Výměnný pobyt 12. díl

Nestihla jsem si opravit chyby v poslední části. Doopravím to, tak se zatím neděste!

Dneska mi připadalo, že jsem se vrátila znovu do dětských let. Skoro jakoby měl za chvíli zazvonit zvoneček a já bych se s radostí vrhla na dárky pod stromečkem. Jenomže Vánoce nebyly, v okolním vzduchu se vznášel opar léta. Přesto jsem se těšila jak malá. A na co? Na film, který každý rok zaplaví všechna média, jehož děj se probírá v rozhovorech pro různé druhy časopisů a jehož upoutávací předměty jsou vystaveny na pultech obchodů. Pokud už víte a jste nadšencem, jistě mě chápete. A pokud ne, pomůžu vám k poznání. Dnes večer se chystám jít s Kate do kina na nový díl Harryho Pottera. Nikdy předtím jsem se tolik netěšila, těžko říct, co mě k tomu přimělo. Nejspíš ta atmosféra v centru Londýna, transparenty s nápisy, upoutávky na každém pouličním sloupu a nástěnce, reklamy v televizi, nepřetržité rozhovory s herci, přítomnost hlavního protagonisty v mé těsné blízkosti a angličtina. Tohle všechno ve mně od rána vyvolávalo chvění. Musela jsem se trochu krotit. Nikdy jsem v lásce neměla davové šílenství a mánii po nějakém módním výstřelku, hře nebo televizním seriálu. A teď jsem se skoro chovala jako ostatní, to muselo přestat. Donutila jsem se přes den nemyslet na nic spojeného s Harrym, ačkoliv to šlo velice těžce, když o tom pořád někdo mluvil. Ale nakonec se to povedlo. Uplynul už týden od premiéry nového filmu, právě kalendář hlásil do světa datum s číslem třináct a hodinky ukazovaly tři čtvrtě na tři. Neválela jsem si šunky doma, ale pomáhala jsem v restauraci. Dneska sem zavítalo překvapivě málo lidí. Asi nikdo neměl zájem obědvat v této části města. Zrovna dnes to byla škoda, potřebovala jsem se nějak zabavit a ne popocházet o jeden krok dopředu a pak zase zpátky. Když uplynula další vleklá hodina, přikvačil si to do restaurace Jimmy. Chlapi ho informovali o dnešní mizivé návštěvnosti.

„Ahoj, Jimmy.“pozdravila jsem a dál leštila stolky v zadu. Už mi zbýval jen tenhle poslední, který již na sobě neměl jediné smítko prachu. Všechno už bylo čisté, ale já se nechtěla vzdát poslední šance, která mi přinášela alespoň částečnou zábavu.
„Ahoj. Koukám, že se tu nudíš. Není divu, dneska sem už stejně moc lidí nepřijde. Všichni vystávají fronty před kinem. Vsadil bych na to krk. Můžeš jít domů, jen by ses tu nudila. Já to tu převezmu za tebe.“pozvedla jsem hlavu od naleštěného stolu a zkoumavě se zadívala šéfovi do tváře. Myslel to opravdu vážně, mohla jsem jít domů a užívat si nabytého volná. Nic člověku neudělá radost víc, než když mu odpadne hodina vyučování nebo může skončit dříve v práci. A tak jsem ze sebe sundala pracovní oděv, oblékla se do vlastního a upalovala na autobus.

