Sharome 4.

Ještě nejsme z lesa venku a už k nám prosvítají mezi stromy obrysy hradu.
„Poprvé, na vlastní oči uvidíme hrad krále Michala.“ Utrousím.
Poprvé mu budeme takhle blízko a procházet se po jeho nádvoří.“ Pokračuje Sabina v mojí myšlence.
Popoženeme koně do klusu. Na prostorné nádvoří se dostaneme snadno. Seskočíme z koní a po nádvoří, které si prohlédneme, je jen vedeme.
Při ohnivém západu slunce, jsme již u říčky. Koně z ní žíznivě pijí. I my doplníme zásoby vody. Jsme tak zaujatí do krásného západu a do hovoru a ani netušíme, že nás někdo sleduje jedním ze tří oken ve stěně otočené k říčce.
„Sabi už jsi přemýšlela o tom, kde přenocujeme?“ Jsem zvědavá.
„Přemýšlela jsem o zpáteční cestě.“
„A k jakému závěru jsi došla?“
„K takovému, že to dneska nemá cenu. Co ty? Jak jsi na tom?“
„Hm. Podobně. Ale napadlo mě spát pod širákem.“
„Hahahááá.“ Spustí Sabina výbuch smíchu. „To se můžeme natáhnout a spát rovnou tady jak sedíme.“
„No a proč ne?“ Ohradím se.
„Nic proti nemám. Ráda spím pod širákem. Stejně nemáme na výběr. Dneska se domů za světla už nedostaneme a bloudit po lese nemá cenu.“ Umlkneme, ani nevíme, že ta osoba z okna se již přesunula k nám dolů a většinu našeho rozhovoru slyšela. Zahledíme se do pomaloučku uhasínající ohnivou záři na obloze.
„Tak krásné dámy a budou spát pod širákem?“ Prudce vstaneme, jak se lekneme.
Před námi stane muž. Sice je už velký šero, ale poznáváme, že je snobně oblečený.
„Asi nějaký šlechtic.“ Šeptnu Sabině do ucha, ta jen nepatrně přikývne.
„Následujte mě, prosím. Tak krásné dámy se mi nechce nechávat spát pod širým nebem.“ Vyzve nás.
„Tichonožka s Bleskem.“ Vzpomeneme si na koně.
„Tichonožko! Blesku!“ Zavoláme na ně. Ozvou se nám zařehtáním. Již nás obklopuje tma protkaná stříbrnou září měsíce. Bohužel nás obklopuje les a tak nevidíme ani obrysy našich koní.
„Tichožko! Blesku!“ Opět se nám ozvou zařehtáním. Najdeme je také jen podle toho.
„Klid! Klidněte se! To bude v pořádku!“ Snažíme se je uklidnit. To se nám za pár okamžiků podaří.

Vrátíme se na, místo kde jsme nechaly toho muže. Ani nečekáme, že tam zůstane a počká na nás. Opak byl pravdou.
„Vy tu na nás čekáte?“ Jsme obě mírně překvapené. Většinu šlechticů co jsme poznali, nám nic podobného nenabídlo a když už nabídlo, většinou práskli do bot, jakmile jsme se jen na chvilenku otočily jinam.
„Přece jsem vám slíbil střechu nad hlavou. Mám i stáje pro vaše koně.“ Mezitím nás zavede na nádvoří.
„Stájmistře! Postarej se tady o ty dva koně!“ Svěří naše koně již staršímu stájmistrovi. Obou koní se chopí jeho dva pomocníci.
„Máme se postarat o dámy, pane?“ Vynoří se ze tmy jako stín jeden ze sluhů.
„Vyřiď Valérii a Elizabeth, ať jim v pokojích pro hosty připraví koupel.“ Odešle sluhu s rozkazem.
„Kdo vlastně jste? Jak se jmenujete?“ Zeptám se, přestože mě napadl, že by to mohl být král Michal.
„Óóó pardon. Omlouvám se za svou chybu. Jmenuji Michal.“
„Král Michal?“ Moje tušení se naplnilo, přesto nás to trochu zaskočilo. No ale co nás tu dnes nepřekvapuje.
„Ano král Michal.“ Potvrdí a políbí nám oběma hřbet ruky.
Zavede nás do sousedících a zároveň propojených pokojů dveřmi, kde na nás čekají již připravené koupele. Rychle se opláchneme, jak máme ve zvyku a služky, zřejmě Valerie a Elizabeth, to na zazvonění se svými pomocnicemi rychle uklidí. Sabina mě přijde ještě navštívit.
„Král Michal se ptá, zda budete chtít večeřet.“ Optá se nás při odchodu jedna z nich. Letmo se na sebe se Sabinou podíváme.
„Vyřiď králi, ať si to nebere osobně, ale večeřet nebudeme.“ S tím služebná odejde.
„I když jsme jedli naposledy při obědě, nemám na jídlo ani pomyšlení.“ Utrousí Sabina poznámku.
„Ani já ne.“ Souhlasím. Ještě si chvíli povídáme o našem zabloudění, pak se odebereme každá do své postele a s kladně smíšenými pocity usínáme.