Sharome 6.

Po obědě nás pánové vezmou ven do zahrady. Král Michal nám vypoví něco z toho, co ví o historii vzniku hradu a jeho změnách v průběhu 4 generací.
„Tenhle hrad postavil můj pradědeček, který pocházel z bohaté statkářské rodiny. On však nechtěl žít na statku. Nelákalo ho na něm žít a pracovat. Moc si na kráse nepotrpěl. A ty malby ozdobné mramorové skříně a skříňky a prošívané závěsy a mnoho dalších ozdobných věcí a nábytku, kterých jste si možná všimly, je babiččina práce, některé nechala vyrobit, jiné koupila. Samozřejmě až když nechala z velké části přestavět hrad na zámek. Také tu zde vytvořila ten květinový obraz za pomoci mojí matky. V té době byla moje matka ještě dítě.
„A co se stalo? Jakože tu s vámi vaše máti nebydlí?“ Ty otázky krále zaskočí a rázem posmutní a už nepromluví. Jakmile uvidím, že se tak stane, začnu se za ty otázky stydět a vynadám si za ně.
„Měli byste odejít. Stájmistr vám dá vaše koně.“ Vyzve nás šlechtic. Raději neodmlouváme. Vyhledáme některou ze služebných, vymámíme z ní naše věci, ve kterých jsme sem přijeli, převlečme se a vydáme se pro koně.
„Tak to si pěkně přehnala.“ Oboří se na mě Sabina.
„Vím, uvědomuji si chybu a lituji toho.“ Snažím se bránit.
Pohádané se připravujeme k odjezdu domů. Náhle se před stájemi objeví král se šlechticem v patách. Z výrazů v jejich obličejích nevyčteme nic konkrétního.
Naše hádavá nálada je tatam. Překvapeně s plno otazníky v očích se na sebe podíváme.
„Neodjíždějte nikam prosím.“ Prolomil ticho král.
„Já se omlouvám za to, jak jsem nevymyslel nic lepšího a chtěl po vás, abyste odjeli z hradu.“ Omlouvá se šlechtic. Obě tápeme po vhodných slovech. Nechceme ani jedna znovu mojí chybu, nebo si alespoň myslíme, že to byla chyba.
„Ne to je v pořádku stejně bysme měli jet. Doma asi budou vyvádět kde, tak dlouho jsme.“ Najdu konečně nějaká slova, která se většinou, nikoho nedotknou.
„Rozhodl jsem se vám odpovědět na otázku, proč nežiji se svou matkou.“ Začne nejistě. „Ten statek, který můj pradědeček opustil. Zůstal nám, naše rodina se o něj i nadále starala. Moje matka se, na něj krátce po mých 15 narozeninách se tam nastěhovala natrvalo. Dostal jsem od ní nějaké dopisy. Také mi napsala o sestře, kterou mám, ale teď se tři roky už neozvala.“ Znovu posmutněl. Tentokráte jsme si se Sabinou myslely, že uroní i nějakou tu slzu. Naštěstí k tomu nedošlo.
„Myslíš, že se ho můžu zeptat na jméno?“ Pošeptám Sabině.
„Raději bych to nezkoušela.“ Odpoví mi šeptem.
„Proč bys nemohla?“ Reaguje král na náš šeptací rozhovor. Náhle neklidně zařehtají koně. Rádi by už někam jeli.
„Jmenovala se Kristin Sharome Lavojová.“ Vyřkne její jméno.
„Kristin Sharome Lavojová?!“ Vyhrknu překvapeně. Ostatní se na mě nechápavě podívají. Nemotorně se vyškrabu na Tichonožku. Rozjedu se s ním pryč z hradu. U té chaloupky ze včerejška, jejíž majitelka nám poradila cestu k hradu, zpomalím.
„Moje! Jeho! Naše! On král! Já..!“ Mumlám si pro sebe. Spousta vzpomínek a myšlenek se mi honí hlavou. Z minulosti, ze současnosti, z právě uběhlých okamžiků z hradu. Mezi těmito vzpomínkami se objevují i myšlenky jak by to asi vypadalo, jaký by byl můj život, kdyby mi moje máti řekla, že mam bratra a je to král Michal.
„…Kris! Kris! No tak Kris slyšíš mě?!“ Vytrhne mě Sabina z hlubokého zamyšlení. „Jsi v pohodě? Co se stalo?“
Rozhlédnu se kolem sebe. Naklání se nade mnou snad celý královský dvůr.
„Pusťte mě! Slyšíte? Pusťte mě!“ Slyším, ochraptělí hlas, jak se ke mně snaží dostat přes ten dav.
„Jak se cítíte, slečno?“ Vyzvídá, jakmile se ke mně dostane. Nedokážu ze sebe dostat ani hlásku. Ten co si říká lékař, si to vyloží nesprávně. Podle něj trpím bůhvíjakou genetickou vadou, jež se může projevit a vyplout na povrch v jakémkoli věku jedince. Taková hovadina. O něčem takovém by mi doma rozhodně řekli.
„Musíš mít klid. Někdo z přihlížejících tě odveze na hrad, já tě z tohohle stavu dostanu. A nikdy v budoucnu to nebudeš mít tak silný.“ Vyřkne nade mnou ortel. Prolítne mi hlavou vzpomínka na tetu a strejdu. Co asi dělají? Chci odporovat. Nejde to.
„Pojď, vezmu tě na hrad.“ Nabídne se šlechtic.
„Ne já nechci. Nechte mě tu, pane.“ Konečně něco řeknu.
Žádný protest. Řeklo se být v klidu, tak budeš v klidu a říkej mi prosím, Jakube.“ Šibalsky se, na mě, usměje. Nechám si tedy pomoct na jeho koně. Sabina, pobledlá obavami o mě, si vezme na starosti Tichonožku. Celý průvod se vydá k hradu. Ještě zaslechnu, jak mi Jakub něco říká, ale mizí mi to do ztracena. Usínám.