Sharome 5.

V půl sedmý ráno jsme obě vzhůru. Rozhlédnu se po pokoji. Ve dne vypadá, o mnoho víc, útulněji a hezky. A protože již neusnu a jen tak se válet v pelechu se mi nechce, rozhodnu se vstát.
„Kde mam oblečení.“ Přemýšlím nahlas. Prohledám celý pokoj a nic.
„Taky nemáš svoje oblečení, ve kterých jsme včera přijely?“ Rozrazí dveře Sabina, jako přívalová vlna, ještě v noční košili.
„Ne, nemam. Obrátila jsem pokoj vzhůru noha a našla jsem tu akorát připravený šaty.“ Mávnu rukama po zmíněných šatech.
„To já taky, ale byla bych raději, kdybych měla svoje oblečení.“
„Já taky. Zatím si vezmeme ty šaty, co nám sem daly a pak si seženeme ty vlastní, abychom tu neběhaly v noční košili.“ Navrhnu.
„Tak dobře.“ Souhlasí po krátkém přemýšlení.
Oblékneme se, sčísneme vlasy do drdolu a vydáme se do chodeb hradu. Občas potkáme jednotlivce nebo menší skupinky po dvou nebo po třech, šlechtice nebo služebné. Někteří pánové, především šlechtici, se na nás usmějí.
„Nebloudíme tu?“ Zeptá se Sabina, když po druhé projdeme kolem dveří našich dočasných pokojů.
Také si myslím, že bloudíme.“ Rozhlédnu se jako bych něco hledala.
„Takové pěkné zabloudí na hradě?“ Podiví se s úsměvem šlechtic, který nechtěně vyslechl poslední slova našeho rozhovoru.
„Velmi snadno pane.“ Oplatíme mu úsměv ovšem ne udivený, ale výmluvný.
„Jak je to možné?“ Nevěřícně kroutí hlavou, při tom se stále usmívá.
„Pokud vím, stává se to většinou pokaždé, když je člověk na daném místě zcela poprvé.“
Odpoví Sabina.
„To znamená, že jste zde na hradě úplně poprvé. Chápu-li správně.“ My jen letmo přikývneme.
„To musíme napravit. Pojďte, provedu vás.“ Nabídne nám rámě.
„No tak tady ty pokoje, u nichž stojíme, jsou pokoje pro hosty.“ Začne svůj výklad.
„No to jsou momentálně naše pokoje.“ Pronese Sabina dřív, než o nich řekne něco dalšího. Popojdeme tedy dále. Ukáže nám důležité i méně důležité pokoje a salónky, pro dámy a pány. Chodby vyzdobené trofejemi z různých lovů, ukázal nám tajné průchody mezi jednotlivými společenskými místnostmi, ukázal nám přijímací síň a svou cestu zakončíme v zahradách. Ke všemu dostaneme podrobný výklad.
„Je tu krásně.“ Rozhlížím se s obdivem po zahradě. Ještě se chvíli kocháme tou krásou zahrad a pak se vydáme do jídelny na oběd. Opět nám nabídne rámě. Cestou se opět vesele rozmlouváme. Ani nám nepřipadá, že jsme na prohlídku věnovali celé dopoledne a ani toho nelitujeme.
„Vidím, že o vás bylo postaráno. Měl jsem obavy o vaši zábavu, ale zřejmě zbytečnou.“ Usmívá se a je zřejmě potěšen. Pokyne služebné, se kterou před chvílí rozmlouval „Posaďte se.“ Oba pánové nám pomohou do křesel
„Ano bylo to příjemné odpoledne a tady pán byl milí.“ Zalichotím. A nevědomky tak spustím řetězce zajímavých a veselých událostí. Z tradiční půlhodiny na oběd (alespoň na statku a přilehlém okolí) se rázem stanou hodiny dvě.