Proč ne? II.

Jenže co teď? Nikdy se v takové situaci neocitla. Už trochu vystřízlivěla z původního vzplanutí a teď jí to docházelo. Má jen tak zůstat sedět na jeho klíně? To radši ne, navíc riskují, že je někdo uvidí. On jí ale nepovolil jediný pohyb. Stále ji držel a nechtěl pustit. Ne, že by jí to bylo nějak nepříjemné, ale … Bylo jí s ním fajn, začali si znovu povídat, bavili se, nic nenasvědčovalo tomu, že není něco v pořádku. Věk by nebyl velkou překážkou, vždyť teprve vyšel vysokou. Byl to ale bohužel její nadřízený, její učitel.
Začínala přemýšlet o tom, co teď budou dělat? Budou se stýkat, nebo dělat jako by nic? Třeba si to ani nebude zítra pamatovat. Teď jí svitlo … „Kolik jsi toho už dneska večer vypil?“ „Kontroluješ mě?“ zeptal se jí trochu dotčeně, z hlasu už bylo poznat, že alkohol silně zabírá. Zapochybovala, jestli to s tou otázkou nepřehnala. Dívala se na něj a čekala jak bude dál reagovat. „Řeknu ti to, ale jen že seš to ty. Pár piv, několik vodek, rum, a nevím co ještě.“ Jasně, řekla si, takže zítra si nebude nic pamatovat. Zamluvila na chvíli toto téma, pak ho dlouze políbila a pomalu se začala zvedat. Namáhavě se k ní přidal, objal ji kolem ramen (spíše se podpíral) a pomalu se vraceli na zábavu. Cestou se jí ještě několikrát snažil políbit, ale vždy uhnula tak, že z toho byla jen sladká pusa na tvář nebo čelo.
Zastavili se až na rohu, kousek od vstupu. Opřel se o zeď a přivinul ji k sobě. Asi není zas tak opilej, aby takhle vtrhl dovnitř. „Nemůžeme tam jít spolu. Nejde to.“ Užívala si posledních doteků, které jí patřily. Nevadilo jí ani, že jí chladný vzduch studil na zádech, když jí vyhrnoval triko. Už ji takhle nikdy neobejme, nebude si to pamatovat, říkala si v duchu a měla problémy zadržet slzy. Stále se ale usmívala a tvářila se šťastně. „Půjdu první,“ řekla mu tiše a chystala se odejít, ale on ji pevně sevřel v objetí a naposledy ji políbil. Nádherný, dlouhý polibek. Nemohla, nechtěla se od něj odtrhnout. Nakonec to ale udělala. Zavřela oči a vešla dovnitř.
Chvíli se bezmyšlenkovitě potloukala po zábavě, pak se ale posadila na židli někde v rohu a snažila se ovládnout smutek a pláč. Trvalo jí to dlouho, ale pak byla schopna jít zpět k nudným kamarádům a chovat se jakoby nic. Kolem procházeli lidé, střízliví nebo ne, to bylo v podstatě jedno. Mezi nimi prošel i její učitel. Všimla si ho a on jí, ale neodhodlala se mu zadívat do očí. On to na první pohled zvládal o něco lépe.
Nálada byla na bodu mrazu. S kamarády nebyla legrace, při pomyšlení na předchozí události ji zmáhal smutek, a tak se rozhodla jít na vzduch. Když se profesor bavil uvnitř, měla jistotu, že ho tam nepotká. Aspoň na chvíli.
