Červánkový sen - 17. díl

Úterý

... Tak pojď se mnou. Pojď. Budeme žít krásný život. Pojď...
„Neeeee.“
Doslova vyskočím z postele, abych zírala do pokoje, ve kterém už přeci nějakou dobu spávám. Rozhlédnu se ještě jednou. Na sen zapomenu. Kde je Patrik?
„Teto?“ volám po celém bytě. Vypadá to tak, že jsem tu sama. Kde jen můžou být?
Sejdu dolů do firmy. Je mi momentálně celkem fuk, že jsem jenom v noční košilce, nenamalovaná a úplně rozcuchaná.
„Hele, strašidlo,“ snaží se vtipkovat strejdův zaměstnanec, Alf.
„Nebuď nadpříliš vtipný,“ skropím ho otráveným pohledem.
„Strejdo?“ nevzdávám se. Konečně se mi ozve.
„Ty už jsi vstala? Nemusím ti snad říkat, že si máš vzít z ledničky cokoliv a klidně jít znovu spát.“
„Teta je vlastně v práci,“ dojde mi.
„Jo, už musela.“
„Jen se ptám. Vůbec mi nedošlo, který je den.“
„Tak už běž. Dneska je venku celkem škaredé počasí, ať se nenachladíš.“
Strejda se chová jako opravdový rodič. Byl takový vždycky. Ochotný pomoci a poradit. Stejný jako teta. Prostě bezva lidi.
„Jo a strejdo? Kde je Patrik?“
„Pomáhá mi tady dole. Já ho tu nechtěl, ale on musí mermomocí pomáhat. Ale musí se nechat, že tohle mu celkem jde. Je šikovný. Máš dobrý vkus,“ pokusí se zavtipkovat.
Ani se nejdu kouknout, kde ten můj... pokud můžu takhle nazvat Patrik... je.
Odkráčím zpátky nahoru. I když tady teď není se mnou, jeho podporu cítím a na stůl mu nachystám něco k jídlu. Těžko říct, jestli už snídal, určitě bude mít hlad.
Člověk by nevěřil, jak mě unaví pohřeb, po kterém jsem usnula někdy odpoledne... Celou
nocí mě provázely hrozné sny a nálada není ideální. Měla bych pomalu začít zase žít a zapomenout na tu hrůzu... jenže je to složité. Naštěstí po mně nikdo nechce, abych se tvářila jako že nic. Prostě se chovám přirozeně.
Snídani zbaštím za pár vteřin a v posteli jsem ještě za kratší dobu.
Netuším, jak dlouho spím, ale asi hodně dlouho.
Vstanu a zaslechnu hlasy z kuchyně. Teta už je doma a strejda už taky nepracuje. Bude asi večer...
Vejdu do obýváku a div si neroztrhnu pusu, jak strašně zívám.
„No Linuš, už jsme byli poslouchat, jestli dýcháš.“
„Trochu jsem se prospala,“ poškrábu se v šíleně zacuchaných vlasech.
„Trochu,“ zareagují ti dva, jako bych řekla největší vtip.
„No, tak trochu víc,“ dokážu se usmát také.
„Však ti to prospěje.“
Rozhlédnu se důkladně po prostorném obýváku.
„Patrik je v koupelně?“
„Ne,“ odpoví teta stručně a dále sleduje televizní noviny.
„Ty politiky patří zastřelit,“ prohodí strejda směrem k tetě a televizi.
Oni mě snad nevidí?
„A kde je?“ nenechám se odbýt.
„V Praze,“ odpoví teta stručně.
„Ale co tam dělá? Říkal přece, že tu bude delší dobu... halooo teto, mluv se mnou,“ vytknu jí, když vidím, že se mnohem více zajímá o předsedu vlády.
„Co? Kdo tu měl být delší dobu?“
„No Patrik!“ rozčílím se trošku neférově.
„Proč Patrik?“ podívá se taky natvrdle strejda.
No mě picne. Mluvím s těmi bezva lidmi, nebo s nějakými mimozemšťany?
„Teto!!!“ odvážím se s ní zatřást.
„Lindo!!!“ zaječí stejně jako já.
„Povídáte, že je v Praze. Ptám se proč a vy se mě zeptáte kdo a proč,“ zaťukám si na čelo.
„No však nechápu, jak se můžeš ptát, proč jsou politici v Praze, když je to logické. Jedině na nějaké služební cesty nebo kampaně jezdí po celé České republice.“
„Mankote!“ vložím nevěřícně hlavu do dlaní. „Vy mluvíte celou dobu o přiblblých politicích a já o Patrikovi. Mě ti volové nezajímají.“
„No tak pozor, tak silná slova nepoužívej, nebo tě práskneme.“
„Kde je?“ zaskučím.
„Jel pro něco do obchodu,“ odbydou mě znovu. Zřejmě se mnou nechtějí dneska vůbec mluvit.
„Fajn,“ otočím se na patě a s pořádným dupáním vyrazím směrem ke svému dočasnému pokoji. Jsem na dně a oni nejsou schopni mi pořádně odpovědět na otázku tak jednoduchou. Nebo to dělají schválně. Chtěla bych si tak do něčeho kopnout, abych tu zlost někde vylila, hlavně ne na lidi, které mám ráda, a pak bych toho litovala. Jsem vzteklá, smutná, opuštěná a cítím se hrozně. Převládá vztek, co je pravda, ale přeci jenom... zase přemýšlím. Proč já se narodila jako filozofický člověk? Pořád něco řešit, pokládat sama sobě otázky...
