Červánkový sen - 11. díl

Středa

Přemýšlela jsem maximálně pět minut. Víc určitě ne, protože jsem zase usnula dřív, než jsem se dostala k jádru věci.
Dopoledne je přímo boží. Ti lidi mají na mě pozitivní vliv. Ještě když se naoko s nezájmem zeptám, kde je Dalibor a je mi řečeno, že včera zůstal v Praze a nejmíň do soboty nejspíš nepřijede, je mi úplně perfektně.
Ze začátku hrajeme hry jenom s Patrikem. Pak se přidají i jeho rodiče a nemá to chybu. Vytáhnou člověče napij se a za bílého dne musí mít každý nalitou velkou půlku, protože úkoly v tomhle neobyčejném člověče stanoví třeba půlku vypít. Je to švanda. Alkohol mi moc nechutná, ale naštěstí nemusím pít všechno najednou, nýbrž po částech. To Libor si musí dolívat tři krát, protože mu chodí blbé karty. Mariana se naoko zlobí, že ho neutáhne v poledne do postele. Je to příjemný den. Možná jeden z posledních...
Po obědě, který je mimochodem výtečný, máme hranolky a takové smažené masíčko, které je obalované jenom v mouce a chutná perfektně, usedneme v obýváku a podle tváří poznám, že budou chtít něco řešit.
„Lindo, mluvila jsem s policisty.“
„A?“ zeptám se napjatě.
„No, samozřejmě to, co jsem ti včera řekla, plus ti chci ještě něco říct. Budeš mít za nedlouho osmnáct a budeš moct žít sama, kde budeš chtít. Teď nemůžeš žít úplně sama, ale můžeš se rozhodnout, kde chceš být.“
„U babičky a dědy to asi nepůjde. Chytá je skleróza a to bych nevydržela. Druhá babička s dědou bydlí nedaleko nás v malém městě, ale s nimi bydlet moc nechci. Přemýšlela jsem. Ta teta, co tu byla, bydlí na chalupě, ale v takovém prdelákově... a druhá teta bydlí taky na baráku, ale mají tam firmu. Šlo by to jedině tam, ale zase nevím, jestli tam mají nějaký pokoj navíc. Jsou taky pořád v práci. A brácha bude kde?“ napadne mě.
„Jak jsi říkala u dědečků, kde nechceš být. Nebude to mít ani daleko do školy.“
„Jo to jo,“ uznám.
„A ty?“ snaží se ze mě vydolovat něco kloudného.
„Nevím,“ přiznám a cítím se hrozně. Jsem neschopná. Totálně.
„Trápí tě to, já to vím.“
„Já bych věděl, jak to vyřešit,“ vloží se nečekaně do hovoru zatím přihlížející Patrik.
„Jak?“ zeptám se s pořádnou dávkou ironie. Jak on může vědět, když nevím já.
„Pořád říkáš, jak miluješ Prahu. Pojď do Prahy,“ řekne naprosto vážně.
„Ty jsi dobrý,“ rozesměju se. „Jak asi?“
„Normálně. Přestoupit můžeš a bydlení se taky najde, nebo internát nebo něco.“
„Na internát? To by nebylo ono... potřebuju trochu volnosti... samozřejmě rodiče mě hlídali a pořád nikde moc nepouštěli, ale internát?“
„Tohle není moc dobrý nápad Pájo,“ zastane se mě Marika.
„Snažím se pomoct,“ hájí se.
„Ale to ti nikdo nebere,“ konejší ho maminka. „Jen... nevím, Linda musí vědět, co je pro ni nejlepší a co je schopna podstoupit.“
„Do Prahy bych ráda, ale taky je to nákladné a...“
„A co Patrik?“ podívá se Libor na svou rodinu. Já nějak nechápu, cosi mi uniká.
„Co Patrik?“ táže se také jeho žena.
„Má přece dva plus jedna. To by jim stačilo. Napůl. Nebo aspoň zatím, než bude mít osmnáct.“
„Ale to nejde...“ protestuju.
„To mě nenapadlo,“ podívá se Páťa tak trochu udiveně.
„Ne, to ne. Nemůžu někoho otravovat,“ povím dost rázně.
„Proč otravovat?“ podívá se na mě Marika, která dosud mlčela. „Naopak si myslím, že je to bezva nápad. Určitě byste spolu nějak vycházeli a pomohl by ti. Zatím.“
„No... ale já přece nemůžu rozhodovat... takhle sama.“
„Ne, ty už musíš.“
„Víte, byla jsem zvyklá ptát se našich na každou blbost. O všem museli vědět a teď mi to přijde nepochopitelné. Ještě když nechám rodinu na druhém konci republiky a bráchu...“
„O prázdninách může přijet on za tebou a o víkendech můžeš jezdit třeba ty tam,“ řekne logicky Mariana.
