Červánkový sen - 13. díl

Pátek

Probudit se po necelých dvou týdnech v posteli, která zase nepatří mě, je celkem na hlavu. Vlastně je už to třetí postel, kterou během takřka pár dnů cítím. Spím u tety na baráku. Pod námi je firma. Moc dobře slyším šum a přijíždějící auta. Teta pracuje někde jako sekretářka, takže tu taky není. Je mi celkem trapně, i když je to rodina… Na kuchyňské lince, kterou si nechávali dělat nějakou firmou za dvě stě tisíc, leží dlouhatánský lístek.
Lindo, jak tě znám, budeš se stydět. Normálně si vem z ledničky, co chceš, věci jsem ti dala prát, tak si puč něco z mé skříně. Strejda je dole na firmě, kdybys náhodou něco potřebovala. Klidně si zajdi vedle do hostince na oběd, peníze máš pod táckem vedle papírku. Budu se snažit přijet dneska brzo, abych ti pomohla všechno dozařizovat, ale téměř nic týkající se pohřbu, není třeba. Jen zajedeme zítra na trh pro nějaké oblečení a do obchodu, abys v té Praze nevypadala úplně blbě. Tak se nestarej a klidně odpočívej. Však ty sama nejlíp budeš vědět, jak naložit s časem. Doufám, že si nepřipadáš jako malé dítě, ale tohle jsem považovala za vhodné ti napsat. Už končím, neboj.
S pozdravem tvoje tetička:-*
Ve všem, co napsala má vlastně pravdu. Stydím se hrabat v cizí ledničce. Když jsme někde na návštěvě, třeba i u té rodiny, vždycky se ptám na takové blbosti, div ne na to, jestli si můžu zajít na záchod. Teta mě teda odhadla dobře.
Lednička je nabitá k prasknutí. Skoro se ani nemůžu rozhodnout, jaký salám si vzít k čerstvému rohlíku. Vida, někdo byl už na pečivo.
Stačí mi půl hodiny, abych se opláchla a namalovala. Sejdu po schodech dolů, abych zjistila, kde je vlastně strejda a jak to tu vypadá.
„Dobré ráno, kočko,“ pozdraví mě můj strýček jako obvykle. Nikdy si nedal vymluvit, že se nikomu nelíbím. Protože si mě často lidi pletou s jeho dcerou, která je taky tak trochu blondýnka, i když mnohem hezčí, ale má už dítka?
„Ahoj. Strejdo, tak v čem vám můžu pomoct?“
„Noooo, snad nechceš zase pracovat?“
„Zase? Ne, zase ne. Jenom, jestli tu máte něco, co bych zvládla, pak jsem tu k vašim službám.“
„Zajdi za Michalem, on tam určitě něco vymyslí.“ Totiž Michal je jejich „ženská v kanclu“, jestli to tak můžu nazvat. Vyřizuje všechno za okýnkem, tiskne, podepisuje, vypisuje atd.
„Ahoj Míšo,“ zdravím ho už zdálky. Známe se pěkně dlouho, to ještě když mě sestřenka tahala ssebou ven a já se od té její bandy naučila spoustu věcí?
„Ale, Linuško. Jakpak se máme?“ jen to dopoví, pochopí, jakou hloupost plácl. Omluvně se usměje. Je to fajn člověk, nebudu mu to zazlívat.
„Jo, jde to,“ povím to, co se běžně říká. „Tak co? Máš tu pro mě nějakou práci, kterou zvládnu?“
„Ty zvládneš i těžší práci,“ mrkne.
„A co bych to teda měla dělat?“
„Máme šílený bordel v archivních papírech. Nikomu se do toho nechce. Tak kdybys byla tak hodná, moc bys nám to tu usnadnila. Hlavně nic neříkej šéfovi, že jsem ho tu bonznul,“ ujistí se se smíchem v očích.
„Jasně,“ oba si shodně plácneme.
Zavede mě kousek dál od stolu, kde sedí on. Je tu jakási skříň a jakmile ji otevře, vyvalí se na mě doslova halda papírů.
„No,“ poškrábe se na nose. „Tady jsou složky a do těch musíš zakládat věci ke každému druhu aut zvlášť a taky by to mělo jít aspoň trochu podle datumů, ale na to se klidně vykašli. Jestli nás přijde někdo z vyšší moci zkontrolovat, tohle se vždycky nějak uhraje, i když… kdybych měl v tom pořádek od začátku, mohl bych jenom přihazovat nové papíry, jenže ono jaksi…“ zase se poškrábe na nose, až mi to přijde směšné.
„Ale já to chápu. Není toho tolik, jen to roztřídit správně. Tak jdu na to,“ povím s odevzdaným vydechnutím.
Míša mě tu nechá napospas těm bílým papírům a já je třídím a třídím, div nehořím. Mylně jsem se domnívala, že mi to zabere chviličku. Taková moje chvilička totiž trvá nějaké tři hodinky. Přesně samozřejmě nevím, ale podle toho, že se zavřelo okýnko předpokládám, že se půjde na oběd nebo se bude něco vařit.
Do dveří vejde strejda.
„Že jsi tu dneska ty, Linuš, zajdeme si všichni na oběd.“
A tak kráčím já, jediná ženská a asi šest chlapů. Znám jenom Míšu, strejdu, bratrance, se kterým jsem ještě nemluvila vůbec a to je všechno.
Každý si objedná nějaké dobré hotové jídlo a strejda nás představí.
„Takže zaměstnanci. Tohle je bezva holka Linda a tohle je Radim, Mirek a Alf.“
Každý mi podá uctivě ruku. Ti kluci jsou možná ve věku bratránka, kterému je nějakých dvacet pět, ale nevím to přesně. Jsem si však jistá, že kdybych se seznámila s takovými mládenci na nějaké diskotéce, ruku mi nepodá ani jeden, jelikož by se drali k ústům a usilovali o polibek na seznámení. Hezounci to teda jsou, takže se nejspíš nemýlím.
