Červánkový sen - 19. díl

Čtvrtek

Celou noc téměř nespím. Vím, co obnáší dítě, ale Jonáš se budí každou hodinu. Dáváme mu mlíko, které Patrik donesl, věčně ho přebalujeme a nosíme dokud neusne. Pokud se tomu tak dá říkat – tak spíme – do dvanácti. V tu dobu vstaneme z postele nevyspalí a unavení, jako bychom kopali někde uhlí v dole. Malý se zase za chvíli vzbudí, takže si ani nestihneme udělat snídani.
Lítáme pořád kolem toho malého rošťáka, kterému se za nic na světě nechce spát tak, jako nám. Ale je krásný. Musí se uznat, že je celý tatínek, který se o dítě perfektně stará. Možná zítra nebo až v sobotu, podle toho, jak to všechno zvládneme, pojedeme už do Prahy. Musíme se zabydlet všichni tři a vymyslet přesný plán, jak to bude probíhat. Moje škola, do které musím taky nastoupit s určitou dávkou sebedůvěry a hlavně hned na začátku si získat náklonnost učitelů, to je, že se budu šprtat, i kdybych si měla zavařit nějakou blbou přezdívku. Kdo mě bude chtít poznat, tak sám uvidí, jaká jsem.
„Už spí,“ upozorním Patrika, který kouká kdesi skrz a malý je zatím uhoupaný ke spánku.
„Jo, už...“ diví se nějak nepřítomně. Položí malého do postele. Pro dítě to není zrovna ideální místo, ale na pár nocí nemělo cenu zařizovat ještě postýlku. „Musíme jít na pohřeb.“
Vím, o čem nebo spíš o kom mluví. Počítá s tím, že půjdu s ním. Asi mu to taky dlužím. Podržel mě při máminým pohřbu, teď je řada na mě. Jen je pro mě zvláštní ten pocit vědět, že tu ženu miloval, nebo k ní něco cítil a nebo se jí třeba jenom dotýkal. Nejde mi to úplně přes srdce. Ale přemoct se musím a tečka.
„Jo, to je jasné.“
„Zítra odjedeme do Prahy. Pohřeb je ve středu. Malého pohlídá máma, má noční.“
„Už to máš promyšlené.“
„Jo, to já nikdy nezahálím. Všechno do detailů promyšleno.“
„Koukám,“ přisunu se blizoučko k němu.
„Lindo...“
„Bolí to hodně?“ zeptám se možná zbytečně.
„Je to možná nefér vůči tobě, ale... jo bolí.“
„Miloval jsi jí?“ zeptám se přímo.
Koukne na mě zboku. „Jo, jen mě podrazila...“
„Cože?“
„Jo. Byli jsme domluvení, že budu moct malého vidět kdykoliv budu chtít, ale žít s ní nebudu. Podvedla mě, nemohl jsem s ní být.“
„Já už to všechno chápu,“ kývnu hlavou na srozuměnou.
„Jenže to tak bolelo... a pak přišla s tím, že je těhotná.“
Trochu se zastavím. „A nemůže to být někoho jiného?“ kývnu k posteli.
„Ne,“ řekne přesvědčivě. „Ne...“ zopakuje již méně.
„Říkal jsi, že tě podvedla.“
„To mě nikdy nenapadlo. Ale doktor vždycky řekne, kdy bylo dítě počato, ne? Tak to musela vědět přesně. Jinak by šla za ním.“
„A co když by nešla? Chtěla tě třeba získat alespoň takhle zpátky, nebo ti zničit život... co ty víš. Já ji ale neznala...“
„Myslíš, že by byl někdo schopný lhát o otcovství?“
„To si teda myslím... lidi jsou různý.“
„Lindo je to blbost, chápeš?“ rozčílí se trochu a pustí mě z objetí.
„Dobře, jen mě to napadlo. Nerozčiluj se.“
„Je to hloupost,“ viditelně mu to vrtá hlavou.
„Nakonec, můžou se udělat testy,“ uchopím ho smířenlivě za ruku.
„Testy? To je pro blbce.“
„Jenže ona z vás ty blbce udělat klidně mohla,“ stisknu mu tu ruku.
„Neznám toho chlapa.“
„Určitě by se dal najít. Tohle by snad problém nebyl. Jen jestli chceš ty zjistit pravdu.“
„Sama jsi říkala, že je mi podobný.“
„Vždycky se to tak říká. Lidi v takové chvíli vidí i trávu růst.“
„Chceš říct, že jsi lhala?“
„Ne, ale takové dítě může být podobné tolika lidem. Navíc každý člověk v něm může vidět určitou podobu. To máš různé.“
„Zamotala jsi to víc, než bylo nutné.“
„Ne, jen jsem se snažila vyřešit naši situaci. Sám si jistý nejsi.“
„Lindo, jsi mladá na to, abys tohle mohla soudit.“
„A je to tady.“
„Co?“
„Chováš se jak můj fotr. Povýšeně. Jsem mladá,“ zkřivím obličej v neforemném gestu.
„Co to plácáš?“
„Jo, jsi starší, ale taky můžu říct svůj názor a čekám, že se bude počítat stejně jako každý jiný.“
„Nevím, o čem se vlastně bavíme.“
„Tak to je fajn,“ řeknu s velkou dávkou ironie a bouchnu dveřmi od pokoje. Vzbudím tím malého, ale vracet se nehodlám. Zalezu na záchod, sedím na podlaze a koukám do velkého zrcadla.
