Proč ne? VII.

S krásným sněhobílým počasím přišly i Vánoce. Pro všechny na škole zasloužené volno a klidné svátky. Odjížděla s rodinou hned po Vánocích pryč. Na víc jak týden odjeli k babičce do Čech. Tato návštěva už byla pravidlem, s matčinou matkou se viděla jen o letních a vánočních prázdninách. Po několika letech ale se ale začínala bát i těch pár dní strávených u ní. Domů se vrátili dva dny před Novým rokem. Pochopitelně se letos těšila víc než jindy. Na den před Silvestrem totiž měli připravený plán. Na celý den odešla z domu, alibi jí poskytla kamarádka, které řekla o údajném romantickém dni stráveném s tajemným nápadníkem. Hned ráno si navlékla zimní bundu, omotala kolem sebe dlouhou šálu a přes čepici ještě přehodila kapuci. Vypadala děsivě, ale účel to splňovalo. Byla naprosto k nepoznání. V tomhle převleku došla na sídliště a bez jakékoli obavy vešla do vchodu a nakonec až do jeho bytu. Byli tam spolu zavření až do večera, v jednom dni spolu oslavili Vánoce i Silvestra. Dopoledne ozdobili větvičku, dali si dárky, poobědvali kapra. Odpoledne sledovali filmy na DVD, popíjeli víno a večer otevřeli šampaňské a tikotu budíku oslavili předčasně Nový rok. I kdyby se Vám to zdálo málo, pro ně to byly ty nejkrásněji a nejklidněji strávené svátky.
„Tak, alpinisti, naházejte ty věci do kufru, nepozabíjejte se u toho a v poklidu nastupte do autobusu,“ řval povely Šáša (= přezdívka hlavního tělocvikáře na škole), když se sešli všichni před školou připraveni k odjezdu na lyžařský kurz. On stál s řidičem u nákladního prostoru a rovnal tam tašky studentům. Samozřejmě se nezapomněl dotknout lehce její ruky, když mu podávala svůj batoh. Lehce zčervenala a zmizela uvnitř. To nám to začíná, pomyslela si. Když jako poslední nastoupili profesoři – Šáša, on a jedna instruktorka z vysoké školy jménem Klára – vyjeli do hor.
Bydleli v hotelu v Jeseníkách. Hektické vykládání věcí, které tam ani ne před třemi hodinami tak pracně skládali, už měli za sebou a teď se jen čekalo na povel k nájezdu na ubytovnu. Pochopitelně chtěl každý zabrat tu nejlepší pozici, tedy co nejdál od dozoru. Do večera se stihli ubytovat a vyšlápnout si na sjezdovku, rozkoukat se a několikrát se i projet. Proběhlo klasické rozdělování do skupin podle zručnosti lyžařů a lyžařek. Mladá instruktorka dostala na starost ty největší katastrofy, protože jako potencionální zájemkyni o místo na škole si ji chtěl Šáša prověřit. On sám si vzal mistry svahů a na něm nechal ten zbytek. Šáša sám ji umístil do střední skupiny, lyžovat sice uměla, ale znáte to – lepší být dobrý mezi horšími, než horší mezi lepšími. Ani jednomu to však nevadilo.
Hned první den zaběhli pravidelný režim, tzn. pořádková služba, rozepsal se program pro všechny, kdo nemají smysl pro dochvilnost a po večeři se uskutečnil první hromadný sraz. Většinu jej strávili posloucháním rozkazů a zákazů a jako vrchol večera si pustili sto let staré video o základech lyžování. Po večerní hygieně a odpískání večerky všichni zalezli do pokojů a po desáté hodině je ještě musel profesor zkontrolovat. „Dobrou noc, děvčata,“ prohodil ve dveřích a pohledem sklouzl na její pyžamo, které dostala od něj mimojité k Vánocům. „Dobrou, pane profesore.“ Ani ne za minutu jí zapípal mobil se zprávou: „Dobrou noc, miláčku.“
Druhý den strávili celý na sjezdovce. Do hotelu se vrátili jen na oběd a krátký odpočinek. Svítilo slunce, sníh byl ideální, a až na ty fronty ty byl úžasný den.
