Malá šlechtična- kapitola III.- Sestra Lucie

Kapitola 3.- Sestra Lucie
U Svaté matky bylo ticho. Všude byl klid, jelikož děti odpočívaly po obědě. Až na jediné.
Sestra Lucie doslova přitáhla zlobivou Dorotu do kanceláře matky představené. Zaklepala a nemusela čekat dlouho.
Matka Alžběta nejspíše slyšela divoké dívčí protesty.
„Já se z toho děcka jednou zblázním, matko!“ křičela sestra Lucie zběsile. V obličeji byla celá rudá vzteky a hlasitě oddechovala. Byla sice mladá a hezká, ale měla křivé zuby.
Jinak by se dokonce dalo říci, že byla dokonale krásná. Pleť měla hladkou, tváře světle růžové a oči zářivě zelené. Nos trochu delší a rovný. Všechny rysy v obličeji byly velice jemné, možná proto vypadala skutečně hrozivě, když se zlobila.
„Ale sestro, podívejte, jak je to dítě z vás vyděšené,“ napomenula jeptišku a pohlédla na Dorotu. Nevypadala ani trochu vyděšeně. „...no dobrá. Co si dnes provedla, dítě?“ zeptala se vlezlým, naoko vlídným tónem. Neustále přitom něco štrachala v šupleti nebo po stole a netrpělivě přešlapovala, jako vždy, sestře Lucii připadlo, že ji to vůbec nezajímá.
„Jaképak dítě? Je to malý ďáblík!“ vykřikla poněkud hystericky.
„Sestro Lucie!“ napomenula ji už hlasitěji. „to už snad stačí. Doroto, tak co jsi provedla?!“ řekla, když se trochu uklidnila.
Dorka se nestihla ani nadechnout a už spustila sestra Lucie tu svou. Dívka si stoupla s rukama v bok poslouchala výčet všech svých prohřešků proti řádu.
„Toulá se po nocích v zahradě, chodí pozdě na jídlo, hodiny i modlitby, o hodinách vyrušuje a neváží si ničeho! Ani jeptišek a dnes si vmyslela, že je dcerou nějaké šlechtičny!“ konečně skončila, zaradovala se v duchu Dorota.
„Ano?Taková nehorázná lež. Bude zato potrestána. Zůstaneš na pokoji než, ti dovolím jej opustit. Jíst budeš jen chléb a vodu,“ pronesla pohoršeně.
Sestra Lucie se potají ušklíbla a Dorka protestně mlčela.
„Doroto, běž na pokoj. Sestro? Mohu s vámi mluvit?“ zeptala se a posadila.
Sestra se na matku tázavě otočila, ale kývla. Dorota odešla a nezapomněla bouchnout dveřmi.
Jeptiška se posadila na volnou židli a čekala, až matka začne mluvit.
„Dnes tu byl nějaký muž a ptal se po dítěti své zesnulé dcery. Slíbila jsem mu, zeptat se vás, jak se dítě dostalo ze sirotčince. Jste tu sestrou mnohem déle než já. Téměř osm let a proto byste to měla vědět. Bylo to děvče, dnes by jí bylo sedm. Měla nezvyklé jméno. Frída,“ matka dořekla a napjatě očekávala odpověď. Sestra zkřivila rty.
„To děvče je pořád tady. Přinesla ji matka Markéta z kláštera Panenky Marie. Matka Agáta ji nechala pokřtít a nikdo jí jejím prvním jménem neříká. Vy to nevíte? Dorota se jmenuje celým jménem Frída Dorota. Hloupé jméno.“
Sestra si ještě něco mumlala pro sebe, ale matka ji už neposlouchala. Překvapeně vytřeštila oči a ihned se pustila do psaní omluvného dopisu.
Jakmile ho dopsala, poslala ho po knězi, který jel právě tím směrem.


Sluha se na dopis nedůvěřivě díval. Převaloval jej v ruce jak horký brambor. Dopisům nikdy nevěřil. Uměl sice mluvit trochu spisovně, ale neuměl číst ani psát. Proto také raději mluvil.
Dopis si znovu přendal do levé ruky a šel do knihovny. Jeho pán miloval knihy stejně jako ptáci létání a květiny slunce.
Doufal, že tu najde dona Pedra. Španělského chudého šlechtice. Byl učený a při svých cestách navštívil spoustu zemí.
Mezi nimi i Čechy. Zalíbilo se mu na panství Kryštofa Jana a také jeho ochota financovat jeho učení. Zůstal zde a věnoval se studiím. Jeho snem bylo stát se knězem.
Našel ho.
„Sláva!“ zvolala s upřímnou radostí. „Mám tady dopis...“ odmlčel a rozhlédl se, jestli jej někdo neposlouchá. Když se ujistil, že ne, ztišil hlas. „potřebuji přečíst od koho to je,“ řekl významně a podal jej mladému muži.
Ten jej uchopil a podíval se na něj z obou stran. Přečetl odesílatele.
„Sirotčinec Svaté matky,“
Sirotčinec Svaté matky. Opakoval si v duchu sluha Jonáš.
„Pojďte za mnou,“ řekl radostně a neohlížel se na učencův zmatený výraz, chytil ho za paži a rychlím krokem zamířil z knihovny k pokoji starého nemocného pána.
Jonáš prudce otevřel dveře a odstrčil lékaře, sedící ho u jeho postele.
„Jděte! Rychle,“ křikl na ně a vyplašený starší mužík raději rychle odešel, aniž by si uvědomil, že mu právě poručil obyčejný sluha. „Pane? Pane, slyšíte mě? Mám zprávy od Svaté matky,“ Sluha byl udýchaný a posadil se na uvolněnou židli.
Naznačil učni, stojící ho opodál, aby šel blíž. Divící se mladík ho poslech a šel k posteli.
„Čti!“ vykřikl sluha. „máš v ruce lék pro starého pána,“
Na nemocném byla znát jeho nervozita a naděje.
„Drahý pane Jonáši, omlouvám se, ale dnes jsem se dozvěděla, že dítě jménem Frída v našem klášteře opravdu přebývalo a dosud přebývá. Jmenuje se celým jménem Frída Dorota...“
Starý pán něco zachroptěl. Sluha poslal učence zpět do knihovny a upozornil ho, aby o tomto dopise nikomu nic neříkal.
„Co jste říkal, pane?“ zeptal se a naklonil k nemocnému muži hlavu, aby ho lépe slyšel.
„Přiveď mi ji,“ jeho hlas byl znovu plný života. „je to to jediné co od života chci, alespoň jednou vidět svoji dceru!“

