Proč ne? VIII.

Při večeři se po něm párkrát podívala, on po ní však ne. A právě to jí bylo milejší. Než aby po ní vrhal zamilované pohledy …, to radši nic. Pohledy na ni nikdo nevrhal ani od profesorského stolu. Při večerním srazu si Ondra sedl blízko ní. Po ukončení sezení (kdy se na ni učitel opět ani nepodíval) zůstala sedět na místě a ještě chvíli se bavila s ostatními. I oni jí totiž chtěli sdělit veškeré své zážitky. „Jak to, že jsem tě u nás na škole ještě neviděla?“ otočila se na něj a přestala vnímat hovořícího druháka. „My se k vám budeme s našima teprve stěhovat. Já nejsem od vás. Ale v pololetí začnu chodit na gympl a rodiče i profesoři usoudili, že by bylo fajn, kdybych jel s vámi na lyžák a trochu se rozkoukal mezi některými vrstevníky. Takže asi proto,“ zakončil širokým úsměvem. „Tos byla celý den na pokoji sama?“ navázal dál, když chvíli mlčeli a ona už uvažovala, že se vrátí zpět k druhákovi. „Jo, bohužel jo. No, dozor nejspíš usoudil, že jsem dost velká na to, abych se o sebe postarala sama.“ Rozhovor pokračoval tím stylem, že vždy jeden něco nadhodil, druhý odpověděl a zase oba přemýšleli, na co se zeptat. Když ale takhle seděli už asi půl hodiny, už o sobě něco věděli a začali si povídat o něco uvolněněji. Mimo jiné zjistila, že Ondra je docela inteligentní, sportovně založený, mladý spisovatel ? Donutila ho se přiznat k několika oceněním, které vyhrál jak v literárních, tak sportovních soutěžích, na oplátku mu ale zase ona musela vyložit své umění. Když zjistil, že má talent na malování, už se všichni zvedali k odchodu na pokoje. Pomohl jí až k tomu jejímu a popřál jí dobrou noc.
Martina se byla sprchovat. Nejspíš to vážně potřebovala, protože po dni na svahu nevypadala zrovna svěží. Pootevřeli se dveře a v nich pan učitel. Přisedl si k ní. „Jak ses dneska měla?“ políbil ji na tvář. „Jo, ušlo to. Ale marně přemýšlím, co budu číst zítra,“ lehce se pousmála. Kupodivu po tom, jak se k ní dnes choval, na něj neměla náladu. Já to říkala, že by nám spíš přidalo odloučení, nadávala si v duchu. „A jak ses měl ty? S Klárou,“ dodala tišeji. Hned si tu poznámku začala vyčítat. Copak jsem nějaká žárlivá husa? Neměla jsem si rýpat … „S Klárou? Ale já jsem se s ní … Ty žárlíš? Ty vážně žárlíš. To je roztomilý. Jen jsem si s ní povídal, je fajn holka. Dobře se s ní kecá. Ty vážně žárlíš?“ překvapeně se na ni podíval. Uklidnilo ji, že v jeho výrazu nebylo ani zmínky po nějakém rozčilení. Políbil ji na ústa a pevně ji objal. V tom zarachotila klika a do pokoje vešla Martina. „Ty zkrvený dveře zase zlobí, měli by je dát …“ Nedořekla to. Všimla si učitele a ztuhla. Uvědomila si, co řekla. „Takže už tě ta noha nebolí?“ zeptal se jí naoko a předstíral, že se přišel poptat, jak jí je. „Pardon,“ omluvila se. Zároveň za vyrušení, zároveň za svůj slovník. „To nic,“ uklidnil ji a odešel. Ve dveřích se ještě rozloučil.