Znovu se položím na postel, která ještě nestačila vychladnout. Přitulím se k medvídkovi blíž okna, abych mohla koukat ven. Nebe je pořád zachmuřené, nejsou vidět žádné malé hvězdičky. Každý na světě má tu svou. Některým prostě momentálně nesvítí. Pomalu mi začnou stékat slané kapky po tvářích. V posledních pár dnech je to normální. Téměř se nenávidím za to, že jsem tak slabá, jenže... začnou mě napadat takové věci... že třeba Patrik jel opravdu do Prahy za nějakou svou přítelkyní, že mi lhal, že vůbec není nic tak, jak vypadá, že třeba někam jel jenom do toho obchodu, ale co když se mu něco stalo? Jo, to bude ono. Určitě někde havaroval. Proč musel jet teď někam pryč. Skoro v noci. Abych ještě hlídala
rozumného chlapa – já o deset let mladší holka.
Slzy vyprchají, ale místo nich se ve tváři objeví ustrašený výraz, který již znám také celkem důkladně. Vyskočím na nohy.
„Teto, určitě se mu něco stalo.“ Televizní noviny už skončily, zrovna běží reklama na always.
„Proč myslíš? Nevím, kam až jel.“ řekne klidně.
„Teto!“ žadoním, jako rozmazlené dítě.
„Tak mu skus zavolat.“
„To mě nenapadlo.“ Stejně je to nějaké podezřelé. Jakoby se snad má tetička vymlouvala!
Skoro se přerazím, jak rychle toužím zmáčknout zelené tlačítko na jméně „Patrik“. Rychle vytočím jeho číslo, ale co neslyším. Jeho mobil leží v kuchyni na lince. No, tak tohle je smůla.
„No, teti a co poradíš teď?“ dám si ruce v bok.
„Určitě přijede,“ uklidňuje mě.
„Teto!“ vůbec mě neuklidnila! Já se o něj bojím!! Určitě se mu něco stalo a teď už nemám nikoho... jo mám, ale lásku a... Co když boural, nebo ho někdo zabil, přepadl nebo tak...
„Lindo, nehysterči.“
„Nech ji,“ řekne chápavě strejda. „Měla toho hodně.“
Teta jen vzdychne. Divím se, že mě nechápe zrovna teď. Sama musí mít strach, jinak zase něco nechápu.
Mám dnešní den tak hrozně chaotický. Nejprve prospím celou věčnost, všechno se mi otočí a pak se šíleně strachuju o někoho, kdo po pár týdnech pro mě hodně znamená.
„Lehni si, usneš a ráno se vzbudíš a určitě tu bude.“
„No...“ vyprchá ta hrozná vzteklina. „Tak jo, nic víc neudělám.“
„Konečně rozumná řeč,“ pochválí mě teta a strejda přitakává.
„Tak dobrou, ale jakmile přijde, ať mě ihned vzbudí, jo?“
„Určitě tě nebude chtít budit.“
„Já vím, ale i tak. Naspáno mám dost.“
„Spánek není na škodu,“ poučí mě zase strejda, který toho spánku moc nemá, práce je hodně a on tak moc nestíhá. Dneska nějak výjimečně byl nahoře dřív a vůbec to, že koukal na televizi. Většinou přijde tak unavený, že okamžitě ulehne.
„Vyřídíte mu to tedy?“ ujišťuju se ještě.
„Ale jo. Maž už.“
„Tak dobrou.“ Kráčím pomalu, jako bych pořád čekala, že mě zastaví a všechno vysvětlí. Nezastaví, nevysvětlí.
Je však zajímavé, že usnu ihned, i když se mi spát vůbec nechce. Jakési šustění... kouknu na osvětlený digitální budík, abych zjistila, že jsou tři ráno. Zvuky nevycházejí z mého pokojíku. Potichu se tedy doplížím tam, kde je to nejsilnější. Stojím za rohem tak, abych měla výhled do koupelny, kde někdo je. Vidím jen siluety.
„Nebyla tam,“ šeptá mužský hlas.
„Zajedeš tam zítra,“ poznám tetu, která taky šeptá.
„Jenže, co řekneme zítra Lindě?“ teď ten mužský hlas poznám. Patrik.
„Ani dneska nám moc nevěřila.“
„No právě. Co mám vymyslet na zítra.“
„Ona se o tebe hrozně bála. Proč sis tu nechal mobil?“
„Zapomněl jsem, no.“
„Tak už jdi, ať se probudí ráno vedle tebe. Pak nás něco napadne.“
„Dobrou,“ loučí se Patrik s tetou.
„Dobrou,“ pohladí ho ona po vlasech.
Nemám moc času. Musím pádit a přitom být potichu, do své postele. Stihnu to tak tak. Kravál naštěstí neudělám, ale na poslední chvíli se přikreju dekou. Slyším, jak se svlíká, leze pod
svojí deku a ve mžiku spí. Oddechuje pravidelně. Ani se nepokusil přitulit, nic.
Byl za nějakou ženskou... ale za kým? Má přítelkyni, jak jsem si myslela... určitě... Ale co to mělo znamenat, že ho teta pohladila? Vypadalo to tak důvěrně. Mám do svítání o čem přemýšlet...