Proč ne? IX.

Nenalhávala si, že jí je to jedno. Že je ráda, že to má za sebou, nebo že tohle bylo to, co chtěla. Cestou domů jí ukápla ne jedna slza, přestože věděla, že domů půjde s tímto výsledkem. Už teď se jí stýskalo, když si představila všechny další hodiny tělocviku, všechna další setkání na chodbách, všechny další pohledy. Odešla od něj, aniž by jí něco řekl. Nevěděla proto, jaké to ve škole bude. A raději to teď ani vědět nechtěla. Po příchodu domů se zavřela v pokoji a rozhodla se nevylézt, dokud ji okolnosti nepřinutí. V tom pokoji strávila skoro celý víkend, i přes námitky rodičů („Tolik jsi se těšila ven, když jsi měla zlomenou nohu, a teď jsi zavřená tady.“). Nechtěla se chovat jako usoužená puberťačka, ale propadla té náladě, a tak po celé dva dny poslouchala smutné písně a s pohledem upřeným do stěny vzpomínala na všechny chvíle strávené s ním. Na to, jak do něj poprvé vrazila na zábavě, jak ji poprvé objal, jak se poprvé políbili, jak ji viděl s Petrem, jak ji slyšel na chodbě, jak se na ni díval tehdy v kabinetu, jak se tvářil, když se potkali v parku a ona mu navrhla schůzku, jak za ní přiběhl celý udýchaný, jak jej lechtala v lese pod stromem na spadaném listí, jak jí popisoval své prázdninové vzplanutí, jak třídní našla jeho vzkaz, jak se jí tajně dotkl v hodině, jak strávili společně svátky, jak byli na lyžích, jak jí pomáhal dolů se zlomenou nohou, jak ji políbil na pokoji, jak zjistila, že odjel na celý týden pryč, jak oznámil, že odjíždí na kurz, jak se tvářil, když u něj zazvonila, jak na sebe štěkali u něj v bytě, jak mlčel, když odcházela, … Vše se jí to přehrávalo dokola v hlavě.
V pondělí ve škole už jí bylo o poznání lépe. Když jej potkala na chodbě, sklopila oči před jeho pohledem (přitom neviděla, že ani on neměl odvahu podívat se jí do očí), ale jinak ten den přežila ve zdraví. Objevilo se i pár světlých okamžiků, a to když potkala Ondru. Jeho milý, rozzářený úsměv ji vždy povzbudil až do další přestávky. Večer v posteli si uvědomila, že paradoxně, přestože se chtěl vyhýbat učiteli, strávila téměř všechny přestávky na chodbě a čekala, jestli potká Ondru. Pak si to samozřejmě vyčítala, vždyť ještě včera myslela na profesora a dnes už na druhého? Anebo už včera myslela na Ondru? Nebo že by už předevčírem? V tu chvíli vstala z postele rychlostí blesku, přiskočila ke skříni a s odhodláním v očích vyházela ven každý kousek, který od něj dostala. Ztrhala všechny fotky z plesu, lyžáku a všechny, které ho připomínaly. Vše to naházela na hromadu a s neudržitelným proudem slz klesla na zem, kde nakonec i usnula.
Ležel sám ve svým bytě. Zase. Jako každý večer tady byl sám. Ale poslední dobou byl víc sám, než dřív. Vedle na nočním stolku měl knížku, kterou od ní dostal, a v šuplíku pracovního stolu měl uloženou jejich fotku z plesu. Každý večer a ráno si ji vzal do ruky a odhodlával se k tomu, ji vyhodit.
„Ahoj,“ pozdravila ji Martina, hned jak vtrhla jako vítr ráno do třídy. „Co budeš dělat o Velikonocích? Máš už nějaký plány?“ „Jo, zrovna jsem mluvila s Ondrou,“ odpověděla bez pozdravu (Stejně si toho nevšimne.). Už to bylo celkem dlouho, co se s Ondrou poprvé potkala a co se rozešla s profesorem, a přesto mezi nimi k ničemu nedošlo. Pouze občas nějaké dvojsmysly, či jiskřivé rozhovory, ale víc nic. Nezlobila se proto. Takhle to bylo celkem fajn. „Pojedeme ještě s někým stanovat. A seš taky zvaná,“ mrkla na ni. Ondrův kamarád byl totiž její favorit. „Aha,“ naoko se zamyslela, „tak to ten svůj nápad okamžitě ruším a vaši nabídku přijímám.“ Jejím kamarádkám nepřišlo nijak divné zmizení tajného nápadníka. Vysvětlovaly si to kamarádčinou špatnou náladou (kdysi) a jen vítaly Ondrův příchod na školu. S takovým „kocourem“ by si prý daly taky říct. „To znamená, že se mám už začít balit?“ prohodila Martina vesele, když skončila hodina a chystali se do tělocviku.
