Proč ne? III.

Ráno v autobuse už to bylo o něco lepší. Půl neděle strávila snahou na včerejší večer nemyslet a půl strávila myšlenkami na něj a na to, jaké to bude ve škole. Do školy jela s tím, že musí dělat, jako by se nic nestalo. Ale provedení už bylo horší, přestože se pořád snažila se nějak zaměstnávat, něco dělat, pořád se jí do hlavy draly vzpomínky na sobotu. Měla ale štěstí, za celý den ho potkala jen jednou a to si jí ani nevšiml, nemusela ho tedy zdravit.
Úterý už bylo horší. Měli totiž hodinu tělocviku. To bude dobrý, to bude dobrý, říkala si, chovej se naprosto přirozeně. Přišel na hřiště, kde na něj už všechny čekaly. Pozdravu se vyhnula, protože zdravily všechny naráz, bylo to pro ni jednodušší. Když se na ně ale obrátil s otázkou – kdo chybí -, nevyhnuli se ani jeden pohledu. Zatrnulo v ní, najednou se nemohla hnout, nemohla promluvit a těžko se jí dýchalo. Jeho pohled byl naprosto „profesionální“, tedy odměřený a drsný. Přesto by přísahala, že v něm bylo něco víc. Ale dobré to pro ni rozhodně nebylo. Zbytek hodiny se snažila soustředit se na hru, ale moc jí to nešlo. Naštěstí si toho ale nikdo nevšiml. Pohledům na něj se vyhýbala, a když nebylo zbytí, snažila se to nějak vydržet. Z hodiny odešla rychlým krokem. Bylo jí jasné, že pokud si ze zábavy něco pamatuje, je to přesně to, co neměl.
Další dny a ještě pár týdnů probíhalo podobně. Brala to už postupně s klidem, ale pořád ji ještě něco dokázalo rozhodit. Když se po pár dnech zklidnila, při pozdravu se mu dokonce dívala do očí se vzdorovitým výrazem. Sama nevěděla, čeho tím chce dosáhnout. Na rozdíl od ní však on vypadal na to, že tak rychle neodpouští. Choval se celou dobu stejně odtažitě, přísně, …
Jednou postávala na chodbě před třídou s několika kamarádkami. Bavily se o typických dívčích věcech. Kamarádky se nestyděly zabrousit do zakázanějších vod a začaly se jí vyptávat na Petra. Nemohly si nevšimnout, že je k ní trochu pozornější než dřív. Marně se jim to snažila objasnit. „Ne, vážně s ním nic nemám. Ani úlet,“ bránila se. „Vy ste blbý.“ Nenechaly se ale jen tak lehce odbýt. Naléhaly, naléhaly, až se dostaly k nedávno proběhlé zábavě. „Říkal brácha, že tě tam s ním viděl. Že ste prej seděli u stolu a on tě objímal. Z toho už se nevykecáš, holčičko.“ „Blbost, vykecám. Fakt to nic nebylo. Byl nešťastnej a k tomu solidně napitej. Potřeboval utěšit. S Petrem bych si nic nezačala. Ne, vážně nic nebylo, na mou duši,“ dořekla. Kromě jedné, která na ni hleděla s úžasem (sama totiž tolik slov za sebou v řadě nikdy neřekla), se všechny začaly smát. Netušila, co je příčinou, otáčela se na všechny strany, ale nikde nic k smíchu. Ptala se jich, až jí jedna laskavě sdělila, že většinu toho, co teď prohlásila, slyšel pan profesor tělocviku, když zrovna vycházel ze sousedního kabinetu. Na to zrudla až za ušima a zmizela ve třídě. Co bude? Vážně si to pamatoval, nebo byl protivný kvůli něčemu jinému? Slyšel to opravdu celé? Dojde mu to? Řekne, nebo udělá teď něco? Zbytek dne byla duchem naprosto nepřítomná, zadumaná do vlastních myšlenek. Co bude teď? Co bude zítra?
