Nemoc

Robert seděl na nemocniční chodbě s hlavou skloněnou v dlaních. Bál se. Tak moc se bál, že přijde jak o Kamilu tak o to malé, ještě nenarozené děťátko.
Kamila začala zvracet, těžce se jí dýchalo a motala se jí hlava. Přijel za ní, jakmile mu zavolala, ale i tak jí v bytě našel ležet na podlaze v bezvědomí. Sanitka přijela rychle a stejně rychle byli v nemocnici, ale nic z toho jeho srtach nezmírňovalo, ani nemohlo.
„Robert Hájek?“ zeptal se ho někdo.
Zvedl hlavu a uviděl doktora. Vstal.
„Ano.“
Chtěl se zeptat co je s Kamilou, ale nemohl ty slova dostat přes jazyk.
„Vaše žena i miminko jsou v pořádku“ řekl.
Robertovi se ulevilo natolik, že měl pocit, že může objímat celý svět.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Rakovina se postupně šíří tělem a to je spolu s těhotenstvím pro organismus velká zátěž. Teď si tady vaši ženu budeme muset nechat až do porodu. Abychom měli jistotu jestli je v pořádku.
„Můžu za ní?“ požádal.
„Teď ještě spí, ale jestli chcete, můžete se na ni jít na chvíli podívat. Ale opravdu jen na chvíli.“
„Dobře. Alespoň na chvíli.“
„Tak pojďte.“
Vešel do pokoje. Kamila ležela v posteli. Ve tváři byla nezvykle bílá. Vlasy měla rozházené po polštáři. Nebýt té bledosti, slušelo by jí to.
Sedl si na okraj postele. Její ruku sevřel ve své dlani a druhou položil na vypouklé bříško. Když ji po něm hladil, bylo mu krásně. Bylo to tak nádherný pocit. Miloval, když vedle sebe leželi v posteli a při tom ji hladil.
„Všechno bude v pořádku“ řekl, přestože ho Kamila nemohla slyšet, musel to říct „nevím, jak dlouho spolu budeme moci být, ale já si budu vážit každé minuty.“
Opatrně jí položil svou tvář na bříško.

Zlehka otevřela oči. Cítila se neuvěřitelně slabě. Poslední co si pamatovala, bylo, že se jí zamotala hlava a pak-nic, vůbec nic.
Ještě chvíli ležela a snažila se nabrat síly. Podívala se směrem k Robertovi. Spal. Vypadal krásně, ale byl na něm znát strach a bolest. Rukou přejela po svém bříšku-po jejich společném štěstí.
Dívala se na Roberta, dokud se neprobudil.
„Ahoj miláčku“ řekla.
„Lásko“ řekl šťastně „jak ti je?“
„Už mi bylo líp.“
Usmál se. Byl to úsměv šťastný, ale zároveň se v něm zračil smutek.
„Všechno zvládneme, neboj“ řekl povzbudivě.
„Taky doufám“ řekla.
„Ááá, koukám, že už jste se nám probrala“ ozval se od dveří doktor a k Robertovi dodal, „mimochodem, návštěvní doba je odpoledne, ale to nebudeme řešit.“
„Budu tady muset zůstat?“ zeptala se Kamila.
„Rozhodně“ řekl doktor. Zatvářila se zklamaně, ale vlastně ani neočekávala opak...

Dveře se rozlétly dokořán.
„Kamilo, holčičko moje, jak ti je? Jsi v pořádku? A co malý? Co bude dál? Co se vlastně stalo?“ vychrlila Kamilina máma lavinu otázek.
„Jaká že byla první otázka?“ zeptala se zaskočená Kamila.
Její máma se trochu usmála, když takhle mluvila, nemohlo to být tak hrozné.
„Neboj, mami, budu v pořádku“ uklidnila ji „ale co se vlastně stalo, to ti asi nepovím, v doktořině se vážně nevyznám.“
„To já taky ne. Hlavně že jsi v pořádku.“

Ze sálu se ozval křik. První křik. Robert pozvedl hlavu a usmál se.-Jsem táta, je ze mě táta.-Během okamžiku stál u dveří porodního sálu.
Po chvíli, která mu přišla jako hodiny, vyšel ze sálu doktor. S naléhavostí v očích se na něj podíval.
„Máte holčičku“ řekl mu.
Vyšel druhý doktor- z onkologického oddělení.
„Gratuluju vám“ řekl „Kamila i malá jsou v pořádku.“
„Děkuju vám. Oběma. Moc.“

„Ahoj, lásko“ řekl už mezi dveřma.
„Ahoj“ odvětila.
Došel k posteli. Růže i s vázou položil na stolek, sklonil se ke Kamile a dal jí něžnou pusu. Potom se sklonil k malé.
„Ahoj Kamilko, ty seš krásná.“
Vzhlédl zpět ke Kamile: „Děkuju ti, miláčku.“