Bylo úterý odpoledne a všichni se chystali k výletu do vesnice. Těšili se, až si nadělají v místním obchodě zásoby na horší časy. Po malé válečné poradě se profesoři domluvili, že Šáša vezme většinu lidí na delší pochod dál směrem za město a on s Klárou a zbytkem lidí potajmu navštíví zdejší hospůdku. Přidali se k nim samozřejmě studenti třetích ročníků a pár slabších povah, které měly ze Šáši vyložený strach.
Nebylo jich moc, asi dvanáct lidí plus dvojitý dozor. Sesedli si všichni společně k jednomu stolu. Třeťáci si mohli poručit pivo, těm mladším byla povolena pouze limonáda. Kupodivu hovor nevázl, ukázalo se, že Klára je docela fajn a že někteří druháci nejsou až tak nudní. Mezi partou kluků ze třetího ročníku byl kluk, kterého neznala. Od pohledu to byl kluk hýřící vtipem a osobitým kouzlem a pořád jí nešlo do hlavy, že ho nezná, přestože chodí do stejného ročníku.
„No, a tak jsem na toho chlápka v tramvaji vychrlila rychle za sebou část přednášky z anatomie. Rychle jsem se zvedla, že tedy bleskově zmizím, než mu to dojde, a jak jsem scházela z těch schodů, tak jsem spadla …“ Klára byla zrovna uprostřed jedné zábavné historky, do které ji ale bohužel věčně skákali uhrovatí kluci s pivem v ruce. (Na tohle mám dohlížet, vrtalo učiteli hlavou.) „A v tom se vám zlomil podpatek, vy jste spadla, ale ve dveřích se vám zahákla sukně a vy jste dopadla na zem už bez ní,“ dopověděl za ní jeden mladík z 3.B a téměř celý stůl se válel smíchy. „Ne, to zase ne, ale dopadla jsem na svou tašku s nákupem a domů jsem došla s mlíkem na triku.“ Další úsměvy se objevily. „Kláro, a nosíte raději podpatky nebo tenisky?“ „Raději tenisky, protože je to pohodlnější. Nevím, jak třeba tady pánové, by vydrželi celý den v lodičkách,“ odpověděla instruktorka. „No vidíte,“ navázala na to spolužačka, „to tady pan profesor má v oblibě boxerky.“ Celá hospoda propukla v hlasitý smích, ani číšnice se neubránila úsměvu. On zrudl a většina stolu na spolužačku vrhla pohled – A jak ty to víš? To zase přišlo k smíchu jí. „No, myslím, že se začneme pomalu zvedat, než se dostaneme ještě k horším tématům,“ navrhl a hledal svoji zimní bundu. Z hospody vylezli právě včas, Šáša s partou promočených druháků se právě vracel z výletu. „Hovada,“ prohodil, když procházel kolem udivených kolegů.
Opět sjížděli svahy, opět krásný den. Užívali si skvělého lyžování, krásných teplých paprsků. Jeho skupina už lyžování zvládala téměř dostatečně, a tak jim nechával dostatek volnosti. Když sjížděli sjezdovku už téměř naposledy před odchodem na oběd, na svah se vyřítila skupina šílených lyžařů, kteří rychlostí blesku zametali sjezdovku. Jeden z nich za jízdy vrazil do pána středního věku, tím změnil jeho směr a on vrazil přímo do ní. Nehoda vypadala dost bolestivě, přestože ona stála na místě, pán měl rychlost slušnou. Slušně se jí omluvil a pokusil se jí pomoci na nohy, ale nešlo to. Bolest ji donutila zůstat sedět. Počkal s ní tedy na místě, dokud se neobjevil profesor. Poděkoval mu za pomoc a slušné chování a pak jí zranění zkontroloval. Když viděl, že se vážně nezvedne, poslal dolů za skupinou Kláru a sám s ní pomalu scházel ze svahu. Jediná chvíle, kdy za celý dosavadní čas tady, byli spolu sami. A nepadlo jediné zamilované slovíčko, jediný jakoby náhodný dotek. Měl o ni takový strach, že se soustředil jen na bezbolestnou chůzi až dolů. Dole ji posadili se spolužačkou do skibusu a poslali je do hotelu. Jakmile dorazili všichni i s profesory, Šáša s ní odjel na pohotovost. Po obědě vyrazili všichni s profesorem a Klárou opět na svah. Nedokázal se ale pořádně soustředit, neustále si kontroloval mobil. Nakonec jí napsal zprávu. Odpověď mu přišla ihned. – Už se vracíme. Je to zlomený, sádra tuhne. Šáša ale říkal, že mě domů nepošle, když nebudu chtít. Těším se na tebe, pá. –
