Červánkový sen - 12. díl

Čtvrtek

Pomalu otevřu oči a na vedlejší posteli, kde spával brácha, leží Patrik. Vůbec nevím, kdy přišel. Musela jsem brzo usnout. Určitě se mě ani nedotkl, to bych se vzbudila. Škoda. Vědět, že ležel celou noc tady, tak hrozně blízko, alespoň bych se přitulila. Tolik bych potřebovala cítit něčí blízkost. Navíc tenhle člověk… mi imponuje a přitahuje mě a…
„Dobré ráno,“ řekne trochu ochraptěle.
Hrozně se vylekám.
„A-ahoj,“ vykoktám a stydím se za to, že mě přistihl. Nemusí vědět všechno.
„Lindo? Už vstáváš?“
„No, měla jsem to v úmyslu.“
„Zůstaň ještě chvíli se mnou v teplé postýlce,“ láká mě podmanivým hláskem.
Podívám se na něj tak jaksi nerozhodně či co. Chci, hrozně moc, ale jestli vážně je pro něj překážka to, že jsem se omylem (jak blbě to zní) vyspala s jeho bráchou, tak… nemůžu si to vlastně ještě víc stěžovat. Co jenom sobě. I jemu. Čím dřív to skončíme, tím líp. Už tak mě to trápí.
„Linuš, je to možná naposledy. Dneska si pro tebe přijedou…“ podívá se na mě tak, jak ještě nikdy ne. Ten kluk je snad dokonce smutný… ten sebevědomý chlap a velký muž.
Jsem slabá. Normálně k němu skočím. Vlezu si pod jeho vyhřátou deku a přitulím se. Hledíme si jen tak do očí. Nikdo nemluví, nehýbe se ani se o nic nesnažíme. Je to zvláštní. V břiše mi raší spoustu motýlků a přitom na venek nedávám nic znát. Dá to pořádnou práci, protože se toužím tohohle chlapa dotýkat. Je zvláštní… láska si nevybírá.
„Liiiindo?“ slyším jakýsi povědomý hlas a trhnu sebou.
„Někdo mě volá,“ řeknu, ale vyzní to spíš jako nějaké písknutí.
„Počkej. Dělej, že spíš.“
„Patriku, počkej.“
Rozlítnou se dveře a v nich stojí teta. Prvně se zarazí. Jsme na sebe nalepení a když oba odskočíme, všichni si myslí, no… co by si asi mohli myslet. Těžko jim vysvětlovat, že jsme
leželi a koukali si do očí, že. Ještě že je tahle tetička celkem rozumná. Sama vychovala syna i dceru. Můj bratranec je o deset a sestřenka a osm let starší. Každý by si řekl, že je teta stará, ale je to vážně mladice.
Kdyby to nepolepil Patrik, mohlo být všechno v pohodě. Teta a všichni přihlížející chtějí zrovna odejít. On ne aby počkal, ale vyskočí z postele dřív a… prostě je vzrušený. No, tak teď už nám neuvěří nikdo. Zvláštní, jak ho mohlo vzrušit jenom něco takového. Prudce se otočím, abych nemusela na nikoho koukat. Mariana se dívá vystrašeně, aby asi teta neřekla, že nám tu dovolili bůhvíco, ale ta se naštěstí usmívá a možná jí nechybí mnoho, aby se rozesmála na plno.
„Já ti to říkala,“ prskám celkem naštvaně.
„Co?“
„Že někdo přijde.“
„A kdo měl jako tušit, že tak brzo?“
„Brzo?“ kouknu na hodinky. „Je jedna pryč,“ jakmile to dořeknu, sama se vyděsím.
„Aha,“ poškrábe se na lehkém strništi vousů.
„Můžeš mi to jako vysvětlit?“ kývnu trochu zahanbeně směrem k jeho… ehm… chloubě.
„Ne, nevím, asi na mě jaksi působíš.“
„A to se neumíš skoro ve třiceti ovládat,“ vyčtu mu trochu nesmyslně.
