostla pomalu, ale jistě. Chodí po Praze zamračená, naštvaná jako vždycky, ale něco je prostě
jiné.

To, co mě napadlo ještě včera večer... že by se třeba naši rozvedli... to si prostě nemůžu připustit. I když pro mamku by to bylo velké vysvobození. Možná by konečně začala normálně žít. Pravda, je už z něj tolik vynervovaná, že sama pochytala některé jeho vlastnosti. Nikdy nechci takového chlapa – nerváka, se kterým bych se věčně bála. Abych se snad bála o svůj nebo život našich dětí. Chápu ty ženy, jenž píšou do časopisů a svěřují se se svými příběhy dalším ženám, které by to mělo varovat
Najednou se ocitneme před muzeem. Jak si můžu přečíst nápis na boku budovy, jde o voskové figuríny. Brácha začne žadonit, že se chce podívat. Proto jsme taky přijeli do Prahy. Něco vidět. Sama jsem zaskočená z některých podob. Jo, určité sochy mají do originálu daleko, ale některé se vážně vydařili. Já, vždycky tak vášnivá fotografka ale nemám najednou chuť fotit ty hvězdičky. Tolik toho mám na srdci. Kudy chodím, tudy přemýšlím.
Stihneme ještě projít Václavské náměstí, Orloj, Pražský hrad a udělat jednu jedinou fotku za celý dnešní den, se stráží. Žalostně málo na mé poměry.
Hodinová cesta autobusem je celkem rychlá. Ještě takové tři kilometry k dočasnému domovu a padnu na postel jako pytel brambor. Za celé odpoledne jsem ani jednou nekoukla na mobil. Začínám se lepšit. Asi si to budu psát, jak dlouho vydržím... a kde je? Kruci. Nemám mobil! Já nemám mobil! Zadní kapsy, boční, přední... to nemyslíte vážně. Ztratila jsem ho? Šel mu sice třetí rok, ale byl to můj kámoš.
„Jdu se projít,“ oznámím tichým pacholkům a dostane se mi jen kývnutí. Asi mi dali vážně volnost. Dostali rozum, haha. Úsměv je jen chvilkový.
Pořád doufám, že mi vypadl někde do křoví, když jsme museli uhýbat autům. Cesta tady do osady není nijak široká. Musel mi tu někde vypadnout.
Začnu se prostě prohrabávat ve vysoké trávě. Popálím se o kopřivy a chce se mi ječet. Abych trochu uvolnila vztek, dupnu si nohou.
„Něco hledáš?“ rozesměje se jakýsi týpek.
Zvednu oči a... spatřím docela hezkého kluka. Postavu má vypracovanou a opálenou, lehké strniště vousů a tmavé vlasy.
„Někde jsem ztratila mobil.“
„Tady?“ porozhlédne se po okolí, i když podle mého úsudku to tu musí znát.
„Jo, když hledám tady, tak asi doufám, že tady,“ vysvětlím s lehkou ironii.
„Chceš pomoct?“
„A ty se míníš zabývat něčím pro tebe nedůležitým?“ koukám na něj nevěřícně.
„Co bych neudělal pro tak hezkou holku. Třeba mobil najdu a ona mě pak na něco pozve.“
Usměju se. Další který si věří. Co ale všichni ti kluci mají. Nejsem přeci nijak hezká...
„Mé jméno je Dalibor,“ podá mi ruku.
„Linda,“ vložím do jeho dlaně tu svou. Tohle je jiné než s Patrikem. Z toho kluka mi není blbě a netočí se mi v hlavě, přitom cítím, že by to byl bezva kámoš. No uvidíme, možná se mýlím.
Na tom skončí náš rozhovor. Každý se věnujeme svému a hledáme v té hrozné trávě.
„Jauuuu,“ vřísknu.
„Co je?“ během chvilky je u mně.
„Spíš jsem se zlekla. Naďobla jsem se na něco ostrého.“
„Ukaž.“
Cuknu rukou, ale stejně si jí vezme a civí na krev.
„Víš, já krev moc nemusím,“ pohlédnu mu do očí.
„Lidi jsou bezohledný, prostě tady hodí flašku.“
„Jako bys to neznal,“ pokusím se o úsměv.