Nikdo jiný ještě není doma, i když už je pozdní odpoledne. Jsme tu pořád sami. Přes dvoje zavřené dveře slyším plakat Jonáše. Nechtěla jsem ho vzbudit, ale Patrik mě urazil. Měla jsem přece od začátku vědět, že se ke mě s časem začne chovat jinak – povýšeně, třeba.
Hlavu mám položenou na pokrčených kolenou, když do koupelny někdo nakoukne. Hlavu zvednu a spatřím tetu. Zapomněla jsem se zamknout.
„Co ty tu?“ kývne teta konverzačně a usedne vedle na zem.
„Sedím.“
„Vidím.“
„Chytli jsme se s Patrikem.“
„První hádka?“
„Asi jo.“
„Hodíte se k sobě, ale jen čas ukáže, jestli spolu dokážete žít.“
„Napadlo mě, že třeba Jonáš není jeho...“
„Proč myslíš?“
„Ona ho podvedla a pak si vzpomněla, že je s ním těhotná. Trochu náhoda. Navíc, obrázky z ultrazvuku neviděl, tam je napsané, kdy to bylo počato, ne?“
„I na obrázku, ale stačilo vidět papíry z gyndy.“
„Taky no. Neví to a rozčílil se, jak jsem mu to řekla.“
„Nediv se mu. I když má toho malého chvíli. Trpěl a malý je krásný... pochop.“
„Já vím, ale jestli není jeho, mohlo by být všechno jednodušší. Už tak je to složité.“
„Nemůžeš myslet jenom na sebe. Neříkám, že jsi sobec, to v žádném případě, ale tohle vyznělo blbě. Aby TY sis žila lépe.“
„Asi jo, ale já to prostě nezvládnu.“
„Zrovna o tebe se nebojím,“ usměje se trochu uvolněně.
„Teto a co když zjistím, že Patrik je jen poblouznění?“
„Tak budeš u něj zatím bydlet jako kámoška, to snad zvládneš a až ti bude osmnáct, tak si najdeš byt nebo něco v tom stylu. Prosímtě, tohle teď vůbec neřeš. Uvidíš, jak se to vyvine.“
„Teto,“ vzmůžu se na to, abych jí konečně objala. U nás doma tohle nebylo zvykem a je zvláštní, že jsem to dokázala, aniž bych se cítila trapně.
„Tak a teď zpět do života,“ pomůže mi vstát a obě vyjdeme z koupelny.
Slyším pořád brečet malého Jonáška a taky Patrika, jak se ho snaží utěšit.
Vejdu do pokoje, kde vycítím Patrikovu bezmocnost. Bez jediného slůvka dojdu k němu a malého si vemu k sobě. Položím si ho na prso, aby slyšel bít srdce. Slyšela jsem, že tohle malé děti milují a uklidňuje je to. Nejsem sice matka, ale po pár minutách Jonáš utichá. Má pootevřené očka a během dalších několika minut je už má zavřené. Usnul. Položím ho na postel a přikreju. Je nádhera se na něj koukat, jak spokojeně spinká. Nebude to určitě na dlouho, ale s tím musím teď žít.
„Lindo já se neumím omlouvat.“ Každý by čekal, jak nebude z toho zkroušený, ale on to prohlásí normálním hlasem. Tvrďák. Každý chlap je tvrďák, ale hlavně před ženskou a svými kámoši. Nevěřím, že tyhle stvoření nikdy nebrečí. Nevěřím tomu.
„Já taky ne,“ řeknu úplně stejně na rovinu. Konec konců, je to pravda. Jsem tvrdohlavá a vždycky musí dolejzat ten druhý za mnou, i kdyby to nebyla jeho vina. Já se sama nedokážu omluvit. No ale vida. Teď tomu tak nebude. Pokud se nikdy ani jeden z nás neomluví, pak spolu nemusíme mluvit i několik týdnů. Já jsem trpělivá...
„Malý spí,“ prohlásí najednou jakby mimo.
„No a?“
Neodpoví mi. Přistoupí na vzdálenost několika zanedbatelných milimetrů a na rovinu mě začne líbat. Ono mi to přijde jako věčnost, co jsem ho takhle necítila. Navíc ty myšlenky o dalších ženách. Vím, musím si užívat, že teď je tady a se mnou... ale přeci jenom ho neznám tak dlouho, abych si byla na sto procent jistá, že je tak férový, jak vypadá. Jak řekla teta, čas všechno ukáže. Musím to prostě risknout. A tečka. Teď už se chci soustředit jenom na jeho blízkost. Líbáme se šíleně vášnivě. Je to bomba, normálně bych ho i znásilnila, kdyby nebyl o tolik silnější a byli bychom sami. Uvědomím si, že jsme spolu vlastně ani nespali... je to zvláštní, ale takhle nějak jsem si ten náš vztah představovala. Nemůžeme přece začínat od postele. Pěkně postupně. Poznat se, něco zažít a jako vyvrcholení toho štěstí naše milování. Doufám, že tak, jak si to maluju, tak to taky dopadne...
Do probuzení malého skončíme v posteli, ale jen se líbáme a dotýkáme přes oblečení. Přesto šílím, jak je to fajn. Nezáleží na tom kde a jak často, ale s kým. Zase začínám mít pocit, že bych mohla být šťastná...