Malá šlechtična- kapitola 2. klášterní léta

Malá Dorota vyrůstala v klášteře až do svých sedmi let. Bylo to neuvěřitelně živé dítě. Odmítala se učit, přestože byla velice nadaná a chytrá.
S jeptiškami v klášteře si dívka nerozuměla, neustále ji museli za něco kárat a to by se žádnému dítěti nelíbilo, natož tak tvrdohlavému a rozpustilému. Matka představená za ni však občas chodila.
Tu poslechla ve všem, jelikož ji měla od malička ráda. Tolikrát se jí ptala na matku a otce. Tušila, že Matka Markéta něco ví.

Jednou seděli v zahradě za sirotčincem. Malá Dorota matce předčítala ze své oblíbené knihy. Žádné jiné dítě v sirotčinci neumělo číst. Jen ona a byla na to patřičně hrdá.
Dorotka se najednou zastavila. Už to nemohla déle vydržet.
„Matko?“ zeptala se dětsky nevinným hláskem. Představená se na ni ohlédla a usmála se, ale neřekla ani slovo.
Frída tento pohled dokonale znala. Znamenal, ať mluví dál.
Znala také ten tajemný, téměř mateřský úsměv. Říkal, že pro ni má matka dárek a ví, na co se chce zeptat.
„Dnes mam narozeniny. Už mi bude sedm,“ pochlubila se a upřeně zírala na matku Markétu.
„Já vím, mé dítě,“ řekla a vytáhla z pod hábitu malý balíček. Byl zabalený v pěkném papíru a zavázaný provázkem.
Dívka ho nejistě vzala do rukou a poděkovala. Jakmile do měla v rukou, počáteční nesmělost ji přešla a rychle jej rozbalila.
Dívka zůstala sedět s otevřenou pusou. V balíčku našla zlatý prsten s velkým, červeným rubínem. Ještě chvíli na něj nechápavě koukala a potom se ohlédla po matce představené.
Ta, nevšímaje si dívčina nechápavého výrazu ji varovala.
„Schovej ho dobře! Nikdo ho u tebe nesmí najít, zvláště ne ostatní děti. Je to velice drahý šperk! Dobře jej střež!“ Jeptiška sama nevěděla, proč drahocenný prsten vydala sedmiletému dítěti, nicméně tušila, že udělala správně.
Z dumání ji vyrušila opět malá Dorota. Mračila se.
„Matko?“ „Ano, dítě?“ „proč jste mi ho dala? Říkala jste mě jak je drahý, tak kde jste ho vzala?“
Bystré dítě. Řekla si v duchu matka. Skutečně bylo podivné, kde jeptiška vzala takový prsten.
Dívenka sklopila hlavu. „Byl mojí mámy?“ zeptala se a toho matce Markétě opravdu vyrazilo dech. „Kdo byla moje máma? Byla to asi bohatá paní, že?“
Představená si vzpomněla na roztrhané šaty mladé Frídy.
„Nepátrej po minulosti, maličká. Tvá matka zemřela při porodu.“
Matka odešla, ale Dorotka seděla ještě dlouho do západu slunce v zahradě a obdivovala prsten. Představovala si při tom své rodiče.
Vždy věřila, že je její matka mrtvá, proto se stále více upínala k představě, poznat otce.