Hodiny s ním už snášela docela dobře. Nikdy si nedovolila necvičit, nehodlala strávit celý tělocvik vedle něho. Zdravili se dost odměřeně. On se choval stále stejně, jako k ostatním, ona však pokaždé, když na ni promluvil, ucítila škubnutí ve všech svalech těla. „A kdy teda vyrážíme, musíš mi říct podrobnosti,“ pokračovala Martina, když přicházeli na hřiště. „A to se bude jako vážně stanovat? Tak to je hustý! Ty si bereš stan? Nebo,“ mrkla na kamarádku laškovně, „budete mít s Ondrou společnej?“ V učiteli, který šel neviděn za nimi, trhlo. „To nevím,“ odpověděla a opravdu přemýšlela, jak tohle vyřešit. Ani jedna si nevšimla profesora, který kráčel za nimi a kterému teď silně zvonilo v uších. Ta slova ho málem porazila. On na ni nedokázal tak rychle zapomenout (netvrdím, že ona zapomněla), on to přece nebyl, kdo udělal všemu konec. Naštěstí nepřišly na to, že je slyšel, a tak se hodina uskutečnila bez nějakých okolků z její či jeho strany.
„Tak tady to rozbalíme, jo, lidi,“ určil místo Ondra, když už došli asi jeden a půl kilometru od nejbližší vesnice. „Kolik máme stanů?“ „Tři. Rozdělte se jak chcete, do každýho se vlezou pohodlně tři lidi,“ odpověděl a shodil batoh i se stanem na zem. V krosně táhl jídlo na dva až tři dny. Všichni se po sobě podívali, bylo jich tady dohromady osm. Tzn. tři, tři a dva. K Martině se rychle přisunuli dva kluci, jeden z nich její favorit. „My už máme jeden stan obsazenej,“ usmála se a vrhla úšklebek na ni. Do druhého stanu se nakonec dostala ona s jedním kamarádem (s pochybnou sexuální orientací) a jeden její spolužák už ze základní školy. V posledním stanu tedy bude spát Ondra se spolužákem z lyžáku. „A je to,“ promluvil rozhodně Ondra, vrhl po ní významný pohled a pustil se do rozbalování stanů.
Zbytek dne strávili zkoumáním okolím, sbíráním dřeva na oheň a hlasováním, co se bude večeřet. Vyhrály opékané buřty, protože nic jiného s sebou ani neměli.
Okolní les byl vážně poutavý. Místy byly velké skupiny listnatých stromů, které měly nové, krásně zelené listí, jedno zákoutí krásnější než druhé. Procházeli se a blbli, jak většinou mládí v jejich letech blbne. Martina byla po celý den v obležení obou svých spolubydlících a v duchu začala koketovat s myšlenkou malé trojičky. Ona si užívala Ondrovy víc jak vřelé pozornosti a večer u ohně se k němu vděčně přitulila. Bylo jí jedno, co si o tom kamarádi řeknou. Po nějaké době byla zase šťastná. Zajímal se o ni krásný, romantický, černovlasý kluk; jeho komplimenty a narážky nebyly nijak skrývané, pohledy plné něhy a nijak nevadilo, že je všichni vidí spolu. Tak po tomhle se jí stýskalo. Být s někým a nemuset se tím nijak tajit. Mohla ho klidně na místě políbit (i když to zatím neudělala) a všem by to mohlo být upřímně jedno. V jeho objetí bylo teplo, bezpečí a něha.
Druhý den se vydali do vesnice pro další dávku buřtů, přičemž Martinin favorit koupil navíc fazole a vytahoval se, že je udělá k večeři. Nikdo jeho nadšení ale nesdílel a všichni shodně jeho pozvání odmítli. K tomu všemu mu ještě spolubydlící vyhrožoval spaním pod širákem, jestli si vezme jen trochu těch fazolí.
