Sharome

Ležím na zádech v posteli. Jsem vzhůru, nemůžu spát. Ručičky na hodinách ukazují dvě minuty do druhé hodiny.
Přemýšlím o té osudné noci, kdy mi zemřeli rodiče při bouračce. Mirek a Marta Šamanovi, blízcí přátelé mých rodičů, si mě vzali do pěstounské péče. Marta Šamanová je mou kmotrou. Jejich vlastní dcera Sabina je o rok starší než já. Její kmotrou byla moje mamča. Již při dřívějších návštěvách jsme se hodně sblížily. Dokonce se naši rodičové vídali a komunikovali spolu tak často, až jsme si se Sabinou jeden čas myslely, že jsou v nějakém příbuzenském vztahu.
Během té dlouhé doby plné krásných přátelských vztahů jsme si zvykly říkat jim, mami, tati, této, strýčku. Bohužel je teď většina pasé. Nikdy předtím mě to ani ve snu nenapadlo. Já nemám rodiče, Sabina nemá komu říkat této a strýčku. Sabininy rodiče jsou oba jedináčci, my dvě také, a mí rodiče? Ty byly též jedináčci nebo mě v té iluzi jen drželi a nemluvili o nich, protože se s nimi nestýkali? Nebyly s nimi za dobře? To dnes asi těžko zjistím.

***

Musela jsem nějak usnout. Strýček prudce otevře dveře k nám do pokojíku (spím v pokoji se Sabinou).
„Vstávat! Vstávat! Vstávat vy ospalky!“ Tahá nás z postele. Kouknu na kyvadlové hodiny na zdi. Ukazují 6 hodin ráno. Naše obvyklé ranní vstávání. Obzvlášť pro strejdu.
I když mám za sebou necelé čtyři hodiny spánku, mám energie na rozdávání.
Navlékneme se do nějakého oblečení, co nacházíme poházený po celém pokoji.
Jakmile se oblečeme, přiběhneme do kuchyně jako vítr.
„Této pomůžeme ti.“ Oznámím tetě Martě naši pomoc.
„Tak dobře. Kris ty můžeš podojit kozy. Ať máme čerstvé mlíko na snídani.“ Hned mě zaúkoluje. Zaúkolujeme rovnou i strýčka. Pošleme ho pro dříví do kůlny.
Namířím si to ke kozám, čapnu hned tu první, co se ke mně přitlačí a podojím ji. Jde mi to velmi dobře, proto mám džbánek velmi rychle plný. Na cestě zpátky potkám strejdu. Dáme se do řeči.
„Po snídani budu střihat ovce. Pomůžeš mi?“ Usměje se na mě šibalsky.
„Ne, ne.“ Zavrtím hlavou. V obličeji vytvoří smutný výraz zklamání. Vím, že to nemyslí vážně.
„Po snídani budu se Sabinou dojit kozy, měnit podestýlku jim podestýlku, vyměnit ji i koním….“ Začnu jmenovat společné práce, které s ní dělám ráda. Vždy se u toho hodně nasmějeme. Strýček nám občas pomáhá.
„Tak to máte o zábavu postaráno.“ Ani se nenadějem a jsme ve vstupní chodbičce. Strýček odloží klasicky k jedné její stěně a spěchá si alespoň připravit nářadí na stříhání.
Pomůžu Sabině a tetě Martě dopřipravit snídani. Ta je brzy hotová. Sabina doběhne pro strýka Mirka a můžeme usednout za stůl.

***

Po snídani se každý z nás vrhne na různé práce. Teta Marta zůstane v kuchyni s přípravou oběda a my tři jdeme vyhnat na pastvu ty naše stáda, postarat se o další obyvatele našeho statku. Strejda Mirek se pustí v ohradě s ovcemi do stříhání, já a Sabina u koz s dojením.
Sice nám to trvá asi hodinu, ale vůbec nám to tak dlouhé nepřijde. Neustálím pokřikováním na sebe, nám čas ubíhá rychle.
Po dojení odneseme mléko do sklepa, aby se nezkazilo, než si jej odkoupí kupec pan Peroutka, náš, stálí, zákazník.
Nasypeme zrní, vyměníme vodu slípkám, husám též vodu dolejeme a naplníme jim jejich misky na krmení.
„Sabi já dojdu do seníku králíkům pro seno. Ty jim zas doleješ vodu. Jo?“ Houknu na Sabinu přes rameno při klusu k seníku.
„Ani náhodu.“ Protestuje. „Budeme losovat.“
„ Tak dobře.“ Podlehnu, i když jsem s tím trochu počítala. „Budeme losovat o seník.“ Los padne na mě.
„Tyyy.“ Naoko se rozčiluje.
Když přinesu koš plný sena, mají králíci již plný misky vody.
„Ty už si je chováš. Ty se máš. Příště jdeš do seníku ty.“ Předstírám zlost, ale nevydržím to moc dlouho.
„Já se do seníku tak nehrnula jako ty.“ Namítne. Musím se pousmát.
Všechno seno z velkého plného koše rozdělím mezi králíky. Pak se přidám k Sabině. Vyberu si mého oblíbeného králíčka Honzíka.
„Holky! A co takhle pracovat co?!“ Zakřičí z dálky strejda Mirek, jakmile nás uvidí.
„Vždyť už jdeme!“ Zavoláme na něj současně. Zavřeme dvířka, aby žádný králík nemohl utéct. Ve stájích vyčistíme koním boxy, vyměníme podestýlku kozám a ovečkám, všem dáme čistou podestýlku, dáme jim čistou vodu a krmení. Za rušného hovoru nám práce opět rychle ubíhá.
„Hotovo.“ Vydechnu. „Po obědě. Vezmeme koně k rybníku...“
„A můžeme se jít projet.“ Skočí mi do řeči Sabina.
„Jo můžeme. Ten prodej zvládnou strejda s tetou.“ Rozeběhnu se pro strýčka do dílny, kde obvykle po stříhání zpracovává vlnu.