Zbytek dne strávila na pokoji. Donesli jí tam i večeři, byla ušetřena i večerního meetingu. Byl se za ní podívat jen jednou, víckrát by to bylo nápadné, a to za přítomnosti spolužačky Martiny, takže si nic říct nemohli. Ráno odešli na svah bez ní. Nechali ji samotnou na hotelu, jen s pár časopisy na stole a hrnkem čaje u postele. Mrzelo ji to, na lyžování se těšila a teď prosedí zbytek týdne na ubytovně. A co tady bude vůbec dělat? On k ní nemůže, ona k němu taky ne. Sotva na sebe promluví, přesto však cítí to štěstí, že jsou tady spolu. Po několika hodinách listování časopisy a strádáním po společnosti už toho začínala mít plné zuby. Z dlouhé chvíle přemýšlela o všem možném. Jak to s nimi bude vlastně dál? Budou se stýkat až do konce školy (možná), a pak? Budou spolu moci už konečně normálně být? Bez schovávání? Nebo ne? Nebo odejde pryč, na vysokou a bude konec? Miluje ho, o tom nepochybuje. On ji, to je jisté … Ozval se hluk zvenčí. Před vchodem se už scházela masa lidí v zimních bundách, čepicích. Měli toho za celý den plné zuby. Dnes měli na svahu celodenní bojovku. Byli tam od rána až do teď a o jídlo se museli postarat sami. Už se jich nemohla dočkat. Šáša stál před davem puberťáků a rozdával rozkazy před veledlouhým osobním volnem. Na konci stál on s Klárou. Sledovala celou tu bandu z okna, nemohla se dočkat jeho pohledu a hlasu. Stála u okna a dívala se. Ale on se nedíval. Bavil se s Klárou, jako staří známí, dobrá nálada byla poznat na obou dvou. Klára se začala najednou smát a nezapomněla se jej chytnout v záchvatu smíchu. Co? zírala na ně. Hrklo v ní. Klid, nejsi hysterická žárlivka, jsou to přátele. Do budovy vcházeli jako poslední, galantně jí podržel dveře. Bohužel, ona se svého pohledu do okna nedočkala.
Až do večeře musela poslouchat Martinu, jak vypráví sáhodlouhé příhody z lyžování, rozplývala se nad jedním prknařem a jako správná kamarádka nevynechala samozřejmé politování, že tam nemohla být s nimi. Uvidíme, jak se bude chovat dál, z toho přece nejde nic usuzovat, říkala si a kamarádku vůbec neposlouchala. Hodiny ale právě ukázaly půl sedmé, tedy čas večeře. Martina byla v tu ránu pryč, po celodenní námaze jí asi opravdu vyhládlo. Zvedla se tedy z dosud okupované postele a vydala se do jídelny. Po prvním dni se sádrou byla ještě pořád při chůzi dost neohrabaná. Než se dokulhala ke schodišti, téměř všichni už netrpělivě čekali v jídelně s příborem v ruce. Na schodišti ji dohnali poslední třeťáci. „Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se jí příjemný hlas. „Kdybys byl tak hodnej,“ odpověděla a ani se nepodívala, o koho jde. Svižně před ni předstoupil cizí kluk z béčka, poklekl: „Bude mi ctí,“ a políbil jí ruku. Přišlo jí to strašně komické a přitom roztomilé. Kluk jí pomohl opatrně ze schodů a podal jí berle. „Já jsem Ondra,“ představil se a jeho zelené oči se na ni z pod černých vlasů vesele smály.