Snoubenka v černém i bílém (1.část)

Kapitola první

Představte si typický anglický park v devatenáctém století. Na koberci sedí dámy, pánové hrají karty. Vede se čilá konverzace.

Ke koberci se rychle blíží mladé dámy. „ÁÁÁÁÁ!“ ozývá se jejich radostný křik.
„Co se děje?“ zvedl se jeden z mužů.
„Marie Karolína je zasnoubená!“ volala jedna z nich a táhla Marii Karolínu za ruku. Ta všem hrdě ukazovala zásnubní prsten.
„Tak kdo pak je ten šťastlivec?“ otázal se jí zvesela Josef Antonio.
„No....je to syn hraběte Clam-Gallase, tatínek ho zná a prý je to milý člověk.“ Zvážněla trochu Marie Karolína.
„Takže budeš hraběnka?“ ptala se jí přítelkyně.
„Asi ano...a nechte toho ještě nejsem vdaná.“ řekla a utekla do paláce.

Na chodbě se srazila s neznámým, avšak velice pohledným mladíkem.
„Promiňte!“ řekla a pokračovala dál chodbou.
Mladík se za ní ještě díval, když vcházela do svého pokoje. Nevěřícně zakroutil hlavou a odešel hledat hraběte, otce Marie Karolíny.

Zatím se Marie Karolína schovávala ve svém pokoji. *Myslí si, že když se vdám, bude všechno jinak!*
„Marie Karolíno, jste tam?“ zeptal se zpoza dveří hlas její služebné.
„Ano, pojď dál.“ řekla a rychle si sedla před zrcadlo.
Služebná vstoupila a uklonila se.
„Madam, Váš otec Vás očekává v pracovně.“ řekla a s úklonou zase odešla.
Mladá markýza se rychle vydala do pracovny za svým otcem.
Zaklepala na dveře, nemohla přijít na to, co jí otec chce.
„Marie Karolíno, pojď dál.“ vyzval ji.
Vešla a zůstala stát ve dveřích s otevřenou pusou. Vedle jejího otce seděl ten muž, do kterého vrazila na chodbě.
„Marie!“připomenul jí otec její neomalené chování.
Rychle se vzpamatovala, udělala malou poklonu a popošla k otcovu křeslu.
„Toto je hrabě Filip Clam-Gallas, tvůj snoubenec.“ řekl otec.
Marie se na Filipa nemohla vynadívat. Ten zatím vstal a políbil ji na ruku.
Pak se otočil na hraběte. „Smím doprovodit Vaší dceru do parku?“
„Jistě hrabě, ale vraťte se na čaj.“ *Nepostřehla jsem malý úšklebek v jeho tváři*
pomyslela si Marie Karolína.
„Půjdeme?“ zeptal se Filip Marie, která vypadala, že se z ní stane rajče.
„Jistě.“ řekla, jak nejklidněji mohla.

Procházka po parku se jim pomalu začala líbit. Jakmile zašli do hustšího porostu přitáhl si Filip Marii blíž. „Mám ti říkat Marie nebo raději Karolíno?“ zeptal se a hleděl ji zblízka do tváře. „Říkej mi Karolíno.“ hlesla a zčervenala ještě víc. „Líbíš, se mi Karolíno!“ řekl a jemně ji pohladil po tváři. Jemně jí zvedl bradu. Pohlédla mu do očí tak nesměle, až Filip zaváhal, jestli ji má políbit. Pevně ji chytil a něžně políbil. Marie Karolína byla hodně překvapena, avšak musela uznat, že jí to není nepříjemné. Filip ji stále sledoval, když ale nepostřehl žádné námitky, zmocnil se jejích úst znovu a znovu.

Tak to probíhalo den za dnem, poznávali se a Marie Karolína se už vůbec nezlobila, že jí chtěli provdat. Byla velmi spokojená. Čas do zásnubního plesu se pomalu krátil. Plesové šaty a střevíčky již byly nakoupeny a všechny slečny se již těšily, jak si zatančí.
Zásnuby byly v kraji velkou společenskou událostí, i když tyhle byly komornější, protože začala honební sezóna a mnoho šlechtických rodin bylo na svých loveckých zámcích.

V předvečer toho slavného dne měla Marie Karolína velmi dobrou náladu. Smála se s ostatními, i když většinu své pozornosti věnovala Filipovi.
K ránu už ani nemohla dospat, hlavou se jí vířily myšlenky jako o závod.
*Zásnuby a za týden svatba! * Na nic jiného neměla pomyšlení.
Ples měl začít o čtvrté, ještě před čajem a měl se protáhnout až do časných ranních hodin.
Karolína měla nakoupeny světle oranžové šaty, které ladily k jejím po pas dlouhým havraním vlasům. Matka jí při té příležitosti věnovala zásnubní korunku osázenou démanty, která se v rodině dědila po staletí. Už od poledne se začala mýt a jinak zkrášlovat. Ne, že by si na to potrpěla, ale chtěla Filipa překvapit.

Na hodinách nedalekého kostela odbila čtvrtá, která oznamovala začátek plesu. Všichni hosté již netrpělivě očekávali příchod snoubenců. Během čtvrthodinky zazněl zvon, který nechal dovézt její otec ze Švýcarska. Celý sál ztichl a upřel své zraky na osvětlené schodiště.
Zleva přicházela Marie Karolína a zprava Filip. Setkali se nad schodištěm. Celý sál vydechl úžasem, protože jim to moc slušelo. Karolína se elegantně zavěsila do Filipa, který ji sebevědomě vedl dolů.
Ples byl zahájen slavnostním valčíkem, který nechal Filip napsat pro Karolínu.

Během plesu se navazovaly potřebné styky. Zlom ale přišel v půl deváté, ples byl v plném proudu, když začalo hořet. Nikdo si ničeho nevšiml, hořet začalo ve vedlejším salonu, zřejmě od svíček ve svícnu. Drama začalo, když se zřítila část stropu. Hořící trámy rozdělily sál na dvě části. Ta, ve které se nacházeli Filip s Karolínou, byla odříznuta od východu. Filip odvedl Karolínu k francouzskému oknu.
„Karolíno, lásko. Musíš vyskočit, není to tak vysoko!“
„Filipe! Bez tebe nepůjdu nikam!“
„Skočím hned za tebou!“ a postrčil ji k oknu.
Chytila se za zárubeň. Naposledy ho políbila. A skočila. Nešikovně narazila na větev a zranila si tvář. Vzhlédla a uviděla, jak se na Filipa zřítil trám.
Měla chuť křičet, ale nedokázala vydat. Ztrátou krve, která jí tekla po celé tváři, ji vyčerpala a pod oknem omdlela.

Probrala se až za hodnou chvíli, taneční sál byl v plamenech, i když už bylo znát, že hasili.
Běžela přes park do zámku. Jakmile přeběhla park, dostala se před vstupní dveře, tak stáli otřesení hosté, kteří marně vyhlíželi některé příbuzné. Když ji spatřil otec, měl nevýslovnou radost. Myslel, že je po smrti. Její matka takové štěstí neměla. Jakmile doběhla k otci, zhroutila se mu do náručí. „Je mrtvý! Tati, Filip je mrtvý.“ Spadla na zem. Odmítala se zvednout ze země. Dva sloužící ji museli dopravit do jejího pokoje, ze kterého odmítla vyjít. Nikoho nepouštěla dovnitř kromě své služky. Odmítala cokoliv jíst, nepřijímala žádné návštěvy.

Byla na dně, ale i to se mělo změnit...