Domů jsem dorazila něco málo po páté. Annie zrovna uklízela v kuchyni, Jack jezdil se sekačkou po trávníku a Christ se dívala na něco v televizi. Překvapilo mě, že ji vidím také jednou doma. Něco mi na tom nesedělo. Zavítala jsem rovnou za Annie.
„Ahoj.“pozdravila jsem a koukla do ledničky, jestli v ní není něco na zub.
„Ahoj. Co že jsi tu tak brzo?“ptala se Annie zevnitř skříňky na potraviny. Zrovna něco rovnala v poličkách. Celá kuchyň byla tak trochu rozházená. Na kuchyňské lince se válelo nespočet balíků těstovin, luštěnin, konzerv, balíčků s kořením a dóz s moukou. Annie v tom všem klečela. Vypadalo to velice vtipně.
„Ale.“odpověděla jsem a sedla si s jogurtem na židli, abych na ni měla výhled. „Dneska na jídlo skoro nikdo nepřišel, žádná práce se nenaskytla, asi hodinu jsem tam leštila stoly čistě z nudy, pak přišel vedoucí a pustil mě domů.“
„Taky bych si někdy přála přijít domů dřív.“povzdechla si. „Takových věcí, co je potřeba udělat. O víkendu na všechno nemám náladu. Možná by se to dalo stihnout, ale rozhodně nechci víkend prožít s mopem v ruce a šátkem na hlavě. To radši budu sem tam něco dělat po práci.“huhlala Annie do skříňky. Byla jsem ráda, že jí vůbec něco rozumím. Dřevo docela utlumuje.
„Zrovna dneska se mi to volno hodí.“prohodila jsem.
„Jo? Mně by se hodilo kdykoliv.“naříkala.
„Chci jít s Kate do kina. Už minulý týden jsme si rezervovaly vstupenky na Harryho Pottera. Už se docela těším.“ne docela, ale hodně.
„Opravdu? No to je super. A kdy vám to začíná?“ptala se zvědavě Annie. Dokonce i tu hlavu z té poličky vystrčila.
„Teď to dávají prakticky pořád, ale zamluvily jsme to na osmou. Přeci jen to není hodinový film. Přijdu večer později, snad to nevadí.“poznamenala jsem s otázkou v hlase.
„To víš, že ne. Jen jsem ráda, že tom vím. Už jsi velká, takže nemusíš být doma v deset, avšak přehled mít musím. Kdyby se něco stalo, jistě chápeš.“obhajovala se Annie. Trochu mi připomínala mámu. Sice jinou než skutečně mám, leč už se o mně starala skoro jako o vlastní dceru.
„V pořádku. Nedělá mi problém nějak se hlásit. Rande jsem si tu s nikým nedomlouvala, takže není důvod, proč bych ti měla zatajovat. A zrovna tobě bych to neudělala, protože věřím, že bys nějakou tu schůzku přijala bez problémů.“opravdu. Annie to nějak neřešila. Tedy alespoň u mě.
„Tak to mi spadl kámen ze srdce.“rozesmála se.
„Nechceš s něčím pomoct? Do sedmi je času dost. Pak budu muset vyjet, abychom to stihly. Ale když už jsem dostala to volno, proč ho tobě neprodloužit?“nabídla jsem se. Vůbec mi nějaká ta domácí práce nevadila. Naopak jsem ji tady vítala s otevřenou náručí. Alespoň jsem mohla klábosit a ne být zavřená v pokoji.
„To bych byla moc ráda. Právě uklízím v poličkách a utírám je. Aspoň jednou za rok to někdo udělat musí. Už mám tyhle dvě krajní, ještě nás teda čeká tahle a pak ty dole.“ujala se vysvětlování s radostí má „pěstounka“.
„Počkej. Já se jenom převlíknu a hned letím za tebou. Nebudu uklízet v džínách.“zvedala jsem se k odchodu. Ještě než jsem úplně zmizela za dveřmi do obývacího pokoje, pohlédla jsem s úsměvem na Annie, která měla hlavu už zase ponořenou do tajů jedné dřevěné kuchyňské skříně.

Zbytek odpoledne probíhal v poklidu. V kuchyni jsme se s Annie řehtaly každé blbině, až se na nás přišla Christ od televize podívat. Jen si stoupla mezi dveře, protočila oči v sloup a zaplula zase zpátky na pohodlný gauč. Puberta s ní lomcovala, to jsem musela uznat. Kuchyň se dala považovat za kuchyň asi až po šesté hodině večerní. Uklidit všechny poličky zabralo docela dost času. Ale naštěstí nám to šlo od ruky. Teď přišlo na řadu vaření večeře. Jack přiběhl ze zahrady úplně vyhladovělý, divil se, že není na stole jídlo. Jak typické. Nejspíš si myslel, že se Annie celou dobu flákala a jediný, kdo něco dělal, byl on. Annie ho pěkně vyvedla z omylu. Než se ti dva se sebou vypořádali, začala jsem večeři chystat já. Palačinky se mi zdály ideální. Z kuchyně jsem odkoukala nějaké ty fígle, takže domácí těsto bylo ještě nadýchanější, než se mi kdy povedlo. Usmažit palačinky na pánvi už nebyl s Anninou pomocí žádný problém. Jack se nakonec kvůli vlčímu hladu zapojil do výpomoci také. Připravoval svojí specialitu – sladkou omáčku na těsto. Nevím, jaké přesné to mělo složení, ale jahody a skořici červená nasládlá směs jistě obsahovala. V rodinném kruhu jsme si pochutnali na našem společném výtvoru. Dnešek se mi opravdu zamlouval. Připadala jsem si konečně pořádně jako doma. Nic mi nechybělo a když jsem si v pokoji, kde jsem se chystala ven, uvědomila, že mě čeká ještě skvělý film, má osobnost byla naprosto spokojená. Dokonce jsem se na sebe usmála do zrcadla. Hned mi to slušelo víc. Lepší úsměv než ty nakyslé, podmračené ksichty. Jenomže to si říkám teď…

