Výměnný pobyt 13. díl

Vyloženě potterovským obdobím můžu zhruba těch uplynulých devět dní nazvat. Nejen, že jsem byla s Kate o víkendu v kině, tím se to všechno teprve uvedlo do chodu, ale pak jsem ještě zavítala do knihkupectví, které doslova praskalo ve švech. Na knihu, jejíž reklamy se otiskují už dva měsíce před prodejem a před objednávky se posílají někdy i půl roku dopředu, jsem si vystála pěknou frontu. Naštěstí mě tyto nepříznivé vlivy docvakly dříve, tudíž jsem si speciálně na nákup udělala čas, abych pak nemusela hnát do práce. Obezřetnost se mi samozřejmě vyplatila. Pondělní práci jsem již měla odbytou, venku stále ještě hřálo slunce, i když se schylovalo k šesté hodině večerní, a já se rozhodla zakousnout do příběhu co nejdříve. Není divu, že jsem chvátala domů, jako kdyby mi někdo šlapal na paty. V pokoji jsem si odhodila tašku do kouta, udělala nezbytně nutné úkoly, rychle přejela zítřejší látku a pak konečně nastal ten moment, kdy jsem padala na postel bez povinností, starostí, prostě jen s knížkou v ruce. Po první otevřené stránce mi docvaklo, že se tu právě chystám přelouskat anglicky psanou bichli, ale ani mě to neodradilo, spíš zarazilo. Nějakou chvíli trvalo, než jsem si zvykla na jiné výrazy v mém rodném jazyce a na ty v jazyce původním. Pak už mi to ani nepřišlo. Zahloubala jsem se natolik, že pro mě musela Annie dojít, abych se také ukázala na večeři.
Ve škole se samozřejmě nemluvilo o ničem jiném. Nějak jsem ani průpovídky nevnímala, raději jsem si své teorie a domněnky nechávala pro sebe. Na Harryho, či na Daniela jsem stejně neměla pořádnou šanci myslet. Kate mě totiž o každé volné chvíli zahrnovala detaily Alexe, nejspíš jejího nového kluka. Jak já z toho byla nadšená, samozřejmě ne víc než ona, ale značně ano. Je přeci nádherné sledovat, když vaší nejlepší kamarádce jiskří v očích hvězdičky zamilovanosti. Snad jim to spolu nějakou dobu vydrží a já nezažiji roli chůvy utěšovatelky, to bych opravdu nerada.
„Když on je prostě báječnej, ani si to nedovedeš představit. Jo a víš, co mi říkal? Že prý si mě všiml už při našem prvním setkání. Od té doby neustále vyhlížel holku s černýma vlasama.“chrlila ze sebe Kate.
„Jakpak by ne, takovýhle první dojem neudělá jen tak někdo. Mohla sis být na devadesát procent jistá, že si tě zapamatuje. Málokdy tě někdo zčistajasna porazí a válí se po tobě, ne?“popichovala jsem ji a neustále připomínala tu komickou scénu, díky níž poznala svou spřízněnou duši.
Kate nevěděla, jestli se má mračit nebo smát, tvrdý výraz na obličeji jí stejně moc dlouho nezůstal. Zase se dala do vyprávění: „Na tento týden jsme si domluvili schůzku, půjdeme se projít k vodě a pak třeba někam do parku. Ani nevíš, jaké romantické představy se mi honí hlavou. Doufám, že něco nepokazím, to seznámení bylo vtipné, ale další trapasy nepotřebuju.“svěřovala se a já s ní plně soucítila.
„Já si myslím, že už sis nějaké komické situace vybrala dopředu a nic se ti snad nestane.“rychle jsem poklepala na lavici, abych to nezakřikla, to by mi byla Kate opravdu moc vděčná. „A když už, aspoň pak můžete se smíchem vzpomínat. Máš jisté, že s ním nebude nuda.“
„Nuda s ním opravdu nebude. Už při prvním rozhovoru mě rozesmál. Něco na jeho chování mi přijde prostě strašně komické. Chudák. Byl z toho docela nešťastný, když jsem mu to řekla.“politovala ho Kate zabraná do vzpomínek.
„Cože?“vyprskla jsem smíchy. „Tys mu řekla, že ti připadá komický? No to je teda gól, Kate.“teď jsem se smála pro změnu já jejímu zmatenému obličeji.
„Copak jsem udělala něco špatně?“nechápala.
