Proč ne? X.

Po Velikonočních prázdninách se vracela do školy jako vyměněná. Nebo si tak alespoň v duchu připadala. Po tom, co si na výletě s Ondrou popovídala, se snažila ujasnit si hromadu věcí. Tak hlavně se rozhodla přestat se chovat jako nešťastná třináctka. Je jí osmnáct, a tak by se podle toho měla aspoň trochu chovat. Zhodnotila dosavadního půl roku. Chodila s dospělým mužem, milovala ho, ale něco chybělo. Byla ochotná kvůli němu se schovávat a právě v tomto bodě se ukázala její chyba. Milovala jej, ale byla díky své naivitě tak slabá, že nedokázala láskou přebýt touhu po „ideálním“ vztahu. A proto ten ideální vztah zahodila.
Z Velikonoc si odnesla cíl. Už nikdy nebude natolik hloupá, aby udělala něco podobného. A přestane se chovat jako naivní slečinka. Přestože ho miluje, chybí jí, nebude se o něj snažit. Za tohle všechno si může sama, a tak se z toho musí sama dostat. A když sama, tak sama. Chce se dostat na vysokou školu, studovat práva. Tak jo, začne se pořádně učit a půjde si tvrdě za svým. Studiu věnuje většinu svého času, takto přežije ještě jeden a půl roku na gymnáziu a potom odejde pryč. Časem zapomene a vše se vrátí do normálu. To byly její plány do budoucna.
Od té doby nebylo večera, kdyby na něj nepomyslela, kdyby si nevzpomněla na jejich společné chvíle. Věci, které před jistou dobou vyházela ze skříně s rozhodnutím zapomenout, naskládala do krabice a tu schovala do skříně. Nechtěla ty chvíle vymazat a zároveň si je nechtěla denně připomínat. Držela se pevně svého předsevzetí, poctivě studovala, zlepšovala si prospěch. Dokonce se začala přiučovat u jedné paní další jazyk s vírou, že se jí v životě bude určitě hodit. Ve škole se zapsala i do sportovního kroužku, který on vedl. Snažila se namluvit si, že je tam kvůli sportu, že to byl hlavní důvod, proč tam nastoupila, ale něco jí říkalo, že zas taková pravda to nebude. Snažila se být milá,vždy ve všem vyhovět, přitom se však držela zásady už se o něj nesnažit. Bude to tak lepší, říkala si pokaždé, když šla po škole do volejbalu, pro něj i pro mě. On už nemá zájem, je to dlouho, co jsme se rozešli, a já nemám právo ohrožovat jeho kariéru. Kvůli tobě riskoval už dost a ty ho pak odkopla, teď si trp sama.
Blížil se konec roku. Do prázdnin zbývaly už jen dva týdny, vysvědčení na krku, většina předmětů už byla uzavřená a ve škole se už jen dožívalo. Pro tento ročník tedy dosáhla svého, zlepšila se téměř ve všech předmětech, mnoho jich utáhla na chvalitebnou. Úspěchem byla změna čtyřky z chemie na dvojku (vděčila za to hlavně Ondrovi, který ji chodil doučovat; vlastně ji celou tu dobu podporoval a jako její nejlepší kamarád vždy podržel). Prospěla s vyznamenáním. V tomhle ohledu nemohla být spokojenější.
Zábavy se v okolí začaly rozjíždět v plném proudu, blížící se prázdniny se daly potkat na každém rohu. Domluvila se s kamarády na jeden večer, že zajdou do blízké dědiny na zábavu. Hrál tam její bývalý známý se svou kapelou, a tak si je chtěla zase jednou poslechnout. Když tam dorazili, už bylo plno. Okolím se rozléhaly melodie známých rokovějších písní a před kapelou se srocovali lidi a užívali si hudby. Jinak to tam vypadalo jako vždycky – u výčepu plno lidí, u nalévání plno lidí, u hudby plno lidí a všude kolem plno lidí. „Chceš pivo?“ zařval jí Ondra do ucha, když už to jinak nešlo. Stáli kousek od kapely a nebylo tam téměř slyšet vlastního slova. Bez nějakého namáhání jen kývla a on odešel s kamarádem k výčepu. Že na to má nervy, pomyslela si. Podle toho, jak to tam vypadá, budou stát frontu celý večer.
