Červánkový sen - 9. díl

Pondělí

Včera jsme se pozdě večer dostali do chaty, kde mám momentální bydliště. Všichni už spali. Brácha taky. Patrik byl tak hrozně hodný. Se vším mi pomohl, uložil mě do postele a políbil na čelo. Přikryl mě dekou a krásně se usmíval. Cítím tu podporu, kterou nikdo nemůže vidět.
Ráno je pro nás – sourozence – celkem zvláštní. U nás... pokud to ještě takhle můžu říct... se prostě jedlo společně. To, co dala máma na stůl, to prostě bylo. Máma... pořád ji vidím, mám ji všude, připomíná se mi u všeho... No a tady si každý vezme, na co má chuť.
„Dobré ráno,“ zdraví nás Mariana. Ráno? Kouknu na hodiny. Je něco po poledni. Zase jsem se výjimečně dobře vyspala. Sama se divím.
„Dobré,“ trochu se oba stydíme. Jsme úplně v cizí rodině.
„Vezměte si, co chcete. Nebo spíš, co je v ledničce,“ pokusí se o vtip pan manžel.
„Jo, děkujeme. Nevíte, jestli rodina nevolala nebo něco takového?“
„Zatím ne, určitě přijedou, ale nemusí to být hned, to také záleží na policistech. Lindo, vidím, že se pořád ke mně tak ostýcháš, já jsem Libor,“ podá mi ruku.
Pane Bože, tohle je tak skvělá rodina. Ani nevím, co mu mám na to odpovědět. Patrika zase nikde nevidím a Dalibora taky ne. Ten mi však nijak nechybí.
„Patrik ti šel naházet do tašky všechny věci, co jsi si ještě nahoře nechala.“
„Aha, no já bych tam zašla.“
„Však on to udělal rád.“
„Děkuju.“
Vážně vlezu do ledničky a Liborovy vtípky nebyly vůbec na místě. Lednička je naditá všemožnými dobrotami. Já si však vyberu obyčejný jogurt. I tak budu mít problém ho pozřít. Brácha nechce nic a vrátí se do našeho pokojíčku, aby ležel a civěl do stropu... jak mu mám vysvětlit, že máma už nikdy nebude?
„Davídku,“ znovu ho obejmu. Jsme si najednou tak blízko, jako nikdy předtím.
„Lini, jak to bude? Zavřou otce a my si vážně budeme žít krásně?“ jo, to by bylo hezké.
„Ne, to asi tak lehce nepůjde.“
„A proč?“ někdy bych chtěla být naivním dítětem.
„Protože,“ hlas neposlouchá. Začnu lkát, pak to neudržím a spustím hrozný proud slz.
„Lini, budeme žít hezky,“ škemrá. Tak hrozně bych mu to chtěla potvrdit!
„Ne,“ musím mu to říct. „Maminka, ona, víš.... maminka nás už opustila. Zůstali jsme sami.“
„Mami!!!“ rozkřičí se tak hlasitě! Taky bych chtěla, jenže jsem velká, musím to zvládnou. Musím...
„Děje se něco?“ vejde do našeho pokojíčku Mariana.
„Řekla jsem mu to.“
Přisedne si k nám na postel.
„Pracuju v nemocnici. Nevěřili byste, co tam všechno zažívám, co se tam pořád děje. Já tuhle práci sice miluju, ale vidět umírat lidi není nic jednoduchého. Na to musí být člověk silný. Kolikrát jsem už chtěla utéct. A hlavně, když u nás na oddělení nedokázali zachránit
Daliborova bratříčka. Mého druhého synka. Spadl z kola. Banální zranění. Ale další skrytá...“ odmlčí se. Chápu to. Ztratila vlastní dítě, tak jako my maminku.
„Časem se s tím člověk vypořádá. Trvá to, ale přebolí,“ pokračuje. „Vy jste ještě děti. Samozřejmě Linuš ty jsi děvče, které věřím, že by se dokázalo o sebe postarat, ale ještě ti není osmnáct, musí to zatím udělat někdo za tebe.“
„Já vím, určitě někdo z rodiny...“
„A proč maminka musela zemřít?“ zeptá se Mariany David.
„Protože Pán Bůh jí nahoře chtěl. Bude mu tam pomáhat a při tom se bude na vás pořád dívat a pomáhat vám.“
„Jenže už mi nedá pusu na dobrou noc,“ stará se brácha. Já ho chápu.
