Proč ne? V.

Seděli spolu u stromu, v soukromí lesa. Už zase si měli o čem povídat. Chvílemi jen tak mlčeli, v objetí, šťastní z přítomnosti toho druhého. Na posteli ze spadaného listí jim čas neuvěřitelně rychle utíkal. Po další chvíli ticha se rozhodl nakousnout téma, jemuž se dlouho vyhýbali.
„Ještě jednou jsem se ti chtěl omluvit. Byl jsem vážně vůl. Když jsem tě tam vedle něho viděl … cítil jsem se strašně podvedenej. Pochop, jednu chvíli seš se mnou a pak tě objímá jinej. Bylo mi fakt mizerně a navíc jsem byl trochu opilej …“
„Ale já jsem ho jen …“
„Já vím, já vím. To už jsem slyšel,“ pousmál se při vzpomínce na tu scénu z chodby.
A zase bylo chvíli ticho. Nemuseli mluvit, její odpuštění bylo cítit v každém doteku, pohybu i pohledu. Bez jakéhokoli vysvětlování jim bylo jasné, že už se k tomu nechtějí vracet. Když už byli u toho vysvětlování, v hlavě jí zase začalo něco nahlodávat.
„A jak je to vlastně s Verčou?“
Nebyl tou otázkou nijak překvapený. Čekal ji. Ona se s jeho bývalou přítelkyní zná a jednou se k tomu museli dostat.
„Rozešel jsem se s ní. Asi tak před měsícem. Ale neklapalo nám to dlouho před tím. Byla na mě … jak bych to řekl … asi rychlá, chtěla víc, než jsem jí chtěl dát. No a já, od prázdnin jsem se trochu změnil a nesedlo nám to. Zvlášť když jsem poslední dobou myslel na někoho jinýho …“
Co? Myslel na někoho jiného? Jak to? Na koho? Žárlila. Nedocházelo jí to. Na koho mohl myslet? Vždyť se s ní rozešel ještě před zábavou …
„Pamatuješ, jak jsme se poprvý seznámili?“ zeptal se jí. „Nemyslím ale teď, myslím ještě o prázdninách.“
„No, to bylo přece na tý akci v srpnu, ne?“
„No. Tys tam stála frontu na pití a bavila se s Verčou. Seznámila nás. Strašně ti to slušelo. Prohodila jsi nějakou poznámku na výčepního a nakonec zmizelas někde v davu. Nevěřil jsem Veronice, když mi popisovala, jak seš většinou tichá, „nezáživná“, apod. … Naopak. Přišlas mi vtipná, zvlášť pak, jak jsi tam byla s ostatníma. Úplně si zářila.“
Cože? Aha, jo, začalo se jí to všechno vybavovat. Jako dnes viděla akci, kde byla s partou (jedna z mála zábav, na které se o prázdninách bavila), byla tam skoro až do rána, potkala tam hromadu známých, v půl páté ráno se vracela napůl střízlivá domů, …
„Jo. Pamatuju si to. Přišel jsi mi strašně nudnej. Byl jsi k Verče odtažitej a … moc jsi nepil. Tam mi to přišlo strašně nelogický,“ rozesmála se. Zvlášť, když si vzpomněla na jeho vrávoravou chůzi, kdy se o ni opíral cestou zpět na zábavu.
„Neříkej, že sis nevšimla, jak jsem byl vždycky rád, že tě vidím, když jsme se potkali?“
„Vždyť jsme se jenom zdravili?“
„A to mi stačilo. Nic víc ani nemohlo. Přece jsem věděl, že tě budu učit. Mít mlér ještě před nastoupením do nové práce?“
No jasně. Všechno jí to docvaklo. Zaplnila ji nová vlna štěstí. Převalila ho na bok a začala jej provokovat. Lechtala ho, za tu chvíli přišla i na tohle. On ale, protože měl pochopitelně víc síly, povalil na záda zase ji. Ticho. Hleděl jí do očí, měl je plné lásky a radosti a štěstí a něhy a … Rukou jí přejel po vlasech, tváři. „Nelituju toho, že jsem tady a s tebou. I kdyby to mělo mít nějaký následky,“ a políbil ji. Něžnými polibky a dotyky pak strávili zbytek odpoledne.
Blížil se večer, brzy se stmívalo. Oba věděli, že se musí zvednout, jít a rozloučit. Ani jednomu se však nechtělo. Už proto, že nevěděli, kdy se budou moci zase sejít. Kde. Když se u konce zídky loučili, byli i přesto šťastní. Mají se rádi. Milují se a to je všechno.