Tanathiel (2.část)

Ziel na ni zíral s otevřenou pusou.
"Tak mě alespoň rozvaž!" zadíval s na ni tak, že ani Ledová královna by neodolala.
"Dobře, ale o nic se nepokusíš, slibuješ?" řekla významně.
"Dobře, budu hodný jako beránek" řekl, ale myslel si své.*A dravý jako tygr, krásko*

Chtěl ji chytit a oplatit ji její drzost, ale nestihl to. Loď se prudce nahnula a on narazil na stěnu kajuty. Tana ho následovala. Zachytil ji právě včas, protože ve stěně se udělala obří trhlina. Loď narazila na korálový útes. "Tano! Vyskočíme!" řekl ji a vystrčil do vody. Sám s za ní vrhnul do vody.
Loď se roztříštila na útesech. Ziel si byl vědom toho, že je nedaleko pevnina. Tanu, která polykala vodu, vysadil na prkna z lodi. Doplavali na ostrov, o kterém věděl, že je neobydlený. Často tu nabíral zásoby. Měl zde jen jednu zásobárnu, pro případ, že by se mu něco nevydařilo.

Zásobárna byla již docela zdevastovaná. Našel dvě deky, nějakou tu mačetu a skládací postele. Provazy a dokonce i nějaké to plachtoví. Pro Tanu uchystal provizorní přístřešek z plachet a zbytků lodi. Sám si ustlal na druhé straně ohně, pod širým nebem. Tana mu za to byla docela vděčná. Byla vyčerpaná a unavená. Usla okamžitě. Ziel se ještě dlouho díval na ni a na nebe a na ni a na ni. Zřejmě se do ní zamiloval.

Následující ráno se probudili hlady. Ziel věděl kam pro co jít. Přinesl banány a dokonce i nějaké exotické ovoce. Jakmile se najedli, šli se poohlédnout po nějakém materiálu. Ziel šel káce stromy a Tana trhala palmové listí na střechu. V plánu na jejich dům byly samozřejmě i dvě ložnice, koupelna a kuchyň.
Ziel dotáhl na určené místo pár kmenů a dal se do zahrabávání základů. Kostra celého domu byla za dva dny hotová.
"Ziele? Kde bude můj pokoj?" ptala se ho už snad posté.
"Tady!" zařval na ni tak až se lekl sám sebe. Tana se ho lekla tak, že přepadla z domku ven.
"Nestalo se ti nic?" skočil za ní ven.
Ležela na zemi. Vyrazila si dech. Ziel ji opatrně rozhalil košili a drknul do zad. Když konečně popadla dech, tak se rozplakala. Ziel ji přitáhnul na hruď a utěšoval ji.
"My se odsud nikdy nedostaneme! Vzlyk...Nemáme jedinou šanci....." brečela mu do košile tak urputně, že mu ji celou zmáčela.
"Neboj se, Tano!" utěšoval a hladil ji.

Po téhle scéně si připadal jako sobec. Stále myslel jen na to, jak to spolu přežijí. Nemyslel nikdy na ni. Byla to především žena, ne hračka do postele.

*Co mám dělat?*ptal se sám sebe.