Nemoc

Kamila stála před kinem a přemýšlela. Odmítám jednoho za druhým a pak hned kývnu. Hernajs, co to se mnou je? Dřív ti to problém nedělalo, prolétlo jí hlavou. Mno, možná k tomu Dita taky trochu přispěla.
„Ahoj“ probrala ji ze zamyšlení Robert.
„Jé, ahoj“ pozdravila zaskočeně „nevšimla jsem si tě.“
Rozpačitě řekl: „Půjdeme?“
„Jo.“
Chováš se jako puberťák, vynadal si v duchu, chovej se trochu jako dospělej!
Sedli se do sálu. Do promítání byla ještě chvíle času.
„Co vlastně děláš? Studuješ?“ chtěl vědět Robert.
„Už ne. Školu jsem dodělala před rokem.“
„A co jsi studovala?“
„Cestovní ruch. Teď jezdím se zájezdama do zahraničí.“
„A kam jezdíš?“ ptal se dál.
„Různě. Francie, Británie, Švýcarsko a tak dál. Stačí, když se tam domluvím.“
„Kolik že těch jazyků znáš?“ zeptal se.
„Tři. Anglicky, něměcky a francouzky. A co děláš ty?“
„Tlumočník angličtiny“ řekl.
„Tlumočník. To se mi líbí. Žádnýho jinýho tlumočníka neznám.“
Světla zhasla a na plátně začala běžet kinoreklama.
Chvílema tikal pohledem mezi plátnem a Kamilou. Většinou se dívala na plátno, ale přeci se na něj občas podívala a zase hned pohledem uhla.
Posunul ruku, na chvíli zaváhal a pak lehce sevřel její ruku. Zaskočeně se na něj podívala, ale nic neudělala, i když pro ni bylo těžší sledovat hlášky žluté rodinky.

Když vyšli z kina, byla už tma.
„Doprovodím tě“ řekl Robert.
„To nemusíš.“
„Ale musím. Krásný holky by neměly chodit večer sami.“
Podívala se na něj a přikývla.
„Chodíš do kina často?“ zeptal se.
„Celkem jo. Filmy přímo zbožňuju.“
„Vážně?“ zaradoval se „to je dobře. Alespoň tě můžu někdy pozvat.“
Na chvíli zavládlo ticho. Robertovi bylo ticho nepříjemné a tak se zeptal: „Bydlíš sama?“
„Jo, mám pronajatou garsonku. Proč?“
„Jen jestli tě někdo nebude postrádat, když tě na chvíli někam pozvu.“
„Vlastně proč ne. Kam půjdeme?“ zeptala se zvědavě.
„Eee, no- neznám to tady. Mohla bys něco navrhnout?“
Usmála se- přesně tuhle reakci čekala.
Z oné chvilky se staly tři hodiny. Popíjeli víno a povídali si. Ani si nevšimli, že už se hodně připozdilo.
„Dvě hodiny?“ zděsila se při pohledu na hodinky Kamila.
„Spěcháš někam?“
„Ne, ale stejně už bych měla jít“ řekla a zvedla se k odchodu.
„Dáš mi svoje číslo?“ zeptal se.
Zarazila se. Chtěla, moc chtěla, ale-
„Ne, promiň, ale radši ne. Byl to moc hezký večer. Vážně. Ahoj“ řekla nervózně a rychle odešla.
Chvíli tam seděl jako opařený. Že mi nedá číslo, to pochopím, to se stává, řekl si, ale proč pak řekla, že to byl hezkej večer? Proč se začala chovat tak nervózně a řekla raději ne. Tady něco nehraje. Ale co?

Chvíli šla rychle, ale pak zpomalila. Myšlenky jí v hlavě přestali lítat jako splašené. Že já s ním šla, zalitovala, teď na něj budu pořád myslet. Připadá mi jako gentleman s ďáblíkem v těle. Takovýho přítele jsem vždycky chtěla. Ale teď ne. Nechci se vázat- nesmím se vázat.
Ani si nevšimla, že ji Robert sleduje. Když vyběhl na ulici, zahlédl, jak mizí za vzdáleným rohem. Rychle se za ní rozeběhl. Musí vědět, co se stalo. Po chvíli zašla do domu. Tak si s ní promluvím až zítra, povzdechl si, alespoň vím, kde bydlí. Šel na zastávku a čekal na noční tramvaj.