Sharome 2.

„Ticho! Ticho!“ Snaží se teta Marta nás tři při jídle utišit. „Při jídle se nemluví.“
„Ale mami. Kdybychom nemluvili, bylo by pravděpodobněší že se zadávíme.“ Pohotově odpoví Sabina. My dva jen přikyvujeme.
„No tak dobře kapituluje. Hlavně jezte, ať vám to nevychladne.“ Kapituluje. Spolkneme poslední sousta.
„Děkujeme!“ Proneseme sborově. Sklidíme ze stolu. Sabina si napustí vodu a dá se do mytí. Já vezmu utěrku a hned nádobí utírám. Teta Marta si dá čaj. No a strýček nám do toho sype vtipné historky z mládí a je jich tolik, až to vypadá, že nic jiného nedělal.
„Vy jste museli být v dětství pěkný šídla.“ Směje se Sabina.
„A vtipnou kaši na dením pořádku.“ Okomentuji.
„Šídla byly pořádný. Snad i větší než si dokážete představit.“ Přidá se teta Marta.
„Jdeme ke koním.“ Ohlásíme naše rychlé zmizení. Teta Marta ani nemá čas nám něco dalšího sdělit.
Cestou se dohadujeme, jakého koně, která bude mít.
„Já chci Tichonožku, Čerta a Bleska.“ Bleska řeknu jen, abych poškádlila Sabinu.
„Bleska ani náhodou! Toho budu mít já!“ Reaguje, jako obvykle, podle mého předpokládání. Což mi udělá náramnou radost.
„No tak dobře. Vezmu si místo něho Bílou Skvrnku.“ Směji se. Nakonec to zůstává, tak jak je máme vždy rozdělený. Neumím Bleska vést tak dobře jako ona. Sabina si ke svému oblíbenému koni Bleskovi vezme Vítr a Bouři, já mám již zmíněné koně Tichonožku, Čerta a Bílou Skvrnku.
Naše koně mají svá jména podle povahy nebo podle vzhledu. Třeba takoví hřebec Blesk je spíše tmavohnědý s černou hřívou a ohonem, Vítr je též hřebec a je světle hnědý s hnědočernou hřívou a ohonem, Bouře je šedočerná klisna s černou hřívou a ohonem. Jsou to dost bouřlivý, někdy i prudcí, statní a velmi rychlí koně. Ty umí skorotit jen málokdo a Sabina je jedním z nich.
Úplným opakem jsou moji tři koně. Tichonožka je tmavohnědá klisna s hnědočernou hřívou a ohonem. Je hodně vyrovnaná, mírná, klidná, umí se pohybovat lehce a tiše. Čert je hřebec a své jméno dostal podle své černé barvy. Je podobně jako Tichonožka klidný, mírný, je také silný a zdatný kůň. Bílá Skvrnka je klisna s přátelskou, mírumilovnou, klidnou povahou, občas se ovšem ráda předvádí. Je světle hnědá s černou hřívou a ohonem. Své jméno dostala podle bílé lysinky.

Zamíříme s nimi k nedalekému rybníku. I přestože mají v povaze velmi málo společného, Ta hlavní společná povaha je, že mají moc rádi vodu, především dešťovou vodu. A ve vodě v rybníce se zas moc rádi brodí.
Jakmile s nimi jen vkročíme do rybníka, radostně se rozřehtají. Začnou dovádět a my máme co dělat abychom je udržely. Nakonec to vypadá, že šli koně vykoupat nás a ne my je.

„Ááá! Bože. To jsem se vás lekla.“ Vykřikne úlekem teta.
„Co se tu děje! Co se stalo!“ Přilítne strýček s ustaraným výrazem ve tváři a s vidlemi v rukou. Ty, v okamžiku kdy nás uvidí, sklopí k zemi. Rozesměje se na celé kolo. A ten jeho smích, který musí být slyšet až ve městě, míli od nás vzdáleném., rozesměje i nás tři dámy.
„Tady je nějaké veselo.“ Ozve se náhle za námi mužský hlas. Samozřejmě je to pan Peroutka. Náš stálý zákazník na mléko.
„Dobrý den.“ Pozdravíme sborově.
„Dneska si naše dvě malé dámy se svými koňmi vyměnili role.“ Ohlásí důvod našeho smíchu. To rozhodně u pana Peroutky nezůstane bez odezvy. Rozesměje se stejně nahlas a rád jako náš strýc.
„Jdete si pro mléko.“ Vloží se do hovoru a smíchu teta.
„Ano. Ano. Jdu si pro to vaše skvělé mlíčko.“ Zalichotí pan Peroutka, seskočí z vozu a jde tetě a strýčkovy pomoct nakládat. Strejda u toho moc dlouho nezůstane. Brzy odejde na pastviny. Kde má nějakou rozdělanou práci. Já si vezmu Tichonožku, Sabina si vezme Bleska. Ostatní zaženeme do ohrady a pustíme se lesní cestou, na naší každodenní projížďku.