Šedá myška (5.část)

S Mladym jsem se dohodla, aby jel i Michal. Byl sice proti, ale protože věděl, co jsem zažila, tak to povolil. Zážitek z únosu naštěstí nikdo nerozebíral, protože rodiče požádali o informační embargo. Táta byl už konečně mimo nebezpečí a tak bylo všechno zase jako dřív.

Když nastal ten děsný den, mamka z toho byla dost v šoku. Navlíkla na mě, co se dalo, s ničím nebyla spokojená. Nakonec to nechala na mě. Vzala jsem si světlé tričko a dlouhou černou volánkovou sukni a glády. S Michalem jsme měli sraz u školy, kde na nás čekalo auto. Mladej nám pak vysvětlil, jak se máme chovat a kdesi cosi.
Celé to „divadlo“ se odehrávalo v divadle. Prezident to tak dělal už mnoho let.
V předpokoji si se mnou musel promluvit komisař z kriminálky.
„Máme obavu, že by se Váš skutečný otec pokusil o atentát na prezidenta a zkusil Vás unést. Z tohoto důvodu Vám pod kůži vpíchneme vysílač GPS signálu. Po chycení vašeho otce bude vyoperován. Souhlasíte?“ odmlčel se na chvíli, a když jsem kývla, tak pokračoval.
„Do ucha si dejte tuto štěnici, pokud ji lehce stisknete, tak na nás budete moci mluvit. Jinak vás budeme stále slyšet. Pro jistotu si jednu schovejte do boty, kdybyste tuhle ztratila.
„Hm…jistě, děkuju.“ dala jsem si do boty za šněrování.
„Nebojte se, tentokrát ho chytíme.“ usmál se a poodešel se poradit s ochrankou.
Jelikož to bylo veřejné, nemohl si být ničím jistý.

Celkem tu bylo kolem dvaceti lidí zhruba stejně starých jako já. S Michalem jsme se drželi dál. Uklidňoval mě. Za těch pár dnů jsem se stala strašně paranoidní. Během hodiny mělo začít předávání cen. Všichni jsme byli představeni prezidentovi ještě předtím. Režisér si nás pak seřadil a řekl nám, jak a co bude. Každý měl s sebou někoho z rodiny a jen tak tak jsme se vešli na pódium. Přesně ve tři hodiny se začalo vysílat do televize. Byl představen každý hrdina a vylíčen jeho čin. Prezident nám pak měl předat medaili za statečnost a nějakou tu cenu jako rádio nebo knihu.

Než se však došlo ke mně, zhasly světla a přerušilo se vysílání. Rozsvítil se pak celý sál a na pódium se vřítil můj otec. Přišel ze zákulisí, takže ho nikdo neviděl. Chytil mě za ruku a zkroutil mi ji za zády. Ochranka si toho všimla pozdě. Otec si rozepnul bundu, aby bylo vidět, že má na sobě připevněnou bombu.
„Někdo se přiblíží a já to odpálím. Nechte mě odejít s mou dcerou.“ řekl a strčil do mě, abych se hnula. Poslušně jsem šla, neodporovala jsem mu. Věděla jsem, že když mám v uchu štěnici, tak se mi nic nestane. Lehce jsem se dotkla ucha a spustila tak štěnici.
„Vyndej si to z ucha, Ráchel, vím, že tam něco máš!“ zařval, až jsem se lekla. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Vytáhla jsem si štěnici z ucha a hodila ji na zem. Doufala jsem, že když mám ještě jednu, že to nějak půjde. Vyvedl mě ze sálu. Celou tu dobu jsem měla strach, že mě odpálí. Byl by toho určitě schopný. Dovedl mě k velkému černému autu. Byla to taková ta dodávka z gangsterských filmů, ve kterých mají celé komando teroristů. Tentokrát mě svázal umělohmotnými stahovacími pásky. Nemohla jsem se ani hnout. Pásky se mi zařezávaly do rukou, až jsem cítila jak mi teče krev. Strčil mě dovnitř a někam vezl.
Rukou jsem se snažila dotknout boty. Naštěstí mi je svázal před tělem, takže jsem se nemusela nijak moc snažit. Do boty jsem si dosáhla. Potmě to byl sice oříšek, ale rozlousknout se mi ho moc nedařilo. Štěnice mi zapadla dolů a tak jsem si musela botu zout. Vyndala jsem ji a nasadila si ji do ucha. Zmáčkla jsem ji a pokoušela se mluvit.
„Haló? Slyšíte mě?“ zašeptal jsem.
„Ráchel? Slyšíme tě. Kde jsi? Jsi v pořádku?“ vychrlil na mě Michal spoustu otázek.
„Michale! Jsem v dodávce. Svázal mě. Vidíte moji polohu? Funguje to?“ zoufale jsem se snažila něco zjistit.
„Ano, vidíme vás Ráchel. Jedeme k předpokládanému cíli. Nebojte se a vydržte to. Neodporujte mu a nedejte mu záminku zaútočit.“ instruoval mě poručík z kriminálky.
„Dobře. Zatavujeme…Co to…pomóc. Tati ne, neduomumuo.“ zavázal mi pusu. Popadl mě a hodil si mě na rameno. Odnesl mě do nějakého pokoje. Složil mě na postel a rozstřihl mi pásky, kterými jsem byla svázaná. Nechal mě tam jen o chlebu a vodě. Rychle jsem se snažila navázat spojení, ale najednou mi stuhnul úsměv. Někde jsem ztratila štěnici. Rozbrečela jsem se na plno. Neměla jsem jedinou možnost, jak jim říct co se mnou je. Bezcílně jsem bloumala po pokoji, jen jsem pila. Přišlo mi, že jsem nějak moc unavená. Sesula jsem se na zem. Poslední myšlenka, která mi bleskla hlavou, bylo, že mi musel něco dát do pití.

