Proč ne?

Ta zábava byla fakt otrava. Kolem nalití puberťáci, staří jako ona, ale motající se jak padesátiletý alkoholik před zkolabováním. Nikdo z té rádoby zábavné party lidí s ní nechtěl jít tancovat na parket. Ani tu trochu zábavy jí nedopřáli. Zapřísahala se ale, že se neopije. Nepodlehne tomu (zase) a nezlije se jenom proto, že je nuda. A tak dál stála s tou partou lidí v koutě a pozorovala ostatní.
Naprosto otřesný jí přišel chlapík, který si se pitím v ruce a cigaretou v puse posadil na jejich stůl, na jejich oblečení a pozoroval její boky. Naštěstí se ale z nenadání objevil její spolužák z jazyka, Petr. Taky už měl něco v sobě, ale zatím stál na vlastních nohou a většině slovům bylo rozumět. Pozval ji na jednu. Proč ne? řekla si, z jedné zelené se neopije.
Fronta byla dlouhá. Vážně dlouhá. Stála vedle vysokého, blonďatého a opilého spolužáka a poslouchala jeho vyznání lásce zelené. V životě to nepila, a tak dala ze slušnosti přednost tomuto pití před jiným. Snažil se navázat hovor. Nebylo to lehké, před hodinou neměli moc času si povídat a v hodině seděli daleko od sebe. Ale už od prvních vět bylo jasné, proč ji pozval. „Kde máš kluka?“ řekl jen tak jako. S nadsazeným úsměvem mu sdělila, že žádného nemá. Se skrývanou radostí se divil, proč tomu tak je a její důvody nebral v potaz. „Jak není na něj čas? Kurňa, taková baba.“ Tohle se teda vyvíjelo slibně. Musíme ještě podotknout, že měla jisté problémy ve dvou věcech. 1) nedokázala jen tak lehce udržovat rozhovor, dělalo jí to velké problémy. Její kamarádi to věděli, ale moc nových známých si díky tomu nezískala. A 2) s kluky neměla velké zkušenosti. Jeden jediný vážný vztah skočil hned po prvním rande (možná na tom měl vinu i nepodařený polibek) a dále už to raději nezkoušela. A tak se snažila z tohoto tématu vybruslit úsměvy a otřelými poznámkami, až na ně konečně došla řada. Když vypili, Petr se od ní odloučil se slovy, že si ji ještě najde.
Zábava kupodivu pokračovala dál. Opět stála s ostatními v koutě, i když pro ni poslali posla od Petra, že čeká dole. Po prvním upozornění zůstala stát na místě. S Petrem neměla žádné vážné úmysly a nechtěla v něm vyvolávat plané naděje. Tady pozor. Aby nedošlo k omylu. To, že vlastně nikdy neměla pořádně přítele, neznamenalo, že v ní byla nějaká nenávist vůči klukům. Naopak, většina jejích kamarádů byli kluci. Tak dál … Na podruhé už k ní přišel jeden opilý svalovec a téměř ji odtlačil ke schodům, kde ji prohodil dvěma hádajícími se Slávisty. Došla tedy dolů. Ale Petr nikde. Neměla žádný zájem na tom, aby s ním musela ten večer ještě dlouho hovořit, a proto to po pár vteřinách otočila.
Následoval celkem příjemný rozhovor s bývalým spolužákem, zašli spolu na pivo a … tam je našel Petr. Neskrývaně, ale slušně odehnal spolužáka, aby s ní byl o samotě. Chudák, celou dobu na ni naléhal, ptal se jí, co má udělat kluk, aby měl u ní šanci, … Co měla říct opilému amantovi, který pod vlivem alkoholu nevěděl, kde jsou hranice slušnosti a kdy má přestat s naléháním. Znovu měla obrovské štěstí, když se v nejvhodnější chvíli přitočil spolužák s pivy v ruce. Po dalších několika minutách se však ocitla sama. Petr někam utekl se zoufalým výrazem a slovy jako „nedobytná loď“, apod. A spolužák uviděl zas jiného spolužáka a šel mu nabídnout lok piva. Stála tam sama. Otrávená, unavená, zmrzlá s chlazeným pivem v ruce.
(od této chvíle se možná bude tento výtvor zdát chvílemi už ošoupaný, neoriginální, ale doufám, že v daných chvílích vám vnese úsměv či aspoň trochu naděje do tváře; pozn. Autorky ?)
Bohužel stála na jednom z nejfrekventovanějších míst, u výčepu a kousek od východu. Každou chvíli se tudy někdo prohnal, někdo se tu popral a několikrát ji málem polili pivem.
Zrovna když se snažila vyhnout se vlně zlatavého moku, vrazila zády do člověka za sebou. No nazdar, byl to její profesor. Co si asi tak mohla pomyslet? Těžko říct, na jedné straně je to možná průšvih, že ji tady vidí, na druhé co tady dělá on? „Promiňte,“ vykoktala ze sebe překvapením. Čekala všechno, ale rozhodně ne pozvání na pivo. Přijala, proč ne? Během prázdnin si dokonce i tykali, ale to se jen pozdravili. Od začátku školního roku to bylo naprosto jinak. Ale taky je pravda, že jeho tmavě hnědým očím se nedalo nic odmítnout. Sympatický tělocvikář, s černýma očima a pivem v ruce? Kdo by odolal. V tu chvíli už úplně zapomněla na Petra.
