Červánkový sen - 14. díl

Sobota

Teta mi položí ruku na rameno už v šest! To je vážně hřích, vstávat o prázdninách takhle brzo. Po ránu nejsem tak rozmluvná, jako třeba včera večer. Usednu na přední sedadlo bez jediného slova. Připoutám se a hledím na cestu. Strejda ještě spal, když jsme odjížděli. Prý tam taky za námi přijede. Je to fajn mít rodinu, která mě má ráda. Nás má rada. Náš směr pochopím cestou. Jedeme na velké tržiště, kde nejsou pravda zrovna levné věci, za to si každý vybere, protože je tam něco, co se ve městě normálně koupit nedá.
Chodíme sem a tam, a já se samozřejmě nemůžu pořád rozhodnout. Teta si vybere černé společenské kalhoty a sáčko během chvilky a bez mrknutí oka vyvalí dva tisíce. Snažím se očima luxovat ty ceny, ale nic levnějšího nemůžu najít.
Po tom bloudění a ztrácení času najednou zahlídnu to NĚCO! Na věšáku si visí černé, po kolena dlouhé letní šaty. Vypadají božsky. Můžu v nich uctít památku maminky a někdy třeba v budoucnu, pokud se do nich vejdu, třeba zajít na nějaký ples. Nejsou ničím zvláštní a přitom mě zaujaly. Vyzkouším si je a padnou mi jako ulité. Nejsou úplně upnuté na tělo, protože by zvýrazňovaly větší bříško, ale perfektně ho svým střihem kryjou. Navíc délka po kolena mi sluší a když mi ta paní nabídne ještě střevíčky na přijatelném podpatku, nemá to vůbec chybu. Teta zaplatí stejně jako za svůj kostýmek dva tisíce, protože nám hodná prodavačka dala slevu za nákup dvou věcí, které spolu nesouvisí.
Obě celkem spokojené usedneme do auta v osm a jedeme směr... můj bývalý domov. Teta zajede za barák, aby auto nestrašilo v cestě. Jakmile vylezu, zmocní se mě takové pocity, že by člověk ani nevěřil.
„Tak jdeme na to?“ zeptá se teta, když vidí, jak neurčitě postávám.
„Jo,“ co jiného mi taky zbývá.
Teta odemkne. Do nosu nás udeří prudký pach, který způsobilo několikadenní nevětrání. Kytky nám měla zalévat sousedka, ale když jí teta dala info, asi se přestala starat. Taky to tak vypadá ty kytky. Všechno je povadlé. Byla to tátova chlouba. Kdokoliv k nám přišel, ihned mířil k parapetům a sledoval „tu nádheru“. Teď není co. Je to jedno z prvních věcí, které s tetou uděláme. Naházíme všechny kytky do velkého igelitového sáčku i s květináčema a hned to hodíme ke dveřím, aby se strejda nenudil, jak přijede.
Brácha zaklepe na dveře kolem desáté. Přijeli s dědou autem a vzápětí za nimi dorazí taky strejda. Chlapi se vrhnou na máminu a tátovu šatnu. Vyluxujou v ložnici všechny jejich věci, protože odmítnu si cokoliv vzít. My s tetou třídíme kuchyň. Je mi škoda vyhodit šálky, krásné hrníčky, dózičky a tak. To se mi přece vždycky bude hodit. Ukládáme to do krabic a balíme do novin, kdybych to náhodou chtěla vést až do Prahy. Brácha v pokoji taky řeší, co chce a co ne. V jeho věku je to jiné. Ale divím se, že vyhazuje docela dost věcí. Vždycky si schovával každou hloupost a teď... strejda ani nestíhá vynášet a odvážet věci do kontejnerů. Jakmile skončíme v kuchyni, dojdeme do auta pro kufry a balím si všechny svoje věci. A že toho není zrovna málo. Zbytek věcí, které jsem neměla na dovolené, knížky, plyšáky, rádio, počítač – ten si ale bere brácha, zbytek kosmetiky, no a naplním ještě další čtyři kufry a dvě velké tašky. Přitom jeden plný kufr věcí mám u tety. Člověk by nevěřil, kolik toho vlastně vlastním. Navíc, když si vzpomenu, který svetr či knížku jsem dostala od našich k svátku, na narozeniny nebo pod stromeček... budu vůbec moct ty všechny věci nosit úplně normálně? Někdo si řekne, že jsem se zbláznila, ale vážně je to těžké...