„Studuju ekologii.“
„Aha,“ zastydím se.
„No nic, potřebuješ to vyčistit a zavázat.“
„To je dobrý, však to je jenom malá dírka,“ znovu zkusím vtipkovat, ale on se ani neusměje.
„Jdeme,“ zavelí.
„Kam?“ vyděsím se.
„K nám, máma ti to ošetří, dělá v nemocnici.“
„Studovaná rodinka,“ podotknu.
„Vysmíváš se?“ přivře oči v nenávistném gestu.
„Ne to v žádném případě,“ pohlédnu mu do očí a pochopí, že to myslím vážně. Proč bych se měla vysmívat lidem, kteří zvládli vysokou školu a ještě když sama chci taky studovat.
Nechám se tedy vést. Jdeme mlčky, najednou nikdo z nás neví, o čem se bavit. Mobil nemám, naši mě přerazí. No i když... mají teď svoje problémy... mohlo by to projít. Taky už mám přeci nárok na nový.
„Jsme tu,“ přeruší moje přemýšlení Dalibor. Procházíme dřevěnou brankou a když se konečně zbavíme veškeré zeleně, pohlédnu na chatičku, a vtom by se ve mně krve nedořezal. Odtud mě přece šmíroval Patrik!
„Ty jsi tady?“ zeptám se zděšeně a najednou ani nevnímám bolest.
„Jo, jezdíme tady z Prahy. Asi se divíš, že pořád s rodiči. Ale já mám s nimi docela hezký vztah.“
„Ne to ne... ale... no to je jedno,“ co mu tu budu vykládat.
„Tak honem do chaty.“
Cítím se hrozně, když vcházím do útulně zařízené chatičky. Je celá ve dřevě a na stěnách je více blbostí než těch důležitých věcí:) Přesto je hrozně hezká, srší jakýmsi domovem, či co. Náhle spatřím mladou ženu, jak plete jakýsi svetřík. Vypadá hrozně hezky, tak nějak klidně. Její manžel sedí po pravici a čte si noviny, jakmile nás zahlédne, roztáhne ústa v širokém úsměvu.
„Někoho nám vedeš?“
„To je Linda. Mami, prosímtě,“ řekne a žena se nedá pobízet dvakrát. Rovnou ke mně přijde.
„Ahoj, jsem Mariana, tykej mi prosímtě. A teď se podívám,“ překvapí podruhé. Je to hrozně milý člověk stejně jako její manžel. „Není to tak hrozné, jak to vypadá.“ Cosi mi na ruku nastříká, zalepí, zaváže nebo co, čert aby se v tom vyznal.
„Hotovo. Dáš si kávu?“ jde automaticky ke kuchyni v rohu.
„Jestli můžu, nesku s mlíkem, děkuju.“
Znovu si začnu místo prohlížet. Dalibor je tak hodný, že mi celou tu chatu ukáže. Nahlídnu do každičkého pokojíčku, které jsou ve stejném stylu. Akorát moderní postele tu trochu nesedí, zase kdo by spal v nějakých zámeckých, že.
„Káva!“ Ozve se zdolu.
„Naši jsou fajn, neboj,“ uklidňuje mě úplně zbytečně Dalibor.
„Jo, to jsem už poznala.“ Nepřiznám ale, co mi pořád vrtá hlavou. Ledvo sejdu dolů, začne zvonit čísi mobil. Uvědomím si, že tohle zvonění mám já. Můj mobil??? Najednou se ve dveřích objeví Patrik!
„Našel jsem ho na cestě,“ vysvětluje celý zadýchaný. „Volá ti máma.“
Kruci, ani jsem si nevšimla, jak rychle zalezlo slunce za obzor.
„No mami?
„Kde jsi?“
„Už přijdu.“
„Bála jsem se.“
„Promiň, všechno ti vysvětlím.“
Patrik našel můj mobil. Ehm, zajímavé.
Rychle vypiju kávu a přijmu Daliborovu nabídku, aby mě doprovodil. Patrik v chatě zůstává a měří si nás pěkně podezíravě. Vůbec nechápu, o co tady kráčí...