„Ahoj, Katey.“hulákala jsem rozradostněně na kamarádku a mávala oběma rukama, aby mě v chumlu lidí nepřehlédla. Měly jsme sraz domluvený na zastávce autobusu. Překvapivě se všude potulovali nějací lidé, tolik jsem jich tu ještě neviděla. Prodrala jsem se až ke Kate, kde jsme s objaly. Zabrány do rozhovoru, nastoupily jsme do autobusu a nechaly se odvést až do kina. Jistě si dovedete představit, o čem jsme celou dobu diskutovaly. Téma nám vydrželo celou cestu a to jsme, prosím, ještě ani neviděly film.
U pokladny jsme jen upozornily na zarezervované vstupenky, zaplatily je a šly si koupit slaninovo-sýrový popcorn. Málokdy si ho v kině dám, ale u příležitostí, jako je tato, jsem nemohla odolat. Kate ještě dokoupila sladké pečivo a mohlo se vyjít vstříc kinosálům. Těsně před odbočkou k sálu se poplašeně zastavila. Nechápala jsem, co se stalo a proč nepokračujeme v cestě.
„Veru.“plácla mě do ruky vystrašeně Kate. „Co když tu bude?“šeptala horečně a valila na mě oči. Ještě jsem ji v takovémto podivném stavu neviděla.
„Co? Kdo tu bude? Nechápu.“byla jsem totálně zmatená.
„No přeci ten kluk! Co mám dělat? Ah, probůh. To nezvládnu. Jak vypadám?“chrlila na mě jedno slovo za druhým. Sledovala jsem tok jejích myšlenek až ke konci a pak ji zarazila.
„Uklidni se. Jistě nebude pro tebe ani pro něj přínosné, když se budeš chovat jako hysterka. Zhluboka dýchej, přirozeně se usmívej a pokud se nebudeš na nic cítit, radši ani nemluv, jo?“pěkně se mi to radí, když nejsem v podobné situaci. Tyhle rady z mého vlastního popudu mě vždycky dostávají. Možná bych si mohla zřídit poradnu, jejíž majitelka si sama zrovna nejlépe poradit nedokáže.
„Hmh.“zahučela tupě Kate. Zdá se mi to, nebo trochu pobledla?
Ještě než jsem její tělesnou schránku (mozek asi zapomněla v autobuse) vystrčila za roh, pochválila jsem ji: „A neboj, sluší ti to.“
Jak se říká a jak neustále opakují profesoři na středních školách, nejlépe se člověk naučí plavat, když ho do vody rovnou hodíte. Stejně jsem to provedla i s Kate. Situace jejího náhlého vpádu na chodbu musela vypadat velice vtipně. Její vysněný princ totiž stál otočený obličejem k nám a stál docela blízko od rohu. Nemohla jsem si pomoct a musela Kate sledovat. Snad mě šálil zrak, nebo opravdu každou vteřinu měnila barvu. Na tváři se jí střídala popelavá s červenou. Chudák Kate.
„Vaše vstupenky, prosím.“vyžádal si je zdvořile. Lehkému zachvění v hlase se však neubránil. S našimi vstupenkami, které jsem mu podala, se mu klepala ruka. Zřejmě znervózněl. Pročpak asi? Připadala jsem si jako v nějakém filmu nebo na ping pongovém utkání. Všechno jsem sledovala z role diváka, ale podívaná stála za to. Kate s „hlídačem“ si neustále vyměňovali pohledy. Kamarádka stydlivě a nejistě. Hlídač s ostychem ale razancí. Doslova se do ní vpíjel pohledem.
„Tohle si uschovejte. Přeji hezkou zábavu, slečny.“odříkal naučeným tónem věty, které jistě používal několikrát za hodinu, přesto bylo znát, že se musí pekelně soustředit, aby řekl všechno správně. Převzaly jsme si od něj lístky a vydaly se do kinosálu s číslem tři. Kate se na hlídače u dveří ještě otočila. Hned mi také po tmě vykládala, jak se setkali pohledem.
„Když on má úplně úžasné čokoládové oči. Tomu bys nevěřila, ale…“