Následující den jsem se probudila brzo, byla jsem přivázaná k posteli. Když přišel můj otec, nesl si injekci. Vpíchl mi ji do levé ruky.
„Když tě nenajdou do tří dnů, ochrneš na tu ruku. V téhle ampulce je protilátka. Myslím, že jim přichystám pár překvapní.“ dořekl a odešel. Na stěně viselo odpočítávadlo, které mi odměřovalo čas. Rukou jsem skutečně nemohla hýbat, i když jsem se sebevíc snažila.
Doufala jsem, že mě najdou.

Uběhly dva dny a nic se nestalo. Přestávala jsem doufat. Nedokážete si představit, co je to ležet a nemoci se hnout.

Zatím, co jsem se vzdávala nadějí, byla rozjeta velká akce. Dům, ve kterém mě držel, byl poměrně daleko od města. Sehnat přesné plány byla docela hračka. Michal s mojí mamkou byli u toho. Můj taťka mezitím umřel. Michal se o ní celou dobu staral. Poručík z kriminálky vedl celou akci. Vpadli dovnitř, aniž by dělali nějaký zvuk. Vypustili psi, kteří měli najít případné bomby nebo pasti. Výbušnin tu bylo dost, celý dům byl podminovaný a tak se muselo jednat opatrně. Ležela jsem v horním patře. Než se ke mně dostali, uběhlo pár desítek minut. Na odpočítávadle bylo necelých pět minut. Poručík se vřítil do místnosti jako šílený. Ležela jsem tam tak bez hnutí, až přestal doufat. Zatřásl se mnou, a když jsem se probrala, zjišťoval co a jak.
„Musíte mi píchnout tu protilátku, jinak ochrnu na levou ruku, máte ne to…“ ani jsem to nestihla říct. Právě zazvonil zvonek u odpočítávadla.
„Rychle mi to píchněte.“ zoufale jsem ho prosila.
Na nic nečekal a píchnul mi to. Přepadl mě náhle pocit naprosté netečnosti a já upadla do bezvědomí.

Vrtulník mě nakonec dopravil do nemocnice, kde mě ošetřili. Do bezvědomí jsem upadla z vyčerpání a dehydratace. Ruku se podařilo, jakž takž zachránit. Sice bylo porušených pár nervů, ale po rehabilitaci by se to dalo spravit. Michal u mě seděl dnem i nocí. Když jsem se konečně probrala, spal zrovna v křesle. Jemně jsem se zkusila zvednout, celkem mi to šlo. Levou rukou jsem pohla. Michal se pohnul. Protáhnul se a konečně otevřel oči. Usmál se, když viděl, že jsem vzhůru.

O smrti táty jsem se dozvěděla už v nemocnici, sice mě to vzalo, ale ještě víc mě dožrala jistá televizní stanice, která to celé vysílala v televizi. Hned jak mě propustili z nemocnice, tak mě kontaktoval jakýsi hollywoodský režisér, že chce o mě natočit film. Všechny nabídky jsem odmítla a normálně se vrátila domů.

Ve škole to byl pak celkem poprask. Zaprvé to že chodim s Michalem a taky to že můj pravý otec je zločinec. Policie už ho naštěstí chytila, takže se už vlastně nemusim ničeho bát.

Tady snad…