Bylo horké léto, nepršelo už tři dny a bylo hrozné horko. Šlechtičny vysedávaly pod stromy v zahradách a pozorovaly svá dítka, jak si hrají s míčem a užívají krásného počasí.
Jen v domě Kryštofa Jana z Políčí tomu bylo úplně jinak. Zahrada byla suchá a jediný koho byste v ní spatřili bylo služebnictvo.
Jejich starý pán ležel celé dny posteli a nechal si předčítat z milovaných knih. Teplo mu nedělalo v jeho věku dobře. Byl nemocný a všichni v domě tušili, že nejen léto se podepsalo na jeho zdraví.
Byly to i starosti a stáří.
Najednou někdo zaklepal na dveře. Vstoupil nějaký starší muž, kterého zřejmě Kryštof netrpělivě očekával.
„Našel si ji?“ zeptal se pán s obtížemi. Muž přikývl a čekal na pokyn pánovi ruky.
Když se tak stalo, vyzval ženu za dveřmi, aby vešla.
„Jděte všichni pryč,“řekl a snažil se posadit. Rusovlasá žena k němu přiskočila a narovnala mu polštář.
„Evo!“ zvolal radostně, avšak tiše. Žena se usmála a posadila se vedle něj. Vzala jeho ruce do svých. Byly jak led. „Chtěl jsem tě ještě jednou vidět. Jen jedinkrát se ti ještě podívat do očí,“ stále mluvil těžce, ale bylo vidět, jakou má radost. Oči se mu zvlhly a rozkašlal se. Ve tváři byl bledý a tváře měl propadlé.
Ženě jej bylo líto. Pohladila ho po tváři. Snažila se usmívat, ale bylo jí také do pláče.
„Ani nevíš, jak lituji, že jsem odešel,“ mluvilo se mu stále hůře a tak ukázal na stůl „všechno jsem ti to raději napsal.“
Žena došla ke stolku a sebrala z něj pergamen s úhledným písmem.

Má krásná Evo Marie!
Tolik lituji, žes mi před sedmi lety dovolila, abych odešel. Byl jsem i ve svých padesáti letech nerozumný mužem. Tys mě naučila, nespěchat a vychutnat si každý den života. Ještě teď, když vzpomínám na své mladí si říkám, jaké je škoda, že jsem tě nepotkal dříve. Život by mi neproklouzl mezi prsty. Konečně díky tobě jsem se rozhodl oženit, abych zajistil dědice majetku po svém otci, který mi tak často vtloukal do hlavy ať se ožením. ...

