Sharome 3.

„Schválně kdo bude první tamhle u toho dubu.“ Navrhne Sabina.
„Tak to rozhodně budeš první ty.“ Prorokuji.
„Nebuď skeptická Kris.“Povzbuzuje mě.
„Já nejsem skeptická. Ale co se týče jakéhokoli závodění, ať jen jako hra, tak do toho Tichonožku nedostanu.“ Odvětím.
„Ach jo.“ Zklamaně si povzdechne.
„Nesmutni. Stopnu ti to. Jestli tedy chceš?“ Nabídnu. Sabina okamžitě pookřeje. Připravím si stopky, jež nosím vždy při sobě.
„Připravit! Pozor! Teď!“ Odstartuji Sabině čas.
Popoženu Tichonožku do klusu. Rozhlížím se kolem sebe mezitím, co se Sabina snaží získat co nejlepší čas.
Zdá se mi to nebo je to skutečnost? Vždyť nejdeme stejnou cestou jako obvykle. S tím také vybafnu na Sabinu, jakmile dorazí ke mně.
„Hele. Nejdeme jinudy?“
„Co tě to napadá Kris?“ Zeptá se mě místo odpovědi.
„Tak se rozhlídni kolem sebe! Tudy jsme rozhodně nejely.“ Nedám se.
„No jo, tudy jsme vážně nejely.“
„Co navrhuješ?“
„Co takhle jet dál?“ Jelikož nás nic jiného nenapadá a žádná z nás si nevzpomíná, jak jsme se sem vůbec dostali, vydáme se kupředu po lesní cestě.
Po několika hodinách bloudění lesem, dojdeme obě ke stejnému názoru, že nápad jet dál byl špatný.
„Jet dál asi nebyl zrovna ten nejlepší nápad, nemyslíš?“ Utnu ticho, které bylo rušeno pouze dupotem našich koní, šumem korun stromů, hvízdáním ptáku a občasným zaklepáním Datla.
Asi po dalších třech hodinách narazíme na chalupu.
„Co myslíš, bydlí v ní někdo?“Zeptá se mě Sabina.
„Nevím. Můžeme to zjistit. Podržíš mi Tichonožku?“ Sesednu a pomalu kráčím k chalupě. Cítím, jak mi strach svírá hrudník. Než dojdu ke dveřím, otočím se dvakrát na Sabinu.
„Haló, je někdo doma?“ Zaklepu a zavolám. Otevře mi starší asi 50letá paní.
„Potřebujete něco?“ Promluví na mě nezvykle příjemně. Většinou dámy jejího věku jsou dost nepříjemný.
„Ano.. Já totiž my jsme zabloudili.“ Soukám ze sebe. „Nevíte, kde jsme?“
„Ale to víš, že jo. Jsme přece v království krále Michala. Tady za mou chaloupkou teče říčka Když půjdete proti jejímu proudu, projdete tímto lesem,“ ukáže na říčku, které jsem si všimla až teď a na les z něhož teče. „Dostanete se na louku. Z ní už uvidíte hrad krále Michala.“ Vysvětlí ochotně cestu k hradu.
„Děkuji mnohokrát a nashledanou.“ Poděkuji a rozloučím se.
„Nashledanou děvčátko. Snad se ještě někdy uvidíme.“ Rozloučí se, se mnou. Usměji se a rozeběhnu se k Sabině.
„Co jsi zjistila?“ Hned začne vyzvídat.
„Jsme blízko hradu krále Michala.“
„Cože? Až tak daleko od domova?“
„Jo. Až tak. Můžeme se tam zajet podívat, když už jsme tu.“ Navrhnu.
„Jasně jedeme.“ Souhlasí nadšeně. Zamíříme k lesu a držíme se říčky, o které mluvila ta paní.