Nemoc

Kamila se pomalu vypotácela z koupelny a ztěžka dosedla na pohovku. Už druhé ráno zvracela. Při své nemoci nechtěla nic zanedbat a tak se rozhodla jít k lékaři. Vydala se k němu hned, jak se jí trochu ulevilo.
„Dobrý den“ pozdravila doktora.
„Dobrý den, Kamilo. Stalo se něco? Jste strašně bledá.“
„To bude tím, že jsem včera a dneska ráno zvracela.“
Doktor se zatvářil znepokojeně. Nemuselo to znamenat nic-ale také to něco znamenat mohlo.
Okamžitě následovala spousta testů na všechno možné. Když ten testovací maraton skončil, sešli se doktor a Kamila v jeho ordinaci.
„Tak co, víte co se se mnou děje?“ zeptala se.
„Naprosto přesně“ řekl doktor „jste těhotná.“
Zůstala na něj překvapeně koukat.
„Těhotná?“ zopakovala, pomalu se dostávajíc z šoku.
„Promiňte, že se ptám, ale vzhledem k vaší nemoci je to důležitá otázka. Máte přítele, který by se o vás a o dítě postaral?“
„Ano. To mám. Mám přítele, jsme spolu tři měsíce.“
Když jí oznámil, že je těhotná, zaskočilo jí to, ale hned věděla, že si děťátko nechá.
„Necháte si ho?“ zeptal se doktor.
Přikývla.
„Dobře, takže vám povím, co se bude v budoucnu dít. Budeme vás a malé hlídat jako oko v hlavě.“

Ležela na pohovce a odpočívala. Dnešek byl dost hektický. Doktoři jí vysvětlili vše, co se těhotenství při rakovině týká.
Zazvonil zvonek. Kamila vstala a šla otevřít.
„Roberte, proč zvoníš, máš přece klíče.“
„Mám, ale někde, bůh ví kde, v tašce“
Vesele se zasmála. Tenhle problém měl alespoň dvakrát týdně.
Zamířila zpět do obýváku. Robert jí totiž nabídl, aby se k němu nastěhovala. S radostí nabídku přijala a opustila tak svoji čakovickou garsonku.
„Záříš jako sluníčko“ řekl potěšeně.
„Taky mám důvod.“
„A prozradíš mi ho?“
„Určitě, stejně by si ho na mě za pár týdnů poznal.“
Zatvářil se nechápavě. Opravdu netušil, o co jde.
„Poznal? A proč a co?“
Vzala jeho ruku, strčila ji pod své triko a položila na břicho.
„Čekáme spolu miminko, Roberte.“
Chvíli se na ni díval a nečekaná zpráva mu pomalu začala docházet. Pak se usmál. Začal se vrtět sem a tam, jak nevěděl co dřív. Nakonec se sehnul ke Kamile a políbil ji. Pohladil ji na ještě plochém bříšku. Znovu se k ní přitiskl.
„Já budu táta“ zašeptal roztřeseně.

„Ahoj lásko“ řekl Robert, jakmile přišel „nechtěli byste se jít oba projít?“
„A víš, že chtěli?“
Kamila se dívala střídavě na Roberta a auto.
„Neříkal jsi, že se jdeme projít?“
„Jo, ale nějak jinam. A nechtělo se mi městskou, tak jsem si od kámoše půjčil auto.“
Otevřel dveře a pokynul jí rukou, aby nasedla.
„A kam jedeme?“ zeptala se.
„Nech se překvapit.“
„Čakovice? Měls pravdu. Sem by to bylo i městskou daleko.“
„Znáš mě, já mám samý dobrý nápady“ pochválil se.
„Ješito“ řekla Kamila.
„Kdy máš jít do nemocnice?“ zeptal se, když vešli do parku.
„Každý týden tam budu muset na testy a minimálně 14 dní před termínem tam budu muset zůstat.“
„Nemůžu se dočkat, až to na tobě bude znát“ přiznal „půjdu vedle tebe a budu strašně-strašně pyšnej.“

Šli dál a povídali se, když Robert řekl: „Myslím, že bychom se měli jít podívat na tvůj starý dub.“
„Tak jo.“
Když se do dubu schovali, políbil Robert Kamilu zlehka na rty. Poté si klekl, vzal ji za ruce a zvedl k ní hlavu.
„Kamilo, vezmeš si mě za muže?“
„Ano“ šeptla chvějícími se rty...