Byli jak staří známí, dali si pivo, poseděli, chvíli si povídali. Tanec nepřicházel v úvahu. Měl sice už trochu popito, ale nebylo to tolik znát. Docela se divila, že je tak v pohodě. Vyrušil je ale jeho známý. Omluvil se jí (ó, jaký opilý gentleman) a šel si s ním na chvíli popovídat. Povídali si docela dlouho, začínala se cítit poměrně trapně, rozhodla se tedy, že se vrátí zpět do kouta, protože rozhovor už nejspíš pokračování mít nebude. Když procházela kolem, zaslechla „ … není tady. Skončili jsme to před dvěma týdny. Už to s ní prostě dál nešlo …“ Nemusela si nic domýšlet. Bylo to jasné, rozešel se s přítelkyní. Trochu ji znala, a popravdě ji jí ani nebylo moc líto.
Po dalších několika minutách strávených v koutě s pozvraceným kamarádem potřebovala jít na vzduch. Bože, ty venkovské zábavy. Když se procházela kolem areálu, narazila na učitele. Přidal se k ní a ona nic nenamítala. Za chvíli si začali znovu tykat, ale nedokázala ho oslovit jinak než „pane profesore“. Ze začátku se trochu čertil, ale přešlo ho to. Bůhví, co za tu chvíli ještě vypil, bylo to trochu znát. Ale pořádný chlap musí něco vydržet. Chodili tak uličkami, mluvili o všem možném. Až se divila, jak dlouho dokáže s někým „cizím“ mluvit (vím, přijde vám to divné, ale opravdu to tak je). Vždy, když o něčem domluvili, začal bleskově o něčem jiném. „Pane profesore, já se divím, že ti nedochází témata. Nebýt tebe, byla bych v koncích,“ nadhodila nevážně a s úsměvem na rtech. „Musím mluvit. Mám strach, že když přestanu mluvit, tak …“ Zadíval se na ni. Jejich ústa se k sobě začala přibližovat. Včas ale ucukla a situaci zachránila ona úsměvem a on načetím nového tématu. Ani jeden však nedokázali ovládnout zbytek těla. On ovinul ruku kolem jejího pasu, díky alkoholu ztratil jisté zábrany, pořádně ji k sobě tiskl, hladil jí boky a ona se nebránila. Takhle ji nikdo strašně dlouho nedržel. Znáte ten pocit, když jste opravdu dlouho sami a občas tak moc toužíte, aby vás někdo objal. Pevně sevřel v náručí. Byla jak v sedmém nebi. Ne z toho, že to byl on (z toho spíš měla strach – studentka a profesor!), ale právě kvůli tomu objetí, které jí tak chybělo. Bohužel, s výškou radosti se i zvětšoval strach právě z toho zakázaného vztahu. Co když dojde k něčemu vážnějšímu než k objetí? Jaké z toho budou mít problémy? Vyhodí ji ze školy?Vyhodí jeho?!
Došli až k lavičce, kde se ochotně posadil. To pití už mu způsobovalo jisté nedostatky v rovnováze. Ne velké, ale přesto. Zůstala stát před ním, nevěděla, co bude dál. Má se chovat odtažitě nebo si má sednout k němu a přitulit se? A když si sedne, co pak? Budou se dál objímat? Budou se líbat? Jen to ne, říkala si, jakmile dojde na polibek, je konec. To jí bylo jasné, navíc bude rudá studem. Už to jednou zažila.
Vyřešil to za ni. Chytil ji tak, že neměla jinou možnost, než si na něj obkročmo sednout. Teď to bylo jasné – polibek. Snažila se zachovat klid. Čekala v hlavě něco jako: Co teď? Co mám dělat? Když se odtáhnu, urazí se. To nechci. Je mi s ním fajn. Ale jinak to nejde. Ale nic. V hlavě měla prázdno. Cítila jen nádherné teplo u srdce a jeho velké ruce kolem pasu.
Když si ji přitáhl ještě blíž, stopla ho. „Pane profesore, musím vás ale upozornit, že lekci líbání, jsme ve škole ještě neměli.“ Divila se, co to vlastně řekla. Kde se to v ní vzalo? „Nebojte, slečno -, budu na to brát ohledy.“ A s těmito slovy se jejich rty spojily, jazyk nechala pro jistotu na něm a ukázalo se, že to bylo dobře. Po chvíli „zkušebního“ líbání se od sebe odtáhli. Tak takhle se líbá po francouzsku … Bylo to úžasné. „Teda, slečno studentko, vy jste přirozený talent,“ pronesl s hraným výrazem. Na to jí ale pošeptal do ucha: „Úžasný. To bylo …“ Nedořekl to ale. Neudržela se, musela ho políbit znovu. Tentokrát však žádné ohledy. Jejich jazyky se proplétaly, objímala ho, svírala ho, nechtěla jej pustit. Oplácel jí to stejnou měrou. Jak by se daly popsat její pocity? Nikdy nic takového nezažila, takže těžko. „Nádherný.“ „Vášnivý.“ „Krásný.“ „Neodolatelná,“ a krátce ji ještě políbil. Přestával kontrolovat svoje ruce, ať zabloudily kamkoli, a ona se mu v přílivu naprostého štěstí přitiskla na hruď a užívala si jeho něžných, a přitom vášnivě chtivých doteků.