„Tohle se těžko ovládá. Skus si být někdy chlapem.“
„To půjde asi těžko,“ usměju se celá na křivo a konečně začnu házet věci do báglu. Je toho hodně a navíc jsem roztroušená po celé jejich chatičce. Když už se mi zdá, že mám všechno, zase objevím něco, co ještě patří do toho šedého báglu u dveří. Teta si popíjí kávu s domácími. Nesměle si k nim přisednu a Patrik učiní taktéž. Ustanou v hovoru a pohlédnou na nás. Jak já se stydím!
„No tak Linuš,“ poví teta, ale teď už jaksi smutně.
„Je čtvrtek, pokud se nemýlím. V pondělí nám dovolí udělat pohřeb. Už to zajišťujeme.“
„Jo, to děkuju. Taky bych to zvládla,“ neřeknu moc přesvědčivě.
„Musíme si pomáhat,“ lehce se usměje. „No a teď co s tebou. Tady tihle skvělí lidé se mi svěřili se spoustou nápadů, které máte. Je vážně jen na tobě, jak budeš dále žít. Klidně můžeš být u nás, ale taky si můžeš žít úplně jinde. Jediné, co po tobě teď chci, je rozhodnutí.“
„To není tak málo,“ namítnu.
„Já vím, ale jsi už velká holka.“
„To říká pořád každý, ale copak se velká holka a nebo nějaký dospělák nemůže složit?“
„Ale jo, ale ty máš kolem sebe lidi, kteří tě mají rádi a nedovolí to.“
„Já vím, ale i tak je to těžké.“
„Linda může bydlet zatím u mě,“ ozve se Patrik a hledí mi do tváře.
„Nemůžu tě obtěžovat,“ namítnu, ale cítím, jak hrozně chci do Prahy… třeba časem změní názor a překousne to, co mu brání mě milovat naplno.
„Můžeš. Plat mám slušný, uživím tě.“
„Tak o tohle bych se nestarala,“ namítne teta. „Peníze bude mít určitě a kdyby měla málo, tak jí přidáme, jsme její rodina.“
„Já nemůžu pořád po někom něco chtít. Přijde mi, že vás všechny využívám.“
„Lindo a dost. Přestaň se konečně litovat,“ snaží se mě nadzvednout teta. Jo, ona mi vždycky pomohla, se vším poradila. Kdysi jsem ji měla jako lepší druhou mámu, které můžu říct téměř všechno.
„Teto… tak já bych to viděla takhle,“ začnu pomalu, abych se tady nesložila. „Zatím, než mi bude osmnáct, budu bydlet u Patrika v Praze. Najdu tam stejnou nebo podobnou školu. O víkendech budu jezdit za bráchou a za vámi no a pak se uvidí, jak to bude, až dospěju.“
„Konečně organizační Linda,“ prohlásí tetička a já ji v tu chvíli musím obejmout. Je skvělé mít více lidí, kteří mi rozumějí.
Na tom to končí. Seberu si kufr a celá Patrikovic rodina nás jde odprovodit k autu.
„Linuš, ještě ti zavolám a domluvíme se, kdy se ke mně nastěhuješ. Klidně pro tebe přijedu.“
„To bude fajn. Zavolej,“ řeknu v očekávání, ale jaksi nic se neděje.
Dostanu obávaný polibek od Mariany a Libora a Patrik? Ten mi jen zamává. Tak hrozně bych ho chtěla mít doma. Pravda, do konce prázdnin jsou jen tři týdny, ale mám toho hodně před sebou. Budu toho muset spoustu zařídit a zvládnout ctěný pohřeb.
Celou zpáteční cestu civím z okna. Hraje mi k tomu rádio a ke konci, kdy už jsme skoro doma, mě rozbolí hlava z toho, jak si pořád narážím hlavu o sklo. Mobil mám neustále vedle sebe, to kdyby se náhodou Patrikovi hned zastesklo, ale ne. Nic se nestane… Jedno však vím. Jsem silná ženská a s Patrikem možná přepluju nejhorším obdobím svého života… snad.