„Zvládnete to. Buďte silní. Já vím, že se to říká lehce, já byla taky na pokraji zhroucení, ale když se nepoddáte, časem budete žít zase normálně.“
„Mariano, děkujeme ti. Hrozně nám všichni pomáháte.“
„Jste hodní, takovým lidem lze jen pomáhat,“ mrkne a odejde z pokoje. Brácha se zázračně trochu uklidnil.
„Přinesu ti něco na jídlo.“
„Nemám hlad,“ říká pořád.
„Na co máš chuť?“ nedám se.
„Na nic. Nebo dal bych si bramborák.“
Vylítnu z pokoje jako postřelená srna.
„Mariano, máte tady brambory, olej, špetku soli, mouku?“
„Jo, proč?“ kouká na mě.
„Brácha dostal chuť na bramboráky.“
„Pomůžu ti.“
A tak se pustíme do výroby bramboráků pro celou rodinu. Je to spíš večeře než oběd, ale pomlaskáváme si pěkně. Libor je taky hrozně hodný člověk. Zapne bráchovi televizi, kde zrovna hraje fotbal.
Patrik se ještě nevrátil...
„Mariano, Patrik tu ještě nebyl?“
„Ne, taky se divím, co tam tak dlouho může dělat.“
„Dojdu se tam podívat,“ řeknu, a rychle obouvám boty.
Během chvilky jsem na tom pozemku, který mi prakticky sebral oba rodiče. Je to hrozný pocit. Slzy zase zatlačím. Nemůžu pořád brečet. Nejsem nějaká chudinka.
Stisknu kliku. Dveře povolí. Rozhostí se mi výhled na pokoj. Věci jsou vážně zabalené, všechno stojí u dveří, ale Patrik? Pomalu vejdu dál. Zuju si body, abych neumazala koberec. Naivně nahlídnu na balkon, tam není. Jel do Prahy? Napadne mě se podívat do bývalého malého království. Je tam!
„Patriku,“ skousnu rty.
„Lindo,“ podívá se s uslzenýma očima.
„Co je?“ vyděsím se znovu. Už ne, já nechci. Co se zase stalo.
„Linuš, proč?“
„Co proč? Mluv!“
Místo toho, aby mi to vysvětlil, mě chytí za ruku. Projede ukazováčkem po mé ruce. Ihned mi naskočí husí kůže. Podívá se mi do očí, ale nezavře je, když se začne přibližovat. Jo, chci, chci to. Lehce se svými rty dotkne mých. Jen je okusává a zkouší. Oči nezavře ani jeden z nás. Je tak hrozně vzrušující se na něj dívat. Trošku víc zatlačí na má ústa. Nebráním se. Jen lehounce pootevře rty. Podřídím se a jazykem se ho dotknu. Zvláštně cukne. Není možné, aby to s ním dělalo to samé, jako se mnou. Takový suverénní týpek.
Odtáhne se. Najednou.
„Proč ses musela s ním vyspat?“ řekne jaksi opovržlivě.
„Vím, že to neomlouvá, byla jsem mimo a věřila jsem mu všechny ty kecy.“
„Proč?“
„Vím, udělala jsem velkou chybu. Jenže ty ses chovat tak divně a všechno to sedělo,“ prudce otočím hlavou. Jsem naštvaná sama na sebe. Pořád si říkám kdyby... jenže to mi vůbec nepomůže. Co kdyby? To bych taky mohla říct: Kdybychom vůbec nejeli na tuhle prokletou dovolenou! Všechno by bylo jiné! Jenže kdyby neexistuje. Nevrátí mi to mámu, hodného otce, ani... soudnost, podle které bych poznala, který z nich mě vážně miluje...
„Linuš, jsi tak úžasná. Nikoho takového jsem nepotkal a byl bych schopen risknout i to, že mě za pár let vyměníš za někoho mladšího. Klidně bych se kvůli tobě přestěhoval na druhý konec republiky, ale takhle?“
„Jestli...“ jak to mám říct? Zeptat se ho jestli mě miluje? „... cítíš, že se mnou chceš být, pak jeden sex nic neznamená.“
„Ale jo. Vysmál by se mi.“
„Záleží ti na tom, co si o tobě myslí ostatní?“
„Ne-e,“ jaksi se zadrhne. Jo záleží mu na tom. Ale proč? Udělala jsem chybu, šlápla jsem vedle, to se stává.
