Nemoc

„Přestaň už všechno přerovnávat a sedni si“ požádal Robert Kamilu
„Promiň“ omluvila se a konečně si sedla „jsem strašně nervózní.“
“Vždyť jsou to jen moji rodiče“ řekl a dodal „a tvoje máma.“
„Já vím, ale stejně jsem nervózní, co řeknou, až zjistí, že si bereš umírající ženskou.“
„Beru si ženu, kterou miluji. A ať řeknou cokoliv-já si tě vezmu.“
Rozezvonil se zvonek. Povzbudivě se na ni usmál a šel otevřít. Jakmile otevřel dveře, ozvali se hlasy jeho rodičů a její mámy. Kamila vstala, aby všechny náležitě uvítala.
„Kamilo“ řekla s úsměvem její máma a objal ji.
„Ahoj mami.“
Do místnosti vešel Robert se svými rodiči. Na první pohled vypadali příjemně, ale bála se, co řeknou, až zjistí, že má rakovinu.
Robert se ujal představování.
„Mami, tati-tohle je Kamila. A tohle jsou moji rodiče.“
„Těší nás“ řekl Robertův táta.
„Velice nás těší“ dodala jeho máma.
„Mě také“ řekla Kamila „tohle je moje máma. A mami, tohle je Robert.“
„Jsem ráda, že vás poznávám“ přiznala s úsměvem Kamily máma.
„To já také. Moc jsem o vás slyšel“ odvětil Robert.
Všichni zasedli ke stolu.
„Plánujete nějak společnou budoucnost?“ zeptal se Robertův táta.
„Neplánujeme“ odpověděl Robert „už ji máme naplánovanou.“
„Opravdu? A smíme vědět jak?“ zeptala se jeho máma.
„Určitě můžete“ řekl.
Na chvíli se zamlčel a poté začal znovu: „Budeme mít svatbu.“
Když se jejich rodiče dostali z šoku, začali radostně mluvit jeden přes druhého, páté přes deváté. A následně začali přát jim a taky sobě.
Když se ztišili, usmál se Robert na Kamilu. Otočili se k nim a Kamila řekla: „My pro vás máme ještě jedno překvapení.-Čekáme miminko.“ Tentokrát bylo prvotní ticho delší, ale o to byl poté větší radostný halas.
„Tolik štěstí a radosti najednou“ řekla Kamilina máma.
„A starostí“ dodal Robertův táta s úsměvem.
„Ale krásných starostí“ řekla jeho žena „a kdy chcete tu svatbu mít?“
„Co nejdřív“ řekl okamžitě Robert.
„Ještě dokud je teplo a nevypadám jako koule“ ozvala se Kamila.
„Takže vy jste se rozhodli, slíbit si věrnost až do smrti. To rád slyším“ řekl táta Roberta.
„Jo, přesně-až do smrti“řekla Kamila.
Kdyby nebyli tak rozjaření, možná by si Robertovi rodiče všimli, že je něco v nepořádku...

„Ty jsou krásný, Kamilko“ řekla její máma „vážně ti moc sluší.“
A měla pravdu. Bílé šaty krásně zdůrazňovaly její postavu.
„Až v nich přijdeš k oltáři, vyrazí Robertovi dech.“
„Hlavně ať se při tom neudusí. Co bych bez něj dělala?“

V botách na podpatku šla k oltáři. Vlečka jí splývala po zádech. V ruce držela kytici. Došla k Robertovi a přijala jeho rámě.

Oslnilo ji jasné sluníčko. Vyšla z kostela ve svých bílých svatebních šatech po boku Roberta-po boku svého manžela Roberta! Jak krásně to znělo! Pyšně si vedle ní vykračoval a usmíval se na ni tak nádherně, že se jí z toho skoro motala hlava.
Máma ji nadšeně objímala. A Robertovi rodiče taktéž. Velice si ji oblíbili. O to víc je zděsilo, když zjistili, že umírá. Byli opravdu rádi, že si vybral právě ji.