Touha

Těm, co čtou Medailon zkázy se omlouvám, ale potřebuju trochu pauzu. Co nejdřív se k tomu zase vrátím, to slibuju!
Chtěla jsem si zkusit něco "lehčího", něco, kde bude trochu víc lásky. Tahle první část na to asi zatím nevypadá, ale kdo si počká...
No tak doufám, že se to bude líbit.
********************************************

Víkend

„Evo! Tak Evo slyšíš mě?“ huláká na mě mamka z garáže. Jasně, že slyším, ale jakmile ji odpovím, nadiktuje mi dvoustránkový seznam, co vše musím udělat za její nepřítomností. Moje taktika, hrát mrtvýho brouka, mi je ale stejně k ničemu.
„Prosím tě, až tu nebudu máš to tady na povel, jasný?!“ oznámí mi novinku, když vyběhne po schodech nahoru.
„Máte nakoupíno, tak na tobě je jen to vaření. Jo, než odjedeš v neděly na intr, dohlídni ať má Káťa všechny úkoly! Ano? Můžu se na tebe spolehnout?“ dokončí svou řeč tradiční otázkou. Dneska jen zapomněla říct: Až se vrátím, tak ať barák stojí.
Dneska je pátek a já jsem si přijela konečně odpočinout od školy. Ale sotva jsem přijela domu , už mě zapřáhla. Mamka odjíždí za svou kamarádkou z děctví. Tenhle měsíc už asi po stý. Má rakovinu a nevypadá to s ní dobře, z nemocnice jí sice propustili, ale teď si všichni jen kladou otázku proč.
„A prosím tě dávejte na sebe pozor, ano?“ mě ať je pět nebo sedmnáct, vždycky to bude probíhat stejně! Když jí všechno odkývám a ona mi vlepí pusu na tvář konečně odjíždí. Neříkám konečně proto že bych se jí chtěla co nejdřív zbavit, ale proto, že její vypravování trvá nejméně půl hodiny.
Tak domečku, teď jsme tu jen ty a já. Řeknu si v duchu a rozhlédni se po našem rodinném domku. Užívám si to ticho, protože vím, že brzy skončí. No jo, za hoďku se přiřítí má milovaná sestřička a začne ródeo. Já sice vím, že si tím prošel každý, i já samozřejmě, ale ta její puberta je vážně nesnesitelná! Jen doufám, že už dosáhla vrcholu, protože jestli to bude ještě horší, tak nevím co semnou bude. Ale co vím jistě, že taková jsem teda já nebyla! A ve třinácti už vůbec ne!
Vyjdu po schodech nahoru do svého pokoje a z cestovní tašky si vybalím špinavé prádlo a učení. Když se zamyslím, co mě tenhle víkend čeká, rozhodnu se udělat si alespoň jeden úkol do výtvarky. Jo, slyšíte dobře, do výtvarky. Když jsem se před třemi roky rozhodovala co dál, nebylo to lehký, abych šla na gympl se svými spolužáky jsem neměla známky. Ne že by byli tak hrozný, ale já se děsila všech testů. Tak jsem se rozhodla pro uměleckou školu. No, nevím jestli to bylo správný rozhodnutí, ale jsem tam celkem spokojená!
„No tak kuchařko, jsi první den v práci a už se ulejváš! Mám hlad!“ ale ne. Už je to tady, přes hlasitou hudbu jsem si ani nevšimla, že Káťa už přišla. Celá upatlaná se na ni ironicky usměji
„Máš dvě ruce, do kuchyně taky trefíš, tak co máš za problém!“ .
„Ha, ha ty jsi zase vtipná! Víš co ti říkala mamka!“
„Vypadám snad na to, že bych šla mazat chleba?“ řeknu a ukážu ji špinavé ruce
„Chceš mi snad říct, že si se se svou neschopností dostala tak daleko, že si ani nedokážeš umýt ruce?“
„Fajn! Už toho mám dost, vypadni z mého pokoje!!!“ zařvu a bouchnu ji dveřmi před nosem! Na ni teď fakt nemám náladu! Ještě slyším jak a mě za dveřmi řve: „A co bude s tím jídlem!“ nemám ani v nejmenším chuť se s ní hádat, tak už nereaguju a zůstávám ve svém pokoji zavřená, dokud neodejde.
Asi tak po půl hodině sejdu dolu k televize, má sestra si opět hraje na uraženou!
„Můžeš to prosím tě přepnout!“ Já tyhle telenovely vážně nesnáším. Káťa mě samozřejmě neslyší, jak jinak. Co na tom, že je ode mě půl metru.
Jak já ten víkend přežiju!