Známá oblíbená hudba se jí pomaličku začínala dostávat do všech konců těla, rozproudila v ní krev. Bez otálení vytáhla Martinu do chumlu lidí a začaly tancovat. Potřebovala se odreagovat a každou příležitost k tomu se snažila využít. Tancování ji bavilo odjakživa, a když si nemohla na zábavě pořádně zatancovat, byla otrávená. Tentokrát to tak ale nebylo. Během druhé přestávky došel Ondra s pivem, chvíli odpočívala a pak šli zase tancovat. Tak dlouho nebyla na žádné zábavě, musela si to všechno vynahradit. A tak strávila téměř celý večer, pak se divila, že jí dochází energie. Omluvila se a poodešla dál od masy lidí. Šla se trochu projít, trochu vydýchat.
Očividně nebyla jediná, která dostala takový nápad. Po okolí postávalo hromadu lidí, pokuřovali, popíjeli, také odpočívali. Hudba se opět rozehrála, opět jí prošla celým tělem, tentokrát ji už ale nedonutila vrátit se zpět. Tady měla příjemnou hlasitost, zde si ji mohla klidněji vychutnat. Procházela se kolem těch lidí, co tu postávali, občas se podívala nad sebe, na hvězdy.
„Hej,“ ozvalo se za ní. „Kočka, čičí,“ volal jejím směrem nějaký blonďatý kluk, s kšiltem do boku. V prstech svíral cigaretu a u nohou měl postavené pivo. Nebyla tak blbá, aby se rozhlížela po nějaké kočce. Bylo to na ni. Nevšímala si ho a pokračovala ve směru. Ušla dalších asi padesát metrů, když na konci ulice uviděla jeho. Zatrnulo v ní. Ne, teď ho vážně potkat nechci. Co bych mu asi tak řekla? A co tady dělá? … sám. Vypadá to, že si jí nevšiml. Pomalu to otočila a vracela se zpět ke kamarádům. Opět procházela kolem kluka s kšiltovkou. „Kotě,“ oslovil ji a stoupl si před ni. Pokusila se ho bez řečí obejít, ale pokaždé jí zatarasil cestu. „Slyšíš, mluvím s tebou,“ naléhal na ni, nebylo těžké uhodnout, že byl opilý (jak se říká – táhl orangutana). „Ale já nemám zájem s tebou mluvit,“ odpověděla mu stroze, ani se mu nepodívala do obličeje a obešla ho. Ten ji ale nechtěl jen tak pustit. Chytil ji za rameno, dost silně, zabolelo to, a přitáhl si ji zpátky. „Slečinka se vzpírá,“ řekl a vrhl pobavený pohled na své kumpány, kteří stáli opodál. „Ale copak, takovej pěknej zadeček a ono se mu nechce?“ přistoupil k ní a začal jí osahávat. Rázně mu vrátila ruku zpět a plivla mu do tváře. V očích měl vztek a zlomyslnou radost. Otřel si obličej, přitáhl si ji k sobě a násilím políbil. Bylo jí to odporné, byl cítit kouřem, pitím, byl slizký a hrubý. Znovu ho odstrčila a tentokrát mu vrazila facku. Vše stále ještě sledovali jeho kamarádi. Nenechal si to líbit a oplatil jí to takovou silou, že málem … Neupadla ale, protože to už za ní stál učitel. Vrazila do něj, lekla se. Když ale uviděla, kdo to je, nezmohla se na slovo. V tu chvíli ani na nic nemyslela. Její pohled mu říkal: „Omlouvám, se pane učiteli.“ Zachytil ji ještě dřív, než se sklátila na zem. V tu chvíli přestala vnímat, jako by upadla do bezvědomí, ale ne tak docela. Vše bylo mlhavé a rozmazané. Bylo toho na ni najednou moc.