Po krátké chvíli, což si ani nestihneme nic pořádného říct, nám přinesou jídlo. Číšnice mi donese plný talíř segedínského guláše se čtyřmi knedlíky a světe div se, jsem mezi prvními, kdož vylízali talíř, že ho nikdo ani nebude muset umývat.
Kluci jsou bezva, a i když usilují o to, abych na ně koukala jinak než na zaměstnance strejdovy firmy, jaksi nemůžu. Pořád myslím na Patrika a na to, že se mi tak trochu splní sen. Budu žít téměř samostatně. Je sice hrůza, přes co to muselo projít, ale když už nemůžu mít rodinu, tak si budu žít podle svého vlastního mínění a nejlepšího svědomí.
Strejda mě ujistí, že už nemám nic dělat. Zalezu tedy nahoru, ale hrozně se nudím. Tohle nebylo u mě zvykem. Vezmu si tedy prachovku a tam, kde vidím, že teta dlouho neměla čas, začnu uklízet. Nakonec i vytřu tu jejich plovoucí podlahu a umyju všechno nádobí, i když mají myčku. Zdá se mi, že se tety nedočkám. Nejspolehlivější způsob, jak zabít čas, je stoprocentně spánek. Lehnu si znovu do pelechu a zařežu to téměř ihned.
Je to takový zvláštní spánek. Budím se každých patnáct minut, ve kterých se mi zdají děsivé sny a to třeba takové, že na pohřbu vymění omylem rakve, nebo že mamka stojí a kouká se sama na sebe a nejhorší asi bylo, že tam vešel otec s nožem a podřezal každého v kostele. Po tomhle posledním snu musím vstát, jinak bych se zbláznila.
Udiví mě, že teta už rajtuje v kuchyni a podivuje se čistotě.
„Ahoj, tys uklízela?“
„Trošku.“
„Ty jsi zlato, víš že na to nemám moc čas.“
„Právě proto. Proč jsi mě nevzbudila, čekala jsem na tebe.“
„Čekala jo?“ uchichtne se.
„Zdřímla jsem si, ale mohla jsi mě klidně vzbudit.“
„Jen odpočívej.“
„Teto, tak jak to všechno bude?“
Posunkem mi naznačí, abych se posadila v obýváku.
„Parte už jsou vyvěšené, pohřeb bude v pondělí ve tři odpoledne. Jinak se to zařídit nedalo. Mámu by měli přivést zítra z Čech, přebere si ji pohřební ústav.“
„Zní to tak hnusně.“
„Jo to jo…“ odmlčí se.
„Teto, je to tak zvláštní.“
„Nikdy bych nevěřila, že můj vlastní brácha dokáže udělat něco takového,“ odmlčí se. Jí to musí bolet taky hrozně moc.
„Jenže ty jsi byla vždycky úplně jiná.“
„Je to šok pro celou rodinu. Máma, jako babička, brečela tak hrozně, že jsem se bála, aby nedostala infarkt.“
„Možná vypadám klidně, ale…“
„Lindo, ty už sis to nejhorší snad prožila. Snad je to za tebou.“
„Jo, snad jo. Děkuju ti moc, že jsi to všechno zařídila. Máš tolik vlastních starostí a ještě tohle. Jsem ti hrozně vděčná.“
„Tohle by udělal každý.“
„Nevím, ale jak jsi říkala, že mi budete dávat peníze, tak já nic nechci. Najdu si v Praze brigádu, tam to není problém a vydělám si sama.“
„Něco dostaneme určitě, protože tady budeš bydlet papírově, takže to si nenechám přece.“
„Jo dobře, zřídím si účet a budeš mi to posílat. Teto, budu tu jezdit často.“
„Vždycky se budeme těšit.“
„A co brácha, jak je mu u babičky?“
„Však víš, že on tam byl vždycky rád. Děda s ním pořád něco hraje, dívají se na televizi a tak. Zatím to vypadá, že se z toho dostal.“
„Byl na tom hrozně.“
„Linuš, zajedeme zítra vyklidit váš byt. Je toho hodně, určitě to nestihneme, počítám i s nedělí. Spoustu věcí se vyhodí, ale hodně toho je tam tvoje a bráchy. Už jsem zařídila. Byt od prvního devátý připadne státu nebo hned novému majiteli...“
„To bude nejlepší. Nemám ale tolik kufrů, abych všechno zabalila.“
„David nám prý přijde zítra pomoct. Bude si třídit hračky, co chce vyhodit a co ne. Děda bude postupně odvážet ty věci, co bude chtít a tobě už jsem nějaký kufr koupila a dva ještě máme. Jeden máš vybalený, ten můžeme zatím použít, než se budeš stěhovat do Prahy. Jo a koukala jsem se na ty školy v Praze. Je jich tam více tvého druhu, ale podle toho, jak říkala Mariana, Patrik bydlí v úplném centru a tam je taky ta škola, budeme tam muset zavolat.“
„Teto, zařídíš to? Nevím, co bych jim povídala.“
„Budeš se divit, ale už jsem jim poslala e-mail.“
„Děkuju moc, myslíš vážně na všechno.“
„Lindo, já být tebou, tak si teď jdu hlavně lehnout, abys zítra ráno brzo vstala. Jedeme na ty nákupy a pak rovnou do bytu uklízet a vyklízet.“
„Jo. Jenom hodím sprchu a jdu hajat.“
„Tak jo, jdi. A děkuju ti.“
„Ty mě? Já tobě.“
„Dobrou.“
„Dobrou.“