„Ty mi to nikdy neodpustíš?“
Pohodí hlavou směrem k oknu. Ne. Zabila jsem něco, co mohlo mít budoucnost. Však jsem si dokázala představit, že kvůli němu budu dělat výšku s dítětem. Miluju děti a pro něj bych to udělala, kdyby chtěl...
„No, tak dík, že jsi mi zabalil věci.“
Snažím se to všechno pobrat, ale nejde to. Vyleze z úkrytu a bezeslov mi pomůže. Určitě mi pomůže, a to nejen takhle, já to vím, ale já bych chtěla něco víc... Teď jsem to já, kdo by chtěl něco víc. A na začátku? To byl on... ne, já to všechno zvorala. Úplně všechno.
Totálně. Němě zamkne dveře, ještě je zkontroluje, zamkne branku, se kterou učiní totéž a vejdeme do společného obydlí. Věci mi odnese do mého pokoje. Už vůbec se na mě nepodívá. Byl to náš poslední polibek. Nebyl nijak velký, ale přitom tak krásný a hlavně provoněný láskou a vášní. Život je bestie.
Mariana nás zavolá na druhou večeři, jak se vyjádří o chlebíčkách. Seberu jeden, abych neurazil. Poprvé sedíme v obýváku úplně všichni. Oba manželé, bratranci a my dva přistěhovalci. Dalibor musel být v Praze a teď přijel. Patrik se vůbec neangažuje a rodina si z něj dělá srandu, jakto že je tak zamlklý. Prý to u něj není zvykem. Vůbec nezavadím pohledem o mou maličkost. Je uražený, ponížený a zklamaný. Ví, že mě to mrzí, ale nechce s tím nic dělat. Hajzl Dalibor se jenom culí. Nesedět tu jeho rodiče, vyškrábu mu oči, aby nenalítly další holky. Je mi tak odporný. Jak jsem se mohla zase tolik mýlit!
„Půjdu spát,“ oznámím už v devět.
„Já tu ještě zůstanu, jo?“ zeptá se mě Davča.
„Jasně, buď hodný, jo?“ pohladím ho po vlasech.
„Tak dobrou.“
„Dobrou,“ odpoví mi téměř všichni. Dalibor ne. Ani nechci. Ale Patrik... ten akorát kývne hlavou.
Tak hrozně by mi pomohlo, kdyby mě uložil tak jako včera. Krásně se mi spalo. Zato dneska to bude asi nic moc.
Prásknu sebou do postele. Zhasnu lampičku, abych mohla mlčky pozorovat kousek nebíčka, které je přes okno vidět. Kašlu na nějaké čištění pleti. Nemám se komu líbit.
Usnu celkem rychle, což bych nečekala. Akorát se vzbudím, když přijde Mariana uložit Davida. Pohladí ho po vláskách, pečlivě ho přikreje a dá mu pusu na dobrou noc. Skoro bych řekla, že Patrik musí být její syn. Jinak to nechápu.
„Lindo spíš?“ ozve se, když už jsem v určitém mikrospánku.
„Ne,“ otočím se po hlasu. Ve dveřích postává Patrik. Má jen trenky na spaní. Můžu si tak prohlídnout jeho postavu. Má pár kilo na víc a stejně je vysportovaný a krásný a mužný a... blíží se ke mně.
„Volala policie,“ sedne si na kraj postele a jednou rukou mě jakoby objímá.
„A?“ husí kůže pod dekou neskryju před nikým.
„Mluvili prý s tvojí rodinou. Zítra tu někdo přijede.“
„Proč se tak tváříš?“ neumím si představit proč z téhle celkem dobré zprávy má kyselý obličej.
„Protože odjedeš.“
„Stejně se k sobě nehodíme,“ pořád se mi chce brečet. Pořád.
„Hodíme, jenže…“
„Přitul se,“ poprosím ho.
Bez řečí mi vyhoví. Lehne si za mne na bok, aby objímal celou mou siluetu ze zadu. Je to tak krásné. Nemluvíme, vnímáme jen jeden druhého. Vnímáme tu krásu, která se rozestupuje do každého kousíčku mého a doufám, že i jeho těla. Ta horkost, kterou mi proudí do žil se nedá vůbec popsat. Trápí se se mnou. Vím, že ho můj osud zajímá… jenže…!