Vyšla tedy ven. Byla tam zima a světlo bylo jen u oken budovy. Vyrazila tedy směrem k výčepu s nadějí, že si tam s někým popovídá. Našla tam ale jenom Petra, který seděl u stolu, před sebou prázdný kelímek od piva a smutně zíral pod sebe. Najednou pocítila strašnou vinu na tom, jak mu teď je. Přisedla si opatrně k němu a chystala se ho nějak povzbudit. Rozhovor se však stále motal kolem ní a jeho citů, opakoval jí, jak jí má rád a že mu je hrozně smutno. Snažila se jej utěšit, ale ani v něm nevzbuzovat planou naději (zvlášť po tom, co se stalo mezi ní a učitelem). Hlava mu klesla na její rameno, chtěl se jí vypovídat. Naslouchala mu, přitom si uvědomovala, že stejně zdrceně se bude cítit ona, až potká profesora ve škole a on se k ní bude chovat odtažitě. Moc se proto nezlobila, když ji objal kolem pasu, byl zoufalý a opilý. Bylo jí ho líto. Dal jí pár pus na tvář, pohladil ji po zádech, … Přemýšlela, jakou má tady vlastně dnes úlohu? Nikdy se jí nestalo, že by se o ni takhle zajímali. Sloužila tu jako utrpení, zároveň však utěšitelka pro nedozrálého Petra. Možná byla pro učitele taky něco podobného. Rozešel se přece s přítelkyní, třeba v ní hledal jen jednovečerní povyražení, pro zábavu. Nechtěla tomu věřit, ale z hlavy to dostat nemohla.
Jak tak seděla, Petr ji stále smutnil na rameni, ruku ovinutou kolem boku, zadumaná nad vším tím, nevšimla si profesora, který stál přímo naproti ní ve frontě u výčepu. Stál jak přikovaný, oči přilepené na ní a Petrově ruce. Byl z toho v šoku, v očích měl překvapení, zklamání, zlobu, vztek, žárlivost. Když si ho všimla, už to v něm naplno vřelo. Nevěděla co dělat. Od Petra se odtáhnout nemohla, ranilo by ho to ještě víc a možná by něco tušil. Doufala, že on bude mít dost rozumu, aby zachoval klid a nic neděla. Vše by se prozradilo a měli by strašný průšvih. Co teď? Evidentně mu vadilo Petrovo chování, ona ho nemohla odstrčit, ale nechtěla ani provokovat toho druhého. Téměř bezvýchodná situace. Vrhla na profesora prosebný pohled říkající: „Prosím, nic nedělej. To nic není,“ a zároveň se jím snažila omluvit to, co viděl. Ještě chvíli se na ni díval. Pak strčil peníze do ruky kamarádovi a rychlým krokem odešel dovnitř.
Ještě chvíli se snažila utěšovat Petra, ale v hlavě ji tlačilo svědomí kvůli učiteli. Petrovi se nakonec omluvila a rozhodla se, že se bude po zábavě toulat tak dlouho, dokud jej neuvidí a nevysvětlí mu to.
Našla ho. Stál u pultu s pitím a zrovna si jednu poroučel. Vypadal hrozně. Ani nevěděla proč, v tu chvíli si řekla, co si o něm asi pomyslí ostatní studenti (kterých tu nebylo málo), až ho tak uvidí. Přistoupila k němu, vypadal, že už je mu to úplně jedno. Kopl ji do sebe a zakalenýma očima se na ni podíval. „Není to tak, jak si asi myslíš,“ řekla mu co možná nejtišeji. Nechtěl jí to věřit a jeho pohled to dával jasně najevo. Kdyby mohla, hned by mu to objasnila (pokud by byl v tu chvíli to schopen vnímat), ale v místnosti plné studentů to nešlo. Už teď dost riskovala. „Vážně ne.“ Viděla ale, že ho to nezajímá, že ji neposlouchá. Otočila se tedy, vzala si od kamarádů věci a vyrazila domů.
Šla sama v noci přes les domů. Normálně by se strašně bála, ale v tu chvíli ji ze zamyšlení nemohlo nic vytrhnout. Na jedné straně doufala, že si nebude druhý den nic pamatovat, že na ni nebude naštvaný, ale zase nechtěla, aby úplně zapomněl na to, co bylo před tím. Chtěla aby z toho dál nic nebylo, co by dělala ve škole, ale když si vzpomněla na ty polibky, na to pohlazení, na jeho teplo, toužila být zase vedle něho. Chtěla, aby to mělo nějaké pokračování, ale nedokázala si představit další dny s tím, že bude někým (něčím) omezená. Zvykla si přežívat sama a už si to nedokázala představit jinak, ale každou chvíli ucítila mráz na zádech a husí kůži, když si na něj vzpomněla. Na jeho oči. Na jeho ruce, tvář, vůni, … Na jeho pohled, když ji uviděl vedle Petra. Brečela. Brečela celou cestu domů.