„Slečno, můžete se, prosím vás, utišit? Rádi bychom z toho filmu něco měli.“upozornil Kate na hlučné chování nějaký chlápek okolo pětatřiceti, který seděl vedle. Kate už mi asi čtvrt hodiny vykládala, co a jak. Skoro si ani nevšimla, že už začaly reklamy a upoutávky na filmy, které se teprve budou vysílat. V sále světla již dávno potemněla a všichni zaostřily oči na plátno. Jediná, kdo dělala ještě nějaký rámus, byla Kate. Po napomenutí cizím člověkem se však uklidnila. Teď už se černou místností, osvětlenou odvíjejícím filmem, rozléhaly jen hlasy herců, doprovodná hudba a křoupání popcornu.
Tohle bylo podruhé, co jsem byla na nějakém filmu pouze v angličtině bez titulků. Některá slova jsem neznala, ale jejich význam jsem si odvodila čistě z kontextu. Jediný problém pro mě byly anglické výrazy z kouzelnického světa. Přeci jen se u nás různí čarodějové a kouzla nazývají jinak, než tomu je v originále. Po půl hodině filmu jsem však ty nejpoužívanější jména a názvy snad vychytala. Nechala jsem se filmem přímo strhnout. Nevnímala jsem pořádné okolí a nespouštěla oči z obrazovky. V klidnější části filmu mě napadlo, jak by vypadali lidé při sledování napínavého filmu. Tohle natočit, asi by se diváci potrhali smíchy. Jen představa, jak někomu zaujetím teče slina z pusy, protože ji samým napětím zapomněl zavřít, je dost vtipná, ale i nechutná. (Mně se samozřejmě nic takového nestalo. Kdyby někdo pochyboval.) Harry Potter mě tedy zaujal, ale na druhou stranu zklamal. Už ze začátku filmu se objevovaly nedostatky, co se týče zpracování knihy a děje na plátně. Samozřejmě je jasné, že nemohou natočit všech 795 stránek příběhu, ale některé podrobnosti se mohly více rozvést. Zvlášť po zjištění, že příběh , přepočten na minuty, je zatím nejkratší ze všech dílů. Pauza na přestávku už po první hodině! Hrůza.
Zůstala jsem sedět na místě, zavrtala se hlouběji do sedačky a vyčkávala na dlouho se vlečící konec patnácti minut. Kate po chvíli vstala z pohodlného měkkého křesla a odešla na toaletu. Samozřejmě mi bylo jasné, že jen kvůli svému močovému měchýři ven nejde. Cestou se přeci dá potkat spousta lidí.
Vlečící čas v kině nakonec uběhl a světla se pomalu ztlumovala. Jediné, co mi chybělo k navrácení do děje, byla Kateyina nepřítomnost vedle mě. Z toalet se již nevrátila. Prvních deset minut mi to vrtalo hlavou, takže jsem se pořádně nemohla soustředit na film. Nakonec mi však v kapse kalhot zavibroval mobil ohlašující přijatou sms. Kate psala, že sedí v dolní řadě s Alexem. Aha, odtud vítr vane. Musela jsem se usmát, nešlo to jinak. Zaplavila mě ohromná vlna radosti z kamarádčina prozatímního úspěchu, nevím, jak to bude v budoucnu, i když si myslím, že se jistě něco vyvrbí. To jiskření se nedalo přehlédnout. Hm, někdo má prostě štěstí. Ale ne. Co tu zase vykládám? Kate na podobný okamžik jistě čekala od chvíle, kdy do Alexe narazila, což už je několik týdnů. A trávit volné chvíle s někým příjemným, úžasným, přitažlivým a milovaným byl její sen drahnou dobu. Většina holek i kluků po tom touží, proč by tomu tedy mělo být jinak?