Další den se na ni při pozdravu usmál. V hodinách už byl schopen ji oslovit jménem, ne jen příjmením, a viditelně měl lepší náladu. Doufala, že je to kvůli tomu, co slyšel, ale velké naděje tomu nedávala. Dál se snažila udržet se v normálu.
Každým dnem bylo chladněji, v tělocviku už začínaly chodit dovnitř. Profesor se rozhodl naučit je pořádně volejbal, že prý na tohle už se dívat nemůže. Hodiny tedy zprvu trávily tím, že se učily správně odbíjet balón a pohybovat se při hře ve hřišti. Přistoupil k ní, s milým výrazem a s připomínkou k její technice. Chytil její ruce, ty se jí roztřásly, narovnal je do správného držení, po zádech jí přejel mráz, a snažil se jí vysvětlit práci kolenou, která se jí podlamovala. Při každém dalším doteku se jí vynořovaly další a další vzpomínky. Postupem času to ale ovládla a dokázala se v hodinách chovat naprosto normálně (aspoň podle jejích představ).
Nikomu neušla učitelova změna k lepšímu. Dívky se mezi sebou dohadovaly o příčině této proměny. Začal se k nim chovat přátelštěji a ony mu vycházely vstříc. Nebylo tedy divu, když poslední hodinu tělocviku před podzimními prázdninami, chtěly strávit odpočinkově. Měly tím namysli posedět a vyzpovídat jej. V jejich očích si polepšil tím, že svolil. „Jaké je Vaše oblíbené zvíře?“ „Oblíbený atlet?“ „Kolik jste na střední skákal do dálky?“ „Jakou máte telefonní síť?“ „Budete jezdit v létě do školy na kole?“ „Bydlíte v bytovce?“ To všechno byly ještě docela přijatelné otázky. Když ale studentky viděly, že mu vyptávání nijak nevadí, začaly mít až nezdvořilé dotazy? Po otázce – „Nosíte rád boxerky?“ – se všechny rozesmály a ani on se neubránil úsměvu. „Jo, boxerky jsou fajn.“ Další výbuch smíchu. „Máte přítelkyni?“ ozvalo se z kouta, kde seděla jedna studentka z internátu. „Ne,“ odpověděl, ale spíše s radostí, a vrhl na kraťoučký pohled ni. Na další otázky už nedošlo. V tu pravou chvíli zazvonilo. „Mohla bys, prosím, přijít ke mně do kabinetu?“ obrátil se na ni, když odcházela mezi posledními. Copak smí odporovat učiteli?
Byl tam sám. To je pravda, přesto ale stále ve škole. Zakázaném území, znělo jí v hlavě cestou k němu. Naděje ji začaly zaplňovat. Když vešla do místnosti, vřele se na ni usmál. „Můžu tě poprosit, donesla bys tyhle papíry vaší třídní?“ Naděje opadly. Tohle vážně nečekala. S mírným zklamáním v hlase samozřejmě souhlasila a papíry si vzala. „To je všechno?“ zeptala se. Snažila se, aby to vypadalo normálně, ale v duchu tu otázku myslela jinak. Nic jí nevysvětlí, nic neřekne k té zábavě? Byl to úlet? Co chce dělat? Nic? Přesto jí ale bylo jasné, že zrovna tady jí to neřekne. „Ano,“ ale jako svolení k odchodu to neznělo. Zůstali stát na místě. Naproti sobě a dívali se navzájem do očí. Pamatuje si to. Pamatuje. Teď si byla jistá Z toho pohledu. Bylo to, jako by se styděl, ano, on se styděl. Přitom byl rád, že je tak kousek od ní. Nechtěl, aby odešla. To všechno poznala. Pořád ale jen tak stáli. A co taky mohli dělat víc? Nehnuli se ani nepromluvili, dokud se z chodby neozvaly kroky přicházejícího kolegy. Ještě jednou jí poděkoval a potom odešla. Tentokrát ale s úsměvem na rtech. Pamatuje si to. On si to pamatuje!