Když přišla k sobě, seděla na trávě, docela daleko od zábavy. Byla tma a hudbu nebylo téměř slyšet. Zprvu se lekla, kde je a jak se tam dostala. Pak si ale všimla, že sedí kousek od ní a sleduje ji. „Kolik je hodin?“ zeptala se ho po chvíli ticha, kdy se ani jeden neodvažoval promluvit. „Půl druhé ráno.“ Už je to tedy skoro hodina, co se šla projít … „Budou mít o mně …“ „Ne. Ondřej ví, že seš tady,“ nenechal ji ani domluvit. Zase bylo ticho. A co vůbec měli říkat? Nemluvili spolu vlastně pořádně od její návštěvy u něj doma. Teď se mají věci jinak, u každého … jinak. Cítila, jak se na ni pořád dívá. Rudla. Připadala si jako nahá. To tady budou jen tak sedět? Mlčet, dívat se jeden na druhého a mlčet? Měla by se mu omluvit, za to, co tenkrát udělala. Možná je to už poslední chvíle, kdy mu to bude moci říct. Kdy jindy se ocitnou takhle sami, daleko od ostatních. „Já … chtěla bych … se ti omluvit. Za to, víš, jak jsem se tenkrát zachovala. Bylo to ode mě hnusný, sprostý. Vím, že to nebyla tvoje vina. Ale moje, já … vím to.“ Stále se na ni díval a neuhnul ani, když k němu vzhlédla. „Mrzí mě to. Promiň.“ To slovo se neslo tichem, které opět zalilo celou louku. Nejspíš měla kapela zase přestávku. Viděl, jak se třese zimou. Přece jen byla chladná noc a ona byla jen tak nalehko. Přisedl si k ní a přehodil přes ni svou mikinu. Celou dobu měla upřený pohled do země, když ji ale objal kolem ramen, odvážila se na něj podívat. Políbil ji na čelo. „Miluju tě. Miloval a miluju,“ pošeptal ji do ucha. Tělem jí projel blesk. Tichý, ale silný, rozehřál jí každičký kousek těla, v hlavě se jí spustil ohňostroj, v srdci se rozpoutala lavina citů, které tam tak dlouho zadržovala. Schoulila se k němu, pevně ji objal. Po tváři jí stekla slza štěstí. „Už tě nikdy nepustím,“ slíbil jí a ona si vzpomněla na první doteky, tenkrát v září. Ty doteky říkaly to stejné.
Řekl jí, že podal ve škole výpověď. Že tam posledním červencem skončil. Prý už jsou to dva měsíce, co se tak rozhodl. Když viděl, že návrat k ní je nemožný a že další rok v práci s ní by nevydržel, rozhodl se odejít. Dokonce už měl domluvené místo na střední škole v sousedním městě.
Byl 29.červenec, poslední den školy a rozdávalo se celoroční hodnocení. Po poslední protrpěné hodině ve škole se všichni vyřítili ven s radostí a úlevou na tváři. Rozutekli se domů, s plány na prázdniny, za dovolenými, … Slunce prosvítilo krásný teplý letní den a na nebi se objevili jen sem tam malé bělavé mráčky. Po ulicích se procházeli pyšní rodiče se spokojenými dětmi. V jedné ruce vysvědčení, v druhé zmrzlinu. Ona stála kousek opodál, u stromu a čekala. Místo batohu dnes měla jen tašku přes rameno, na nohou sandále. Zpoza rohu vyšel učitel a zamířil k ní. Objal ji a políbil. Přímo naproti škole, kolem plno spolužáků, lidí. Políbili se na ulici. Chytil ji za ramena a odešel s ní. Odešli spolu. Nemuseli se skrývat, nemuseli nic tajit. Nemusí zatloukat, lhát ani se přetvařovat. Jen ať všichni vidí, že on má ji a ona jeho, že jsou spolu a že se milují. Jen ať je všichni vidí …

KONEC