Muž ji zastavil. Vzal ji papír z ruky a začal znovu mluvit.
„Manželství anulovali. Asi už jsem byl na dítě starý. Měl jsem raději zůstat s tebou. Jsem nemocný, bez potomka a ty...“ Kryštof se zarazil.
Eva Marie přemýšlela, jestli se mu nepřitíží, když poví pravdu. Stařec však na její odpověď nečekal.
„Už nejsi jenom moje. Vdala si se a máš čtyři děti,“ dokončil smutně. Žena se zarazila nad tím, kolik toho o ní šlechtic ví. Její největší tajemství ale zůstalo skryto.
„Pět,“ opravila ho jednoduše a klidně.
„Už?“ na Kryštofu bylo vidět, jak jej to trápí.
„Před sedmi lety se mi narodila dcera. Vyrostla v sirotčinci. Myslela jsem, že se pro ni vrátím, ale byla to naivní představa. Je to tvoje dcera,“
Bylo ticho.
„Chci ji vidět,“ řekl s obtížemi. Žena mu řekla název sirotčince.
Když odcházela, políbila ho na tvář. Mezi dveřmi se zastavila a naposledy se na něj podívala.
„Vrátíš se někdy?“ zeptal se ji s očekáváním.
„Možná ano,“ řekla bezvýrazně a odešla. Dveře se se skřípěním zavřely. „Sbohem má Frído!“ zavolal spíše jen sám pro sebe a usnul neklidným spánkem.
Nespal dlouho. Probudil se a nechal si zavolat sluhu. Ten už pro něj pracoval už léta a vždy splnil každičké jeho přání.
Starý šlechtic měl novou naději, která jakoby jej vyléčila a dodala mu síly.
Ozvalo se zaklepání na dveře a vešel opět ten samý starší muž, který našel i Frídu.
„Ano, pane?“
„Půjdeš, ještě dnes, do sirotčince Svaté matky. Vyhledáš matku představenou a zeptáš se na děvčátko jménem Frída. Přivedeš mi ji. Na stole jsou peníze a nikdo nesmí nic vědět,“ poslední slova řekl obzvláště důrazně a významně se na muže podíval.
Sluha se na nic víc neptal a vydal se do sirotčince. Cesta na koni mu trvala celý den, ubytoval se v hostinci U Zlatého lva a další den k poledni šel do kláštera.
Matka představená jej uctivě uvítala a zavedla do pracovny.
„Co u nás hledáte, pane?“ zeptala se mile a s neskrývanou zvědavostí. Muž si všiml, že matka Alžběta je velice netrpělivá a těkavá žena. Neustále byla v pohybu, což bylo na její věk úctyhodné.
„Hledám jedno dítě. Děvče. Je to dcera mé zesnulé sestry a rád bych se o ni postaral, když ona už nemůže,“ matka se usmála. Tušila,že jí lže,ale nedala na sobě nic znát.
„Ale, tady je dětí. Polovina z nich jsou děvčata, pane,“ odpověděla mu s upřímným, avšak ne zlým smíchem. „Nevíte něco bližšího? Třeba jak se jmenuje?“
„Ano, vím. Je to nezvyklé jméno, takže ji určitě najdeme. Jmenuje se Frída a bude jí asi sedm let,“
Matka se zamračila. „Nepotěším Vás. Jsem tu matkou představenou teprve rok, po mé zesnulé kolegyni drahé matce Agátě. Žádné dítě s takovým jménem tu nemáme. Nejspíše si ho už někdo vyzvedl nebo...“
Sluha povytáhl obočí. „Nebo?“
„Sám víte, že malé děti jsou na zimu a chlad velice náchylné. Snadno onemocní a pak víte sám... Pře pěti lety byla krutá zima a sestra Lucie mi vyprávěla, že onemocněla spousta dětí. Přes polovinu se jich nedožilo jara,“ řekla smutně jeptiška a pohlédla z okna. Venku si hrál hlouček dětí. Otočila se zpátky. „Bohužel Vám asi nepomohu. Ať už je to jakkoliv, děvče Frídu tu nemáme. Je mi líto,“
Sluha se vracel s pochmurnou náladou, přesto spěchal, neboť ho o to jeho pán výslovně požádal.
Když se vrátil, jeho pán už čekal v pokoji. Vypadal mnohem lépe a do tváří se mu vrátil meruňkový odstín.
Jeden ze vzdělanců, kteří na panství pobývali mu předčítal ze svých knih dovezených z jednoho francouzského kláštera. Starý muž jej však vůbec neposlouchal a neustále hleděl ke dveřím.
„Dobrý den pane, už je vám dobře?“ otázal se udivený sluha. Pomalu přistoupil k pánově posteli a uklonil se vzdělanci.
„Dobrý den, Antoníne. Ano je mi o něco lépe. A bude mi ještě lépe, když uslyším dobré zprávy. Příteli Eduarde, můžete nás nechat osamotě?“
Vzdělanec se uraženě zvedl. V duchu si říkal, jak šlechtic svým odmítnutím knihu znehodnotil.
„Dobrá jdu tedy, stejně jste mne neposlouchal, pane. Jen abych vám tu knihu stihl přečíst,“ řekl drze a panovačně. Při pohledu na sluhu si pohrdavě odfrkl a s vztyčenou hlavou odešel.
Kryštof si všiml sluhova udiveného a rozčileného výrazu. „Z toho si nic nedělej. Je to výborný učitel a miluje knihy snad více než sebe samého,“ řekl chápavě se smíchem.
Sluha přikývl a přistrčil si k pánovi židli, aby se mohl dát do vypravování.
„Najmu jej jako učitele pro svou dcerku...“ pravil s nadšením. Sluha posmutněl, ale on si toho nevšiml. „Tak už povídej! Kde je? Chci ji vidět!“
„Nebyla v klášteře, pane. Matka Alžběta o dívce se jménem Frída nikdy neslyšela. Podle jejího názoru to dítě zemřela před pěti lety v zimě. Ještě před tím, než do kláštera přišla ona,“
Šlechtic zalapal po dechu. Zase zbledl a sluha mu podal sklenku s vodou.
Další den na muže padla horečka. Celý den prospal. Mluvil ze spaní a blouznil. Všichni tušili, že nadešla jeho poslední hodinka.