Nemoc

„Ahoj“ ozvalo se vedle Kamily, když vyšla z domu.
Zaskočeně se otočila. Chvíli se na Roberta jen dívala, ale když se dostala z šoku, zeptala se pevným hlasem: „Co tady děláš?“
„Potřebuju si s tebou promluvit.“
„Tak mluv“ vyzvala ho rezignovaně a vyšla směrem k parku.
„Chci si ujasnit pár věcí“ začal „za prvé jsi řekla, že mi svoje číslo raději nedáš-raději, za druhý jsi i přesto řekla, že to byl hezký večer a třetí věc, když jsem tě požádal o číslo, strašně jsi znervóznila. Proč? Co mi tajíš?“
„A co je tobě do toho. Viděli jsme se dvakrát v životě. Nemám důvod ti vykládat o svých problémech. Vůbec nic ti do toho není. Vůbec nic.“
„To vím, ale stejně mě to zajímá.“
„Ale já ti to nechci říct.“
„Ne? Jseš si jistá?“
Teď se zarazila. Ten tón hlasu, který použil, jakoby říkal, ty mi to chceš říct. A má pravdu, přiznala si.
„Nech toho, Roberte, prosím.“
Věděl, že už je blízko svého cíle. Jasně cítil, že je to pro ni těžké, ale teď nemohl přestat.
„Nechceš mi to přeci jen říct?“ zeptal se.
Unaveně si sedla na nejbližší lavičku. Posadil se vedle ní.
„Řekni mi jeden důvod, proč bych ti to měla říct“ řekla a otočila k němu hlavu.
„Nevím“ přiznal.
To já taky ne, povzdechla si v duchu, ale stejně mám chuť všechno vyklopit. Mám pocit, jako bych Roberta znala déle než dva dny.
Odvrátila od něj hlavu: „Až ti odpovím na všechny tvoje proč“ začala „pochopíš, proč se nechci vázat. – Asi před dvěma roky jsem byla na jednom vyšetření a tam... tam mi našli rakovinu.- Proto se nechci vázat. Když mi bylo patnáct, umřel mi táta. Když ti umře někdo blízký, moc to bolí. Nechci, aby kvůli mně jiní trpěli.“
Teď nevěděl, jestli se to chtěl doopravdy dozvědět. Ale zároveň jí chtěl být víc nablízku než předtím.
„Přesto ti chci být nablízku“ řekl rozhodnutě.
„I když jsem ti řekla, proč to nechci?“
„I přesto“ ujistil ji.
„Ty seš neskutečnej paličák“ řekla mu.
„Už od narození“ potvrdil.
Smutně se na něj usmála.

Procházeli se po parku a povídali si.
„Jak ses dostal k tlumočení?“ chtěla vědět Kamila.
„Už na základce mě začalo bavit překládat cizí texty. Přestoupil jsem do třídy se zaměřením na cizí jazyky. Pak jsem vystudoval anglickej gympl a pak ještě na vejšce“ vysvětlil „a ty?“
„Toužila jsem poznávat cizí země, zvyky a tradice. A sám víš, že nejlepší je, když je tvoje práce i tvůj koníček.“
„Svatá pravda“ potvrdil.
„A kde se ti líbí nejvíc?“ zajímal se dál Robert.
„To nevím, v tomhle směru jsem přizpůsobivá. Paříž je nádherný město, jižní Francie je taky úžasná. Nebo Švýcarsko-ta neporušená klidná a krásná krajina. A třeba Rakousko, ty jejich zelený pláně jsou nádherná pastva pro oči“ vychrlila „a co nejzajímavějšího jsi tlumočil?“
„Stoprocentně loni Live 8 a letos Live Earth.“
„Cože? Ty jsi tlumočil Live 8 a Live Earth?“
„Jo, ale ne sám, byl tam celý tým tlumočníků.“
„Stejně je to skvělý. A čeho se bojíš nejvíc, když překládáš?“ vyzvídala Kamila.
„Že přeložím nějakou blbost“ přiznal „když překládám psaný text je to v klidu, ale živý vysílání je pěknej záhul a adrenalin.“
„A chodíš do kina radši na filmy v angličtině nebo češtině?“
Robert se krátce zasmál. Tahle otázka by ho opravdu nenapadla.
„Je mi to vcelku jedno.“
Ještě chvíli si povídali o cizích zemích. Když Robert doprovodil Kamilu před její garsonku, zeptal se: „A dneska už mi to číslo dáš?“
Sladce se na něj podívala.
„Jo, dneska už jo.“