Konečně, říkala si v duchu, konec lyžáku. Těšila se domů a usoudila,že není jediná. Že i Šáša se už poměrně těší domů. Po tom, co nachytal Kláru s jedním třeťákem na pokoji, jak se vášnivě líbají, měl mládí určitě plné zuby. Sama Klára tak rozhodla o tom, jestli má šanci dostat u nich místo učitelky. Zbytek týdne probíhal téměř stejně. Ona byla celý den sama v hotelu, pak šla večer s ostatními na večeři a potom spát. On se jí moc věnovat nemohl, ona se k němu také nemohla zrovna dvakrát přiblížit. Jediné pozitivum viděla v Ondrovi, protože díky němu se bavila aspoň večer. Svými poznámkami a komentáři ji vždy dokázal rozesmát a přestože měla pocit, že by tam občas něco přeskočilo, nevšimla si, že by jí nějak nadbíhal. Byl prostě fajn a v jeho přítomnosti se cítila dobře.
Dobře už to ale nevypadalo, když se vrátili zpět a znovu začala škola. Kvůli sádře byla vždycky všude poslední, ta hromada schodů ve škole jí dělala neuvěřitelné problémy. Kvůli své zlomené noze v tělocviku necvičila, a tak mohla celou hodinu prosedět vedle něho, ale co na tom, když byla plná tělocvična spolužaček. Všechen čas trávila doma, ven kvůli noze nemohla, takže se s ním ani nemohla scházet mimo školu. Třídnické povinnosti nosit knihu byla dočasně zbavena, tzn. že jí už nechodily ani vzkazy. Nálada jí pomalu klesala směrem k bodu mrazu. Sádru jí sundali pár dní před jarními prázdninami. Na ty se těšila ze všeho nejvíc, plánovala si, že je téměř celé stráví se svým profesorem. Jenže to byla docela jinak. On ještě v pátek odpoledne odjel za otcem na jižní Moravu a vrátil se až další neděli. Nálada už téměř neměla kam klesat.
V tělocviku ještě pořád necvičila, měla od doktora nakázáno ještě čtrnáctidenní odpočívání. Opět celou hodinu proseděla vedle něj. Ale už tolik necítila to teplo jak dřív? Pochybovala o tom, že by měl nižší tělesnou teplotu. Kupodivu už ani tolik neprahla po jeho dotecích, po jeho vůni se ani nepídila. Jak to? ptala se sama sebe, ale v duchu znala odpověď. Chyběl jí tolik, že si už zvykla na jeho nepřítomnost. Za tu dobu, co se k sobě nedostali, její city opadly a ani ty jeho nevypadaly přímo natěšeně. „Zítra? Co zítra?“ zeptala se jej potichu, když hrály její spolužačky volejbal a byly naprosto zabrány do hry. „Nejde to,“ odpověděl stručně. Důkaz místo slibů. „Jak to? Zítra je přece sobota. Už jsme spolu tak dlouho nikde nebyli,“ ptala se ho zklamaně. Bolelo ji odmítnutí, přestože to zvládala lépe než dřív. Šeptali, jak nejtišeji to šlo. „Tak děvčata,“ tleskl a postavil se, až se ho sama lekla, „obě dvě příští hodiny budete mít někoho suplujícího.“ Cože? hrklo v ní. Jak to? „Odjíždím na celý týden pryč, na nějaký kurz, takže se uvidíme až za čtrnáct dní, ano? Přeji vám pěkný víkend a nashledanou,“ rozloučil se a odešel do kabinetu. Co to má znamenat? Šla za ním, s třídnicí v ruce. „Ty odjíždíš? Na týden? Už dneska, proto v sobotu nemůžeš?“ vyhrkla hned, jak za sebou zavřela dveře kabinetu. „Jo, jedu už dnes večer. Je mi to líto. Vím, že jsme se dlouho neviděli, a moc se mi stýská, ale co nadělám?“ podíval se na ni. Moc výčitek v očích teda nemáš, podívala se na něj. „No, to je pravda. Co se dá dělat,“ podala mu třídnici k zapsání, a jakmile dopsala bez jakéhokoli rozloučení, doteku se otočila a odešla za ostatními.