„Ne.“marně jsem se snažila potlačit pobavením podbarvený hlas. „Vůbec.“
„Počkej, já to nechápu, proč jsem mu to neměla říkat?“otočila se na mě s prosbou v očích. „Pokazila jsem to? Ježíši, co teď? Já jsem tak blbá.“hořekovala nad sebou a skládala do dlaní svou hlavu. Asi se jí před očima odehrávala smutná scéna, kdy on ji opouští a ona mu mává s uslzenýma očima bílým kapesníčkem.
„Neboj, nic se nestalo, jistě to pochopí. Neber všechno, co říkám, tolik vážně.“snažila jsem se ji utišit, ještě aby kvůli mým připomínkám ztratila odvahu něco podniknout!
„Buď v klidu.“houkla jsem ještě na ni, pak zazvonilo a obě jsme se s naprosto odlišnými výrazy dohrabaly ke svému stolu.

Tomuhle říkám paráda! Právě jsem si na prosluněné louce v parku rozkládala deku, kterou mi Annie speciálně pro tuto chvíli zapůjčila. Všimla si mého zažrání do kouzelnického světa a knih obecně, takže neváhala ani chvíli a hned mě vyzbrojila na cestu i nějakým jídlem. Proto jsem tady na dece měla i takový malý piknik v jednom. To malé číslo sice není nejlepší, leč plně mi ho vynahrazovala kniha a několikero hrdinů obsažených v ní. Jak jsem si všimla, nezůstala jsem na rozlehlé louce jediná s knihou v ruce. Opodál ležel zamilovaný páreček, v němž neznámý kluk předčítal své dívce, jež se opírala o jeho nohy. Na druhé straně zase předčítala maminka svým dětem pohádky. Mně nepředčítal nikdo, ale momentálně mi to bylo srdečně jedno. Přestala jsem pozorovat okolí a ponořila se do děje. Jak jsem se na tenhle okamžik celý den těšila!
Od monotónního civění do potištěných stránek mě bolel krk, záda i ruce. Během tříhodinového čtení jsem se neustále ošívala a měnila pozice, aby mi vše co nejvíce vyhovovalo. Ve večerních hodinách jsem se samozřejmě musela přesunout z tmavé louky na lavičku pod rozsvícenou lampu, ale i tak to na prožitku nic neměnilo. Domů jsem přišla naprosto spokojená a nevnímající okolní svět.

Stála jsem za pultem a dělala silné kafe, jež si poručila paní u stolu číslo jedna. Stejně jako číslo stolu označovalo její počet návštěvníků. Byla sama a nejspíš zažila velice perný den v práci. Přinesla jsem ji silné preso v hrníčku střední velikosti, většinou dáváme malé šálky, ale u této paní jsem udělala výjimku. Postavila jsem kouřící se hrnek před ní, vděčně se na mě podívala a už se věnovala jen svým starostem. Obhlédla jsem situaci lokálu. Hodiny ukazovaly přibližně sedm hodin, tedy čas večeře. Taky mě trápil hlad, a jelikož se v restauraci nacházela jen ta nešťastná paní a pár starých lidí, zaběhla jsem do kuchyně a zažádala kuchaře o palačinky. Protože se nudil, rád mou žádost přijal a ujal se vaření. Než se má večeře udělala, stihla jsem se naučit jednu stránku látky, avšak šest mi jich ještě zbývalo. Propadala jsem zoufalství, protože jsem zrovna opravdu neměla náladu na učení. Nějak mi dnes nebylo nejlépe, netuším proč, prostě na mne zase dolehl stín, který mě dusil i mařil mé marné snahy o znovunavrácení slunné nálady na můj utrápený obličej. Ovšem jakmile bouchly vchodové dveře i já spatřila návštěvníky, musela jsem vypadat naprosto zoufale.
Ve dveřích stáli Max, Peter i Daniel. Celá trojka evidentně v dobré náladě. Max se porozhlédl po lokále a zakotvil pohledem úplně v rohu místnosti, kde se skvěl útulný box akorát pro čtyři osoby s označením reservé. Aha, takže už vím, komu ten stůl patří. Ovšem ani toto zjištění mi na tváři nevykouzlilo úsměv. Počkala jsem, až se pánové usadí, se zoufalstvím pohlédla ke dveřím, jestli třeba Linn (servírka) nepřijela na bílém koni, aby mě zachránila od momentální práce. Bohužel. Zklamaně jsem si pro sebe povzdechla, vzala do ruky blok a tužku a vydala se k novým zákazníkům. Cestou mezi stoly se mě snažila polapit nervozita do svých sítí, naštěstí nade mnou úplnou moc nezískala.