„No... ale co škola.“
„Říkali jsme ti, že tohle je to nejmenší. Zavolá se tam a najdeme stejnou školu v Praze, kde jenom přestoupíš a neztratíš žádný rok.“
„No... ještě uvidím, jak to teď zvládnu. Prázdniny končí, musím toho spoustu zařídit.“
„Ale na poslední chvíli neseženeš místo,“ upozorní mne Libor.
„Já vím.“
„Patriku, půjdeš se se mnou projít?“ požádám ho.
„Jen jděte,“ podpoří ho ihned mamka. „Prospěje vám to.“
Oblíknu si teplejší oblečení, protože od toho deště se pořádně ochladilo. Ale stálo to za to. Vzduch je krásně čistý. Snažím se ho nabrat do zásoby.
„Bude hezky,“ promluví první Patrik, když zavírá dveře chaty, aby tam tolik netáhlo. V tom zaslechnu ještě hovor zevnitř.
„Doufám, že je neženeme do průšvihu,“ strachuje se Mariana.
„Neboj, neudělají nic, co nebudou chtít. Už nejsou malí,“ uklidňuje ji Libor.
Víc neslyším. Patrik se totiž diví, kde jsem, když on je už u branky. Musím proto utíkat za ním. Jdeme směrem k přehradě. Voda hučí a syčí. Tohle jsem nezažila. Zastavím se, když jsme skoro u ní, abych to slyšela úplně.
„Proto jsem šel hned sem,“ převeze mě. A to jsem myslela, že jdeme až k lesu za hory a doly.
„Je to krása.“ Teprve teď si všimnu, že vzal igelit a deku.
„Aby jsme si měli na co sednout,“ vysvětlí, když mu koukám na ruce.
U vody je teda o hodně chladněji než nahoře a tam jsem skoro mrzla. Teď mě cosi hřeje. Bohužel jen vnitřně. Koukám do dáli, kde je také ticho, jako tady. Jen ty zvuky se vkrádají do hloubky srdce.
„Trochu tepleji a romantika jak stehno,“ prohlásí.
„Neutahuj si z toho, jo?“ drcnu do něj, spíš ze srandy.
„Hej, a ty nebij starší, jo?“ oplatí mi stejnou mincí, ale jakmile do mě drcne, své tělo na mě položí a nechá, tam kde je. Opírá se o lokty po mých bokách a kouká. Je to hrozně dlouhá chvíle, kdy jen tak nečinně leží. Změní to jenom jednou, aby mohl pravou rukou pohladit moje líčka. Je to tak hrozně příjemné, že v euforii zavřu oči. Vnímám jen láskyplné doteky.
„Jsi nádherná a chytrá a máš všechny plusy. Jsi žena mého života. Tak moc bych chtěl s tebou žít,“ otevřu oči, abych zjistila, že najednou kouká někam jinam. Do prázdna.
„Patriku, i ty jsi v životě udělal určitě spoustu chyb.“
„Jo to asi jo, ale tohle. To tak hrozně bolí,“ najednou se stáhne. Posadí se zpátky a drží ruku na srdci, jako by ho to snad vážně bolelo.
Uchopím ho za paži, pohladím přes mikinu jeho namakané ruce a políbím ho kdesi na krk. Nakloní hlavu tak, abych se tam snáze dostala. Viditelně se mu to líbí. Laskám ho na uchu, prstíky se hrabu v jeho krátce střižených vlasech a řádně si to užívám. V těchto chvílích možná i zapomínám na své problémy.
„Dost,“ zachraptí náhle.
„Patriku,“ žadoním.
„Jak já mám s tebou bydlet?“
„Vaši taky neříkali, že tam budeme jako čestní kamarádi,“ řeknu trochu uraženě.
„Myslíš, jako pár?“
„To záleží hlavně na tobě,“ řeknu dostatečně klidně. Chvíle krásna je pryč. Zvednu se. Pochopí. Sesbírá věci a za absolutního mlčení se vrátíme do chaty. Rodiče sedí u televize a výborně se baví. Zalezu do svého pokoje a Patrik si jde dát sprchu. Jdu hned po něm a ani se na sebe nepodíváme. Myslím, že Marianě došlo, že se něco stalo.
Navíc, dneska pro mě nepřijeli. Na sto procent přijedou zítra. Patrik bude mít klid.
Nejhorší je, že se zase rve do všech mých snů. Kdyby to tak nestěžoval, mohla bych klidně žít u něj, chodit do školy a mít se celkem dobře, ale na obtíž mu nebudu. To já se teda vnucovat nebudu.