Už od té doby, co se vrátili z lyžáku, se rozhlížela po chodbách, jestli někde neuvidí Ondru. Bohužel, ne. Potkali se až po jarních prázdninách, někdy na konci února. Uvítání bylo velmi vřelé, pohledy ostatních okolo překvapené. Pak se potkali ještě na obědech, opět na chodbě, v šatnách, druhý den ráno na chodbě, v bufetu, … Potkávali se dost často a pokaždé se stejným nadšením. Po týdnu se domluvili, že ho musí po městě provést. Neváhala, bylo jí s ním fajn a poslední dobou stejně moc na procházky nechodila. Když se s ním pak venku procházela, zjišťovali toho o sobě navzájem čím dál víc, ukázalo se, že toho mají víc společného než si mysleli, a nakonec se shodli, že si to budou muset ještě někdy zopakovat.
Jednoho dne u učitelových dveří někdo zazvonil. Když otevřel, uviděl ji stát na chodbě, nijak se neskrývala, a tak ji rychle pustil k sobě.
„Co tady děláš? Čekal bych kdekoho, ale ne zrovna tebe,“ vypadlo z něj překvapením, když se posadila v obývacím pokoji na pohovce.
„A nemyslíš, že to je špatně. Mě by si měl přece čekat rozhodně,“ odpověděla mu, v duchu oba věděli, co to má za význam.
„Víš, přece, jak to myslím.“
„Vím. Ale stýskalo se mi. Poslední dobou spolu moc nejsme,“ zalitovala a vypadala jako opuštěné kotě. Očí jí těkaly po místnosti. Za toho asi půl roku, co spolu jsou, tady byla jen jednou. Škoda, pomyslela si.
„No, jo. To je fakt,“ řekl a s pohledem upřeným do země se posadil. Vypadalo to na vážný rozhovor. „Ale musíš uznat, že to není zas až tak moje vina. Na horách jsi sama viděla, že to jinak nešlo. A na ten kurz mě poslala škola.“
„A co jarní prázdniny? Těšila jsem se na naše společné prázdniny jako malé děcko,“ oponovala mu. Proč jak, že? přelétlo jí hlavou.
Já můžu za to, žes nemohla ven, když jsi měla nohu v sádře? říkal si zase on. „Byl jsem za svým tátou. Chceš mi to snad zakazovat?“ vylétlo z něj a zvýšil trochu hlas. Opravdu se nevyvíjelo dobře. Ona z jeho pohledu vyčetla, na co myslí.
„To ne. Ale ty mi nemáš co vyčítat, že jsem měla zlomenou nohu. Zlomila jsem si ji snad schválně?“
„Dost!“ zařval na ni a hned na to klidně promluvil. „Nebudem se hádat. Nechci.“ S očima upřenýma na něho vstala. „Mě to mrzí, ale já už nechci čekat na soboty. Už nechci čekat na hodiny tělocviku. Už se nechci schovávat. A protože vím, že bez téhle hry na schovávanou to nejde, budem tu hru muset skončit.“ Vzala si bundu a chystala se k odchodu. On zůstal sedět v obýváku a zíral do černé obrazovky. Přišlo to. On v koutu duše věděl, že tohle jednou přijde. Přestože ji miluje, nemůže jí dát všechno, co holka v jejím věku chce. Věděl, že ji to skrývání přestane jednou bavit. Věděl to, a přesto byl tak zdrcený, že se nezmohl k tomu se zvednout a naposledy jí něco říct. Odešla. Bez nějaké teatrální hádky, bez přehnaných hysterických výstupů, bez přemlouvání, bez výčitek. Odešla. A on nebude mít možnost jí říct, proč ji nechal odejít. Proč se nehájil. Jen ji prostě nechal jít. Její city k němu očividně opadly a on ve všem tom smutku neměl sílu na to je znovu oživit. Odešla.