Svou na pohled sebejistou chůzi jsem zakotvila před nimi. „Co to bude, pánové? Něco k pití?“optala jsem se slušně a snažila vykouzlit alespoň chabý úsměv. Pro mě momentálně nadlidský úkon.
„No, já bych chtěl colu.“otočil se na mě Max s úsměvem, já mu ho však k jeho zklamání nevrátila.
„Můžu poprosit o sklenici jahodového džusu s ledem, prosím?“otázal se zdvořile Daniel a pohlédl mi do očí. Jen jsem si bez hlesu zapsala objednávku a tázavě pohlédla na posledního člena jejich spolku.
„Teda, pánové, vy mě štvete. Cola? Džus? Jsme snad na pracovní večeři nebo co? Já si dám pivo. A Thatcherová, neboj, osmnáct už mi bylo. Ale kdybys chtěla, občanku ti klidně můžu ukázat.“začal zase s věčným popichováním Peter, opravdu se hrabal v peněžence. Jen jsem ho sjela nezúčastněným pohledem a prováděla svou práci servírky.
„Bude to tedy jednou cola, jahodový džus s ledem a pivo. Mám vám donést jídelní lístek?“otázala jsem se ještě před odchodem.
„Jo, to bys byla hodná.“řekl Max.
„Nebyla bych hodná, je to moje práce chovat se slušně. Počkejte minutku.“odpověděla jsem a šla připravovat objednávky. Na pracovní desku jsem položila dvě třídeckové sklenice, nabrala led a vhodila ho do nich a pak zalila požadovanou tekutinou. Pivo jsem si nechala na konec, přeci mu nedám zlatavý mok s vyprchanou pěnou! Vše jsem si nandala na tác, do podpaží přihodila ještě tři jídelní lístky a vydala se k zákazníkům. Přišli sice teprve před chvíli, ale hned byla jejich přítomnost znát. Místností se teď nerozléhalo útrpné ticho, nýbrž smích veselých náctiletých kluků. I když jsem zrovna neměla ideální náladu, docela jsem nějaký halas uvítala.
„Tady to máte. Až si vyberete nějaké jídlo, dejte mi vědět.“upozornila jsem je a šla se věnovat nově příchozímu zákazníku, klukovi okolo dvaceti tří let. Sedl si ke stolku pro dva více v zadní části restaurace. Nechápu, proč všichni chodí dozadu. Vlastně ano, ovšem z profesionálního hlediska mě to překvapuje. Obsloužila jsem ho, optala se, jestli bude jíst nebo na někoho čeká. Prý ne, donesla jsem mu tedy jídelní lístek a pak už se věnovala jen svým starostem, jež neměly s restaurací nic společného. Vtloukala jsem si do hlavy všemožné příběhy, data, jména a zajímavosti týkající se středověku. Ze zahloubání nad anglickými jmény králů a královen mě vytrhly volající hlasy od zadního stolu. No jo, už jdu. Pěnila jsem v duchu.
„Promiňte, nějak jsem vás přeslechla. Co to bude?“ruka monotónně zapisovala objednávky, hlava je skoro ani nevnímala. Můj duch se vznášel někde hodně daleko od dnešní civilizace. Papírek s jídly si převzal kuchař, rovnou mi podal objednané palačinky pro mě a já se pustila, skryta a nikým nerušena, do jídla.

Čas pomalu pokročil. Veselá trojka již měla snědené své jídlo, vypité pití. Také už v této restauraci strávili více než jeden a půl hodiny. Počítala jsem minuty do konce mé směny a do zavíračky.
„Hej, Thatcherová, můžeš sem, prosím?“zavolal na mě nikdo jiný než Peter. Když jsem přicházela, všichni kolem stolu povstali. Netušila jsem, co se děje a co mají zase v úmyslu. Už jsem měla na jazyku nějakou peprnou poznámku, avšak vyrušil mě příchod kuchaře, který nesl ovocný dort se zapálenými svíčkami, postavil ho doprostřed stolu, popřál do větru všechno nejlepší a odcoural zpět. Stála jsem před stolem jako solný sloup s očima upřenýma na plamínky svíček. Najednou mi připadaly strašně krásné, mystické a s magnetickým účinkem. Nevnímala jsem nic, slova kluků jen hučela v hlavě, obsah mi znám nebyl. Ze zasnění mě vytrhla až čísi ruka, jež mi přejela před očima. Trhla jsem hlavou a hleděla na šest párů oči, jež se na mě upíraly.