Chlapi si zavolají na pomoc ještě bratrance a sestřenčina manžela. Čtyři chlapi už zvládnou stěhovat skříně, i když po schodech je to docela fuška. Je to sice jenom jedno patro, ale i tak. Před barákem to pak vypadá jako v nábytku. Tu je skříň z obýváku, tady z ložnice a pokoje... televizi z pokoje si beru já a ta z obýváku se vyhazuje. Spotřebiče z kuchyně a špajzu jsou v další krabici, kterou si beru.
V osmém měsíci už se stmívá dřív. Už kolem půl deváté je tak šero a nám tu pořád straší ty skříně. Není zima a tetu napadne zase něco bláznivého.
„Pojď,“ ukáže na svého muže a zmizí v autě. Nechali mě tam samotnou, protože „ti mladší“ odešli hned, jakmile se to vystěhovalo ven.
Nikdo teda nečekal, že to dneska stihneme. Zítra akorát odvezeme skříně ke kontejneru a tam si je někdo určitě vezme. Teta je nazpátek za přesných pětadvacet minut. A pro co vlastně jeli?? Už zdálky vidím, co nesou a musím se smát. Ona jela pro spacáky a deky. My budeme
spát před barákem a hlídat ty skříně! No to je bomba, s nimi člověk nikdy neví, na čem je.
„No a?“ trhne teta rameny. „Aspoň nebudeš pořád v práci a neměli jsme žádnou dovolenou,“
podívá se úplně vážně na strejdu. Je pravda, že on je v práci pořád. Ale taková dovolená. Ta je vážně k smíchu. Spát pod širým nebem. Když si tak ale uvědomím, já nikdy takhle nespala, nikdy jsem tohle nezažila.
Ležíme všichni tři ve svých spacácích a nutno ještě podotknout, že pro jeden jeli ještě do obchodu, protože doma měli jen dva. Teta je prostě číslo.
I když je už téměř konec prázdnin, protože já to tak nějak vnímám, nebe je nádherné jako za červencové noci, kdesi s někým kdo mě miluje a romantika jak stehno...
„Jéžiši,“ vylekáme se všichni spontánně a jako na povel se vyhrabáváme ze spacáků, abychom zjistili, komu vlastně zvoní mobil. Nikdo nepřemýšlí nad tím, jakou má vlastně melodii, až se mi chce smát, protože každý svůj mobil snad zná, ne?:)
Hovor patří tetě. Určitě zase její šéf, ale když ona mluví, dojde mi, že stejně pořád něco zvoní. Nějak potichu. Jo vlastně, to je můj mobil, nastavila jsem si tišší vyzvánění, to kdyby náhodou... i když jsem spíš nedoufala... a teď? Kdo to může volat?
Tohle číslo znám nazpaměť... ale co po mně může ten někdo chtít?
„No, prosím,“ řeknu ne příliš přívětivě.
„Ahoj. Slyšel jsem, co se stalo. Upřímnou soustrast.“
„Nikdo se tě neprosí.“
„Taky kdyby mě někdo prosil, tak určitě už z principu nezavolám. Volám, protože chci.“
„Hm a co jako?“
„Lindo, tuším, jaké to pro tebe je,“ řekne, ale v tu chvíli chytám hrozné nervy a musím vstát a odejít dál, aby mé naštvání neslyšeli ti fajn lidi. Nemusí vědět všechno.
„Nic netušíš Radime. Jdi s tím herečkováním někde. Nechápu, proč mi voláš. Vysmíváš se mi? A co? Tví kámoši mě poslouchají přes hensfrí? Tak je pozdravuj,“ řeknu s pořádnou dávkou ironie.
„Co blázníš?“ ptá se, jakoby spadl z Marsu. Tenhle člověk, který mě nechal pro své přátele, se mě ptá, co já blázním?
„Já? Táhni Radime.“
„Lindo, já vím, že tě to bolí, ale nevylívej si zlost na mně.“ Ten kluk se mi snad zdá. On si myslí, že jsem podrážděná kvůli mámině smrti a celé té katastrofě. Ne, to kvůli tobě. Protože tě nesnáším za to, co jsi mi kdysi udělal.
„Jsi směšný. Nechal jsi mě být, tak už mě nech nevždy.“ A zavěsím. Takhle mě dokáže vytočit jen pár lidí. A tahle má životní chyba, i když první láska, patří mezi ně. No snad se nechce vrátit? To by mě rozesmál!
Znovu se vrátím do provizorní postele. Teta se na nic neptá. Do soukromí se mi nepletla. Co jsem jí nechtěla říct sama, na to se mě neptala. Tohle mi vyhovovalo. Každý člověk potřebuje svoje soukromí, do kterého nevidí ani ten nejbližší člověk... ale kdo je teď ten nejbližší?