Vetřelec 7.

Vetřelec 7.
„Už jsme se Ester podívali všude.“ Neodpustí si Kačka zkusit mě přemluvit.
„V bytě ano.“ Nedám se.
„Chceš se jít kouknout na chodbu?“ Stále pochybuje o úspěchu naší výpravy. Je však víc zvědavá a zkoumavá, něž aby raději zasedla do pokoje a čekala.
„Jistě. Proč ne.“ Otevřu vchodové dveře. Samozřejmě málem padneme. Z chodby se na nás vylije snad celý moře plynu (v přechodu z vyvětraného pokoje do zaplynované chodby nám to tak přijde), jež v tomto domě používá většina nájemníků na vaření a někteří i jako zdroj tepla.
„Tak a co teď? Jak chceš něco najít v chodbě? V bytě či domě se všem pramálo líbí, když jim tam prohlíží policajti natož, aby se jim líbila naše „čmuchací rota“ (jak taky Kačka nazvala naší výpravu za zdrojem plynu).“ Nejdříve se otočí na mě, než začne přemýšlet.
„Nebudeme je rušit. Jedině snad jen v zoufalé situaci.“ Zamyslím se. „Mám takový nápad.
„Sem s ním.“ Vyzvídá.
„Sice bydlíme až v posledním jedenáctém patře, ale to mě právě trochu inspirovalo…“ Začnu vysvětlovat. Kačka mě ani nenechá domluvit.
„K čemu tě to inspirovalo. No tak řekni to.“
„Já ti to řeknu, ale musíš mě nechat mluvit. Mohli bysme si zahrát hru na body.“ Hra na body je naše tradiční hra. Její historie začíná před několika lety ve školce, kdy jsme se my dvě skamarádily.
„Super nápad Ester. O co se hraje?“
„O zmrzlinu.“
„Jdeme.“ Zavelí Kačka. Rozeběhneme se dolů jako o závod. Zároveň bystříme čichové smysly na maximum. Seběhneme a vyběhneme panelák třikrát se stejným vlastním závěrem.
Za půl hodiny se znovu sejdeme před bytem. Já tu jsem jako první. To by tak bylo, aby ne. Reprezentuji naše město na kondičním běhu, jež náš okres každoročně pořádá.
„Kačko, máš něco?“ Spustím, jakmile se téměř připlazí.
„Já nic co ty?“
„Také nic.“
„Co tedy teď navrhuješ?“ Sedne si se zájmem o další postup na schody.
Zamyslím se. Přemýšlím usilovně. Naštěstí ne tolik aby tady na chodbě ode mě chytlo nebo snad dokonce bouchlo.
„Ester. Hlavně tolik nepřemýšlej. Nebo odtud nevyjde nikdo živ a zdráv.“Upozorní mě Kačka. Ani nemusí.
„No. Bydlí tu nějaký čerstvě nastěhovaný mladý pár, pan a paní Šmahounovi s malými dětmi, starý moc příjemný starý pan Pavlas se svou neteří a jejím přítelem, mamky kolegyně paní Vlasta Dohnalová. Přes školní rok tu je ubytovaná parta středoškoláků. V jednom bytě není nikdo, ten je prázdný a majitel ho dal do nabídky. Bydlím tu já s rodiči, s Babu a s Niou a naproti nám bydlí starší paní Morousová. Také moc příjemná paní.“ Vyjmenuji nájemníky posledních třech pater.
„Co nám to jako bude platný, kdo tu všechno bydlí?“ Nechápe Kačka, kam tím mířím.
„Možná, že hodně Kačko.“
„Proč myslíš?“
„Tak si to vezmi takhle. Mladý lidi většinou nic nezapomenou vypnout. Kdyby náhodou ano, tak si toho brzy všimnou nebo rozpomenou a vypnou.“ Vysvětluji stále nechápající Kačce. „Kdežto když se to stane těm starším lidem, je problém na světě. Mají různé zdravotní problémy, chodí třeba o berlích, zapomínají, jsou více unavení. Když si takhle zapnou plynový sporák na uvaření si něčeho dobrého k jídlu. Dost často ten sporák zapomenou vypnout, usnou nebo někam odejdou. No a máme tu problém.“ Vypovím Kačce svou teorii o plynu.
„To znamená,“ Kačka už začíná chápat, kam tím mířím. Vyloučit můžeme ten prázdný byt, ten byt určený pro studenty je prázdný. Pochybuji o samovolném úniku plynu. Váš byt také. Ten jsme prošly. Co ten mladý pár?“
„Ten tu momentálně není. Někam odjeli.“
„A ten starý pán?“
„U toho buď někdo je, nebo on je u někoho. Nikdy není sám. Tu Vlastu, tu mamky kolegyni můžeme vyloučit ta je na natáčení. Točila jsem s ní.“
„Fajn.“Co ta rodina Šmahounů? Říkal jsi, že mají menší děti.“
„Ano mají, i jsou doma. Ale pokud by některé z dětí plyn zapnulo, některý z rodičů by ho zas hned vypnul.“
Na okamžik se odmlčíme. Obě přemýšlíme. Vzpomenu si ovšem na strou příjemnou paní Morousovou. Ta hodně pospává.
„Paní Morousová!“ Vykřiknu téměř hystericky, až se mě Kačka lekne.
„Co vyvádíš co je s ní.“
„No přece plyn. Určitě jde od ní. Hodně pospává. Možná ho zapomněla vypnout.“
„Jdeme za ní!“ Zavelí Kačka.
Okamžitě se přesuneme ke dveřím paní Morousové. Tlučeme na dveře, zvoníme. Nic se však neděje.
„Kačko, já doběhnu pro náhradní klíče od bytu.“ Napadne mě. S tím se rozeběhnu dolů.
„Já někoho zavolám!“ Zahouká na mě ještě Kačka.
Seběhnu, až dolů kde bydlí pan Šlahoun – majitel. Hystericky mu zabuším na dveře. Přestanu, až když rozmrzele otevře dveře.
„Co chceš!“ Vyjede na mě nevrle.
„Půjčete mi prosím klíče od bytu paní Morousové. Prosím, prosím.“ Škemrám.
„Na co je potřebuješ?“ Protahuje pan Šlahoun.
„To je na dlouho. Půjčete mi je prosím. Rychle.“ Neochotně mi je tedy podal.
„Paní Morousová?! Paní Morousová?!“ Na volání nám neodpovídá. Dostaneme strach. Vypnu plynová kamínka. Kačka mezitím najde paní Morousovou v obýváku.
„Ester! Vodu!“ Křikne na mě. Popadnu nějakou skleničku, co stojí u dřezu, hbitě napustím do tři čtvrtě vodu a upaluji s ní do obýváku.
„Tady je.“ Podávám Kačce skleničku. Pomůžu jí vzbudit tu starou paní. To se nám podaří asi za deset minut.
„Zavolala si někoho?“ Zeptám se celkem zbytečně. Jsou slyšet houkačky. Za deset minut jsou sanitáři v bytě. Zavalí nás spousty obvyklými otázkami typu: Co se stalo? Jak se to stalo? Jméno, příjmení, věk? Atd.
„Bude v pořádku?“ Zeptám se starostlivě.
„Toho plynu se nadýchala pořádně. V nemocnici si ji nějakou dobu nechají, ale v pořádku bude. Nemusíte se strachovat.“ Uklidní mě a odjedou s paní Morousovou do nemocnice.