„Snad taky něco popřeješ Dannymu, ne?“prohodil Peter a škodolibě se zašklebil. Na koho jiného než na mě samozřejmě. Max stál zaražen do země, nejspíš mu připadala celá situace krajně nepříjemná. Daniel zase nevěděl, jak se ubránit a co namítnout. Raději hledal na stole nějakou šmouhu, která by pro tentokrát upoutala jeho pozornost. Zvláštní. Jak může tenhle tichý kluk hrát ve filmu a být obdivovaný miliony dívek na celém světě?
„Tak co? Bude to, nebo si mám přinést deku, abych si mezitím ještě dal dvacet?“jak já ho nenávidím! Sjela jsem ho vše říkajícím pohledem, pak jsem se již beze vzteku otočila tváří k Danielovi. Výraz z mé tváře zmizel, nahradila ho čistě neutrální fasáda. Zahleděla jsem se mu do očí a vpíjela se do nich bez přestání, neuhnula jsem ani o píď. Za chvíli jsme se navzájem tak zhypnotizovali, že můj mozek vnímal pouze ty dva modré body.
„Přeji ti všechno nejlepší k narozeninám, Danieli. Ať se ti vyplní všechna tvá tajná i odhalená přání.“stačily mi dvě věty. Víc nebylo třeba, alespoň pro mě. On byl očividně také rád, že jsem skončila brzy. Po celou dobu jsme si hleděli do očí, nezaregistrovala jsem v nich žádný pohnutek, přesto jako bych slyšela dopadnout veliký balvan z jeho srdce. Co já tu vlastně vůbec pohledávám? Oči jsem však z těch jeho nespustila.
„A to má bejt jako všechno?“zahučel podrážděně Peter. Jak to, že mě ten kluk tak vytáčí? S jeho chováním není divu.
„A co bys chtěl ještě? Přeju snad jemu, ne tobě.“loupla jsem po něm koutkem oka, ovšem Daniel se mi z dohledu neztratil, zíral neustále na stejné místo. „Myslím to naprosto upřímně a myslím, že to ke štěstí stačí. A nekaž Danielovi laskavě narozeniny, myslím, že nějaké nepříjemnosti v tento den nejsou vhodné.“naznačila jsem jistou narážku na pochybnou loajálnost jeho „kamarádů“, které nejspíš někdy ani nezná. A samozřejmě se to týkalo také Petera, nevím, jak on své přání pronášel. Chudák Daniel, takový narozeninový večer bych nechtěla prožít, je mu to očividně nepříjemné.
„Poč..počkej, jak to jako myslíš? Co tím jako chceš říct?“vyštěkl na mě Peter naštvaným hlasem. Max raději stočil pohled k struktuře podlahy a Daniel propaloval moje čelo. Obrátila jsem oči v sloup, v duchu všem nadávala do blbců a něco si pro sebe zamumlala.
„Cože?“snažil se ještě nějak navázat rozhovor ten otrava.
„Tobě jsem nic neříkala. Nechápu, proč si pořád všechno a všechny přivlastňuješ. A dej mi už konečně pokoj!“otočila jsem se, hodila za hlavu slabošské chování ostatních přítomných a šla si po svém. Na cestě od stolu jsem začala mluvit česky. Aspoň se na mě zase nemůže utrhovat, že o něm něco říkám. Nerozumí mi.
„Blbec jeden, Bože, cos mi to postavil do cesty? Ještě dva týdny, to vydržím. Vydržím!“horlila jsem nahlas. Bylo mi úplně fuk, že mě slyšela celá restaurace. Jak jsem zaslechla, kluci se divili, co to slyší. Ať si!

„No to snad ne! Vy jste Češka?“vyskočil od opuštěného stolu ten kluk, kterého jsem před drahnou dobou obsluhovala. Přiběhl ke mně a vnucoval mi svou ruku. Opravdu jsem zrovna neměla náladu, ovšem slyšet češtinu od někoho jiného než-li ode mě, mi přineslo nevídané potěšení. Potřásla jsem si s ním pravicí a dala se do hovoru svojí mateřštinou. Stůl hlučné trojky náhle ztichl a já ho právem podezírala ze šmírování, tedy spíše odposlouchávání.
„Já jsem David, z Českých Budějovic.“představil se mi milý světlovlasý, modrooký Čech. To je k neuvěření slyšet názvy českých měst mimo Českou republiku. David na mne koukal se zájmem, očividně toho chtěl hodně probrat. Špatná nálada ze mě opadla, takže jsem se dala s chutí do řeči a úplně zapomněla na lehkou nevraživou slovní šarvátku před několika minutkami.