Položila jsem sama sobě otázku a místo, abych ji
řešila, zabrala jsem se znovu do filmu. Přeci si nezaslouží nějaké to odpoutání pozornosti. Člověk se na něj rok těší a nakonec ho vůbec nesleduje. To se mi ovšem ale vůbec nelíbí. A nelíbilo se mi nejen to. Když po hodině skončil film, zachmuřila se mi tvář. Film mě lehce zklamal. Tolik očekávání, tolik propagace a nakonec tohle. Samozřejmě že se režisérovi i hercům povedlo zaujmout, nechat napnout, přilákat, ale jelikož je mnoho lidí, co četlo knihu a čeká na její dovyprávění, mohl být film více obsáhlejší a neuspěchanější. Třeba první polovina do přestávky se vleče, jenže poslední minuty jsou přímo nabité událostmi, že člověk nestíhá a přebíhá od jednoho tématu k druhému. Ti, co příběh nečetli, nikdy nepochopí hlubší souvislosti a děje, jichž se v knize objevuje bezpočet. Škoda. Ani u té Siriusovy smrti jsem nestihla pocítit velký smutek. Všechno se semlelo příliš rychle. Jediná slza neskápla z oka. Přitom u čtení jsem neviděla na písmenka. Abych to shrnula, film pěkný, ale pod očekávání.

Procházela jsem dlouhou chodbou od kinosálu. Mnoho lidí se okolo již nepotulovalo. Vlastně jsem byla jediná, kdo zůstal dlouho a odcházel poslední. Nevadilo mi to, aspoň jsem si mohla vychutnávat patřičný klid. Ještě musím počkat na Kate. Ne! Vlastně ne. Jistě by nechtěla při jejím seznámení s vysněným klukem rušit. Stejně musím domů dojet sama. A tak jsem vnímala jen sebe, prázdnou chodbu s modrým kobercem a plakáty, z nichž na mě hleděl Danielův upravený obličej s brýlemi. Změnilo se něco? Vlastně ani nevím. Mou známost s hlavním protagonistou jsem si uvědomila jen na začátku a ve volnějších chvílích, jinak vůbec. Byl a je to pořád ten herec, s nímž nemám šanci navázat jakýkoli osobnější kontakt. Měla bych o to vlastně vůbec zájem? Přemýšlela jsem a přitom kráčela potemnělou ulicí osvětlenou jen pouličními lampami. Nerušil mě provoz a troubení aut, ani nějací opilí obyvatelé nočních ulic. Zůstala jsem na to sama se svou hlavou a svědomím, což byla nejlepší varianta k rozebírání takových závažných témat. Když se nad tím zamyslím víc, je několik věcí, k nimž nemůžu říci ne. Daniel je zvláštní. Má obě jména, která stojí na stupínkách jednoznačně těch nejoblíbenějších. Vzhledově je přitažlivý, docela i můj typ. Avšak chování a psychiku, tu posoudit nemohu. Vždyť ho vůbec neznám, nevím, jak se chová normálně. Teď to podle dostupných informací, které jsem si já sama nezjišťovala, vypadá, jako by spadl na hlavu a něco si udělal s komunikativním ústrojím. Zvláštní. Chtěla bych ho poznat i normálního. Nebo je tohle normální a ostatní jen přetvářka? Ne, to přeci není možné, aby se celé roky zavíral do jiné osobnosti. Tak co potom? Proč se chová tímhle způsobem. Jaký je k tomu důvod? Nechápu. Nevypátrám to a ani po tom slídit nechci. Přesto by mě zajímalo, jestli se to někdy vůbec objasní. A jestli se to osvětlí ještě za mé přítomnosti. K čemu mi to pak poslouží, když budu doma? V Čechách už pro mě Daniel bude představovat jen a pouze herce a kluka, kterého jsem měla příležitost potkávat na školních chodbách nebo v parku. Pak ho budu vídat pouze na obalech časopisů a upoutávek na film. Těžko říct, jestli se s tím dá něco dělat. Totiž, chci vůbec?