Osudové setkání III.

Přišla jsem na to, že čím více se blíží smluvená hodina, tím více se začínám těšit i děsit zároveň. Připravovat se začnu už hodinu a půl před osmou a o půl osmé už sedím doma na gauči a modlím se ať mi nespadne účes. Hodinovou ručičku bedlivě sleduju, tím pádem čas utíká ještě pomaleji a já pomalu šílím. Když přesně v osm zazvoní zvonek u dveří, polekaně sebou trhnu, rychle vstanu a mířím otevřít.
„Hezký večer Sáro. Dneska vypadáš překrásně.“ vysekne mi lichotku a já se začervenám, jako rajče.
„Ahoj Petře, taky dneska nevypadáš špatně.“ Mírně se usměju.
„Ještě se obuju a můžeme vyrazit.“ Informuji ho a sehnu se pro boty. V ten okamžik se mi na silonkách udělá oko přes celé lýtko.
„Ale ne…“ řeknu polohlasně, ale to už se Petr vsune do dveří a zpoza je na mě koukne.
„Máš nějaký problém?“zeptá se mě mile a přidá k tomu úsměv.
„No, já…eh, udělalo se mi oko na punčoše. Pojď prosím tě dál, posaď se, já jsem za chvilku zpátky.“ Narovnám se a je mi docela trapně, tohle se mi muselo stát zrovna v tu nejnevhodnější dobu.
„Nedělej si starosti, klidně počkám.“ Odvětí a já mířím do ložnice.
„V ledničce je víno, tak si nalij.“ Křiknu ještě za sebou, ale to už otevírám šuplík a hledám nové punčochy.
Když se po patnácti minutách vřítím do kuchyně, Petr je elegantně opřený o linku se sklenicí v ruce a dívá se z okna. Vypadá dneska opravdu úžasně, ostatně jako minule na večírku, jenom dneska vyměnil bílou košili za černou, což ještě umocňuje jeho tajemnost a sílu, která z něho vyzařuje a mě k němu nesmírně přitahuje jako magnet.
„Petře?“ pronesu do ticha. Petr jenom kývne, položí skleničku do dřezu a obrátí se k odchodu. Jenomže já stojím pořád na místě a koukám před sebe na Petrovu hruď. Jak je možné, že mě polije teplo, jen na něho pohlédnu, celá se začnu třást, když jenom promluví? Chtěla bych se ho dotýkat, laskat jeho pokožku, líbat jeho překrásně vykrojené rty.
„Půjdeme?“ zeptá se mě nejistě. Vycítil mou změnu? Změnu která zaplavila mé tělo žárem a jenom on ho může uhasit? Rozhodnu se…
„Ne, nechci jít na večeři! Chci zůstat …s tebou.“ Vyhrknu a jsem polekaná tím, co jsem sama řekla.
„Jsem rád, že si to řekla.“ Řekne téměř neslyšitelně a začne mě hladově líbat.
V ten moment ve mně projede vlna vzrušení, která se usídlí v mém klíně. Zatočí se mi hlava slastí, takže se ho chytnu za ramena a pevně je držím. Petr mi začne vytahovat vlásenky z vlasů až se mi na ramenech rozloží všechny mé vlasy, které jsem si tak pečlivě dneska učesala, což hodím hned za hlavu a soustředím se jenom na nás dva. Začnu mu rozepínat knoflíky na jeho košili, abych už cítila tu jeho hedvábnou kůži na mé. Petr se nenechá dvakrát pobízet a začne mi rozepínat zip na zádech mých šatů. Když mi šaty spadnou na zem a jeho košile tam přistane taky, vysadí mě na linku a začne mi laskat bradavky. Když je jimi nabažen přesune se k mému klínu a v okamžiku, kdy se ho jen dotkne, pohnu se boky směrem k němu a mám pocit, že více už nejsem schopná vydržet. Když se po dlouhé době konečně spojíme a Petr se začne ve mně pohybovat, jsem přesvědčena, že nic tak krásného už nikdy nezažiju. Když oba vystoupáme až na vrchol blaha, jsem uvolněná a naprosto spokojená. Položím svou hlavu na jeho rameno a zhluboka dýchám, aby se mi aspoň částečně zklidnil dech. Něco opravdu tak vášnivého a nespoutaného jsem nikdy v životě nezažila. Je možné aby se člověk tak snadno a rychle zamiloval? Ano je, protože já Petra už miluju….tímto zjištěním jsem sama šokována.
„Co ta večeře?“ zamumlám mu do ramene.
„Tu už jsme propásli, ale víš, že mi to vůbec nevadí? Jsem strašně rád, že jsme tady zůstali.“Přizná se mi a já se musím zasmát.
„Čemu se smějete krásná dámo?“
„Víš, něco bych ti uvařila, ale jsem nemožná kuchařka. Když ti bude stačit jablko a banán, ráda ti ho oloupu.“ Podívám se mu do očí, začnu se smát na plno a Petr se ke mně přidá až se celý třeseme pod náporem smíchu.
„Tak jo, souhlasím, ale pod jednou podmínkou. Že se teď přesuneme do ložnice, budeme si užívat celou noc a to jablko s banánem si dáme k snídani.“ Povytáhne obočí a čeká na mou odpověď. Našpulím rty a dělám, že přemýšlím a zvažuji jeho návrh i když už jsem dávno rozhodnuta. Když vidí, že váhám zamračí se na mě, ale na tváři mu hraje úsměv.
„Víš, na co jsem přišla? Že se ti nedá vůbec odporovat.“ Rozhodnu, postavím se, chytnu ho za ruku a vleču ho do ložnice.
„Já vím.“ Zasměje se a já se k němu s radostí přidám.