Večer rozdělali opět oheň a poslední chvíle spolu strávili většinou volnou zábavou. Martině už věčné předhánění o ni lezlo krkem, a tak je oba odvlekla do stanu, tam jednoho před druhým políbila a řekla, že to jim musí na nějaký čas stačit. A bylo po sporech. Další kluci se bavili o klučičích věcech. Jen ona s Ondrou zmizeli z dohledu kempu. Odešli spolu kousek odtam, na malou loučku. Povídali si, opět si užívala toho tepla objetí. On vypadal sice zamilovaně, ale smutně zamilovaně. Proč, proboha? říkala si. Lehli si spolu doprostřed paloučku a dívali se na hvězdy. Tiskla se k němu a cítila obrovskou touhu. Ty silné paže, které jí objímali kolem ramen donutila pomalu sjet níž, k bokům … Když nastala chvíle ticha, otočila se k němu s neskrývanou touhou v očích. „Prosím,“ řekl spíš žalostně. To už se ale převalila na bok a přitiskla svá ústa na jeho. Zvláštní, pomyslela si v první chvíli, vzpomněla si na něj. Líbali se dlouho, tak něžně, tak … opatrně. Hladila ho po celém těle a zároveň vnímala jeho dotyky. Pár pohyby mu sundala mikinu i triko a na měsíční svit se ukázalo jeho slušné tělo. Že by dnes? … Poprvé? vrtalo jí hlavou, když pokračovala v líbání. Po chvíli to nevydržela a začala si sundávat triko. Když ucítila jeho ruce na holých zádech a břichu, lehce se zachvěla. Zvláštní, pomyslela si, čekala jsem víc. Líbali se dál, až se rozhodla a začala mu rozepínat kalhoty …
„Stop,“ chytil ji rychle, ale jemně za ruku. Nechápavě, a možná trochu uraženě se po něm podívala. Co je s tebou? „Dost, já myslím, že …,“ oči mu těkaly, až se zastavily na těch jejích. „Myslím, že by nám to pan profesor neodpustil.“ Ticho. Všude ticho, měsíční svit a tma. Co? Překvapeně na něj hleděla. „Myslím, že tohle doopravdy nechceš. Myslím, že to není správný. Vím, že to není správný a že bys toho časem litovala. A já taky. Ne, rozhodně to tak nemůže skončit.“ Zůstala na něj hledět, stále na něm seděla je v podprsence a on ji ze sebe šetrně sundával. Seděla na místě, pohled upřený do prázdna, s otevřenou pusou. Nemohla se z toho vzpamatovat. Co to bylo? Co to je? Já … chtěla jsem ho … Jak to ví? Jak o něm ví? Jak teď musím vypadat? Jak husa. Jako naivní, blbá husa v podprsence tvářící se jako dospělá holka. Po tváři jí stekla slza. „Jak to …?“ v ústech jí vyschlo. „Nešlo to přehlídnout.“ V očích měla ještě větší děs než předtím. „Ne, vím o tom jen já. Poznal jsem to už na lyžáku. Ty pohledy, které jsi na něj vrhala. A pak ve škole, kdykoli jste se potkali, vypadalo to, že nejste jen učitel a studentka. Zdravili jste se prostě jinak. A pak, při těch našich pochodech městem … Bylo mi jasný, že myslíš na někoho jinýho. Pak už to nebylo těžký uhodnout,“ sklonil se k ní a přehodil přes ni svou mikinu. Seděla s nepřítomným výrazem na místě a třásla se zimou. Přisedl si k ní. „Mám tě rád. Strašně, to nejde přehlídnout. Proto tohle všechno, každou chvíli tvé přítomnosti jsem si užíval, jak jen to šlo. Ale mám tě taky natolik rád, že se s tebou nemůžu vyspat. Bolelo by tě to víc, než takovýhle stopnutí. Přiznej si to, pořád ho miluješ, i když už je to pryč,“ objal ji kolem ramen, políbil na čelo a její uplakanou tvář si položil na rameno. Hladil ji po vlasech a snažil uklidnit. Byla v šoku, v neskutečném šoku. Ještě před chvílí byla rozhodnuta se s ním milovat, teď vedle něj brečela jak malá holčička. Ale necítila žádnou zášť, spíš vděk. Vděk za to, že řekl a udělal to, k čemu ona neměla odvahu. Naprosto odhadl její pocity, ve kterých ona sama neměla jasno, a vše jí to vyložil. Objala ho, ale ne jak před tím, ale jako přítele, věrného a chápajícího přítele, kterého nenašla ani v celoživotní kamarádce. Plakala mu na rameni a třásla se.