Jonáš odjel ještě ten den zpět do kláštera. Matka představená byla v zahradě a živě si povídala se sestrou Lucií.
Jakmile ho uviděla její tvář se rozsvítila upřímným štěstím.
„Pane Jonáši! Přijel jste opravdu rychle,“ podivila se a pozdravila. „pojďte, něco vám ukážu.“
Hlas matky představené působil jako vždy velice mile, ale poněkud netrpělivě. Její chůze připomínala hopsání malého králíka.
Došli opět do její kanceláře. Po chodbě bylo slyšet vřeštění malé Doroty.
„Tady je rodný list Frídy Doroty. Příjmení nemá zato jména hned dvě. Právě to mne zmátlo. Všichni jí tu říkáme Doroto. Jen Doroto. Matce Alžbětě se její jméno nelíbilo a nechala ji pokřtít na Dorotu. Frída je po matce,“ při posledních slovech klesla hlasem. Tázavě se podívala na Jonáše.
„Ano... tak se jmenovala sestra,můžu ji vidět?“ zeptal se a ve stejný moment se ozvalo rozčilené bušení na dveře.
Byla to sestra Lucie a nečekala na vyzvání. Rovnou vešla a vláčela za sebou Dorotu.
„Ta holka je rozmazlený spratek a to všechno je práce matky Magdaleny!“ Sestra Lucie byla udýchaná a rudá v obličeji. Roztěkaná matka Agáta ztuhla. Její pohled byl přísný a ruce nezvykle klidné. Sestru to vyděsilo.
„Jděte!“ poručila hrubě. Jeptiška sebou trhla. Sklonila hlavu chytila Dorotu za ruku a otočila se ke dveřím. „Dorko, ty tu zůstaneš. Potřebuji s tebou mluvit,“ řekla klidně o začala pomalu házet rukama.
Dítě se na matku nechápavě podívalo a přeměřilo si pohledem neznámého muže.
Muž si toho všiml a usmál se na ni. Dívka mu odpověděla neohrabaným pukrletem. Jonáš se pobaveně ušklíbl a otočil se na matku Agátu.
„To je ona?“ zeptal se mile. Dívka se mu zřejmě velice zalíbila a byl s ní spokojen. Bylo to milé děvče s nevinným pohledem a neuvěřitelně roztomilé.
„Ano, pane,“ odpověděla žena a pohlédla na ni, „budete s ní mít spoustu trápení ale věřím, že Vám přinese i radost. Je to hodné děvče. Snad jen by potřebovala přísnější mužskou ruku,“ dodala s vyčítavým pohledem stále upřeným na usmívající se dítko.
„O to se postarám, ctihodná matko.“

Brzy poté se vydali zpátky na sídlo nemocného Kryštofa. Muž za celou dobu nemusel promluvit ani slůvko, neboť vypravující dívka se spokojila s občasným při kynutím. Jonáš jí však většinu času neposlouchal. Byl myšlenkami úplně někde jinde...


Přijeli druhý den brzy ráno a Dorka byla hodně unavená. Pomalu mu usínala v náruči, ale Jonáš, toužíc splnil nejspíše poslední přání svého pána na její únava nebral ohledy a odvedl dívku do Kryštofova pokoje.
Nemocný ležet stejně bezmocně, jako když odjížděl. Přesto šel k jeho posteli i s malou dívenkou.
„Pane,“ oslovil svého pána. Ten sebou trhl a prudce se otočil. Muže i dívkou to překvapilo, neboť si mysleli, že tvrdě spí.
Oči šlechtice se při pohledu na děvčátko tolik podobné jeho milované rozzářili oči a na rtech byl téměř neznatelný úsměv.
Jonáš chtěl dítě postrčit, aby šla k muži blíž. Ale nemusel. Dítě tak učinilo samo.
„Dědečku!“ zvolala radostně a objala muže kolem krku. Jonáše její slova zmátla. Musel však uznat, že Dorota bylo skutečně chytré dítě. Myslela si, že starý pán je její dědeček. Koho by napadlo, hledat v něm otce?
Nemocný se na posteli rozesmál i přesto, že mu to muselo ubrat spoustu sil.
„Má malé Frído!“ zachroptěl a pohladil ji po vlasech. „si stejná jako tvá matka,“ řekl a pokusil se usmát. Dýchal ztěžka a bušilo mu srdce.
Naznačil Jonášovi, aby k němu šel. „Děkuju!“ zašeptal, „našel jsi moji dceru, mé jediné dítě. Ale to není všechno...“ muž se rozkašlal a lapal po dechu „... v mé pracovně...“ nedořekl.
Kryštof Jan z Políčí naposledy vydechl a odešel.
Zemřel a jeho poslední myšlenky nepatřili Evě Marii, ale jeho dceři, na jejíž tváři byly vidět slzy.