Osudové setkání II.

Kdyby nepřišel Petrův známý, tak na sebe hledíme snad na věky. Nevím, jestli jsem na něho zapůsobila jako on na mě, ale něco tak silného se mi ještě nestalo. Stojím celá šokovaná, co se mnou udělal a že se mnou tedy udělal divy.
„Sáro, jsi v pořádku?“ šťouchne do mě Valerie.
„Co? Jo..já, jen…jen se mi zatočila hlava.“ Zakoktám se až Valerie se na mě užasle podívá. V očích má otázku, co to se mnou je, ale sama sobě si připadám směšná a hloupá nad tím, co se mnou provedl ten muž a nemám sílu na to, abych si o tom povídala.
Kdybych před chvilkou nepřišla, tak bych zmizela rychlostí blesku a už bych ho nikdy neviděla. Jenže máme před sebou ještě celý večer a Petrovi se jistě nevyhnu. Snažím se celý večer držet Valerie, ale když mi šeptne do ucha, že jde na záchod, nezbývá mi nic jiného, než přikývnout a čekat. Rozhodnu se zatím schovat na balkón, který je z části porostlý břečťanem, takže mi poskytne jakési útočiště. S oddechem se opřu o stěnu, zavřu oči a pokouším se zhluboka dýchat, abych se dostala do normálu.
„Dobrý večer, Sáro. Jste v pořádku?“ slyším ten nejsametovější hlas a po zádech mi přeběhne mráz až sebou trhnu. To samozřejmě Petrovi neujde a potěšeně se zašklebí.
„Cítila jste to taky?“ zašeptá mi do ucha a já nejsem schopna odpovědi.
„Neříkejte, že ne, já to na Vás vidím. Celá se klepete, jen se k Vám přiblížím.“ Začne mě svádět a já nevím, co mám dělat.
„Jak jste věděl, kde mě hledat?“ otočím se k němu čelem a jsem rozhodnutá čelit té touze, kterou pocítím, jen se na něho podívám.
„Celý večer z Vás nemůžu odtrhnou pohled a když jsem Vás viděl, že jdete tady, chytil jsem se příležitosti.“
„Příležitosti k čemu?“ řeknu šokovaně nad jeho upřímností.
„Příležitosti pozvat Vás na večeři.“
A zase jsem v koncích. Mám odmítnout a jít vlastní cestou, držet se vyjetých kolejí? A nebo přijmout pozvání na večeři, možná začít něco nového? Zatím se mi nezdálo, že by byl můj život nudný. Vždy jsem měla skvělé přátelé, milující rodinu a teď mě naplňuje má práce. Nikdy jsem si nestěžovala, že se v mém životě dosud neobjevil ten správný muž.
A Petr…ano, je to přitažlivý muž a má v sobě něco, co ve mně probudilo touhy, které jsem dosud pečlivě schovávala. Ale co mi udělá jedna večeře s ním? Třeba si nebudeme rozumět a víckrát se už neuvidíme. A proto to musím zkusit.
„Tak dobře, půjdu s Vámi na večeři.“ Svolím nakonec.
„To jsem rád. Vím, že tykání nabízí první žena, ale nebudeme si tykat?“
„Promiňte, já bych Vám to nabídla, ale dneska nějak nejsem ve své kůži. Já jsem Sára.“ Napřáhnu k němu ruku, dneska už podruhé a když se naše ruce spojí, jiskření je tady zase.
„Petr.“ Řekne prostě, přitáhne si mě k sobě a tykání zpečetí polibkem, který trvá dost dlouho na to, že mi zatemní mysl a zrosolovatí nohy a nezbývá mi nic jiného, něž že se Petra chytnout za ramena, což ho nesmírně potěší a přitáhne si mě ještě víc k sobě.
„Sáro? Jsi tady někde?“ vyruší nás Valerie a já od Petra polekaně odskočím, div se nepřerazím o lavičku čouhající za rohem. Petr mě zachytí a postaví na nohy a zastrčí mi uvolněný pramen vlasů za ucho.
„Tak nezapomeňte na tu večeři, co jste mi slíbila. Zítra se pro Vás stavím, zjistím si, kde bydlíte a čekejte mě v osm.“ Nečeká na můj souhlas, otočí se a jde pryč. Nemůže samozřejmě minout Valerii, která je celkem v šoku, že ho tady vidí, když hledala mě, ale Petr si ji ani nevšimne a zmizí ve dveřích.
„Val? Ty už si tady?“ řeknu a jdu ji vstříc, dělaje jakoby nic.
„Co jste spolu proboha dělali? Jsi celá červená! Asi bychom měly jet domů, jde vidět, že ti není dobře.“ Rozhodne, chytí mě za ruku a vede pryč.