Osudové setkání IV.

Když si teď vzpomenu na večer u mě doma, musím se stydět za to, jak jsem byla opovážlivá říct Petrovi, že s ním chci být o samotě. Vůbec bych se nedivila, kdybych byla ještě teď červená. Vůbec jsem nepřemýšlela, co bych udělala kdyby odmítl. Naštěstí se tak nestalo a já jsem opravdu spokojena.
Od té doby uběhlo už pár týdnů, ale připadá mi, že to bylo teprve včera. S Petrem si voláme každý den, trávíme spolu co nejvíce času i když toho někdy není mnoho, protože nás zaměstnává naše náročná práce.
Už se nemůžu dočkat až odbude pátá hodina a já zamířím rovnou k Petrovi, který mě dneska pozval k sobě na večeři, prý že dneska bude vařit on. To mi chce asi předvést, že je lepší kuchař než já. Ale myslím si, že každý je lepší kuchař než já, ale stejně jsem zvědavá čím mě dneska Petr překvapí.

„Ahoj lásko.“ Přivítá mě Petr mezi dveřmi, obejme mě a políbí.
„Ahoj.“ Řeknu s únavou ve tváři i v hlase. Pracovní den se nevyvíjel, tak dobře a vznikly problémy s dodávkami zboží. Nechci Petra zatěžovat mými problémy a tak se snažím nedat na sobě nic zdát.
Až teď si uvědomím, že tady něco nádherně voní a užasle se na Petra podívám.
„Tak to vypadá, že jsi opravdu lepší kuchař než já.“ Vyloudím na tváři úsměv .
„Já to tvrdil pořád, jen ty si mi nechtěla věřit. Pojď, ať nestojíme pořád v chodbě.“ Vezme mě za ruku a zavede do krásně zařízené kuchyně, ze které se line ta úžasná vůně. V jídelně jsou na stole zapálené svíčky a samozřejmě prostřeno pro dva.
„Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ zeptám se Petra v naději, že v tom budu lepší než ve vaření a ukážu mu, že nejsem až tak k ničemu.
„Ne, stejně už mám všechno udělané, tak si můžeme sednou ke stolu.“ Přinese dva talíře a sedne si vedle mě.
„Hm…chutná to báječně.“ Pochválím po prvním soustu.
„Díky. Dokonce mám připravený i dezert, čokoládové muffiny, které miluješ.“
„Ale ne, sladkého jsem za poslední dobu měla tolik, že budu tlustá.“ Zaúpím, ale doopravdy to nemyslím vážně.
„Tak to spolu vysportujeme. Teď si mi připomněla, že pro tebe něco mám. Počkej moment.“ Vstane od stolu a na chvilku odběhne a poté, co se vrátí, nese v ruce něco, co připomíná letáčky…
Znovu si sedne vedle mě a jeden papír mi podá…Tak to jsem se opravdu sekla, když jsem si myslela, že to jsou pouhé letáčky. To, co držím v ruce, není nic jiného než letenka!
„Alpy?“ koukám nevěřícně střídavě na letenku, kterou držím v ruce a na Petra, který se šibalsky usmívá.
„No jasně, zaletíme se ochladit. Stejně si říkala, že nemáš ráda léto.“ Mrkne na mě nadšeně, jenže u mě to není až tak žhavé. Vždyť spolu chodíme teprve pár týdnů a hned společná dovolená? Tak přece jenom jsem měla pravdu, když jsem tvrdila, že mě dneska něčím překvapí. Ale na myslí jsem měla určitě něco jiného než výlet do Alp a ještě k tomu v létě.
„Já nevím, mám spoustu práce, nemůžu jenom tak odletět a lyžovat v Alpách. Stejně nemám lyže ani nic na sebe.“ Začnu oparně, protože nejsem ještě rozhodnutá.
„Věci na lyže koupíme a v práci to bez tebe pár dnů přece vydrží. Víš, stejně už to nejde odvolat, protože se odlétá za dva dny.“ Vyvalí na mě svou habaďúru.
„Aha, takže si mě postavil před hotovou věc jo?“ šibalsky se usměju a jsem šťastná, že to takhle udělal a společně pojedeme.
„Když vidím ten tvůj úsměv, je mi jasné, že je u tebe rozhodnuto že?“
Stočím hlavu na stranu, mile a provokativně se na něho usměju. Když vidím, že pochopil nakloním se k němu a políbím ho.
„Pojedu. A moc ráda.“ Potvrdím ještě jednou. Oba nás to tak nadchne, že úplně zapomeneme na muffiny a do kuchyně se už vůbec nevrátíme.