„Veronika, z Prahy….“představila jsem se a řekla nějaké další základní informace. „Snad nejsi na naše hlavní město vysazený. Mnoho lidí, kteří jsou odjinud mi to vždy zazlívají a mě to dost mrzí. Vždyť na tom, kde bydlím, snad není nic hrozného. Každopádně tuhle tématiku teď nemusíme řešit. Jak jsi se sem dostal? Nebo spíš, co tu děláš?“tohle mě vážně zajímalo, on tu asi na žádném výměnném pobytu není.
„Já proti Pražákům nic nemám, to kde žiješ, nemá s osobností nic společného. Jsem tu pracovně už asi půl roku, přestal jsem to počítat. Byl to odjakživa můj sen a ve firmě se k odcestování do cizí země nikdo neměl, tak jsem se toho ujal. Hodně mi to dalo, ale taky vzalo. Vlastně tu nikoho nemám, rodina zůstala doma a přítelkyni jsem si nenašel.“povzdychl si neparně a já v duchu také. Zase tolik sdílný být nemusel. Já rozhodně rozebírat svoje pocity neplánuji.
„V jaké firmě pracuješ? Nebo alespoň jaký obor? Tohle mě hrozně zajímá. Nemůžu se tě zeptat, jak sis práci sehnal, když ti ji nabídla firma, tak mi pověz aspoň něco.“dožadovala jsem se informací. Sama jsem sebe nechápala. Dva měsíce mého pobytu zde nebyl žádný med a teď to není o nic lepší, byla jsem a možná stále zůstávám jistým způsobem zklamaná, leč přesto jsem se snažila získat nějaký přehled, jak bych se sem mohla popřípadě vrátit. Avšak naplno jsem si to nepřipouštěla.
„Počítačová firma. To víš, možná jsi to očekávala. O způsobu, jak se sem dostat, ti toho opravdu moc nepovím. Ale jestli ti to pomůže, jsem moc rád za přijetí té výhodné nabídky. Nejdřív mě provázely problémy, ale už se to srovnalo, teď mi už chybí jen nějaké to zázemí. Návrat domů zatím neplánuji. Dost už o mně, znáš mě sice teprve pár minut, ale už toho víš skoro víc, než moje máma.“zasmál se zvonivým hlasem. Připadal mi sympatický, až moc. Ale přisuzovala jsem to čistě náklonnosti k něčemu českému.
„Já jsem tu na výměnném pobytu zařízeném školou.“stručně a jasně.
Davidův obličej se přetvořil do jedné veliké překvapené grimasy. Skoro mě to rozesmálo. „Počkej, se školou? A co studuješ, nějakou výšku? To musí být přeci strašně těžké, ne?“Aha, tohle asi nepochopil úplně správně.
„Ježiši, to ne. Já jsem teprve na střední, do výšky mám ještě daleko. Nebo spíš dva roky, abych to upřesnila.“nejspíš jsem mu vyrazila dech. Drahnou dobu mlčel jako zařezaný. To vypadám tolik staře?
„Aha. A co pak děláš tady?“zdálo se mi to, nebo ztratil na vstřícnosti?
„Myslíš v Jimmyho restauraci? Mám tu zařízenou brigádu, není na škodu něco si tu přivydělat, navíc jsem oplývala relativně velkým množstvím volného času. Jsem tu teprve krátce, ale docela mě to baví. Tím jsi mi vlastně připomněl, že bych se měla věnovat také jiným hostům. Jestli tu vydržíš, ještě přijdu.“zvedla jsem se od stolu, zkasírovala paní s kávou (dostala jsem výjimečné právo zabývat se i financemi, jinak to samozřejmě dovolené není), pak jsem se šla věnovat našemu oslavenci a tomu zbytku. Zajímalo by mě, co celou dobu řešili, nálada nijak nahoru nestoupla, naopak se mi zdálo, že se kolem vznášel lehký mrazivý větřík.
„Dáte si ještě něco, nebo to bude vše?“ptala jsem se spíš Maxe a Daniela, na Petera jsem raději ani nepohlédla, ještě by po mně zase mohl vyjet.
„Já myslím, že to bude vše, už si nic nedáme. Přineseš nám účet, prosím tě?“převzal to do svých rukou oslavenec. Konečně se také nějak projevil. Už jsem si myslela, že oněměl, ulevilo se mi.
„Nepřinesu. Všechno už je zařízené. Můžete bez obav odejít.“usmála jsem se na něj a opustila jejich stůl. Daniel vypadal značně překvapeně, že nemusí nic platit. Max se předem dohodl s Jimmym, takže nebyl problém. Sice jsem netušila, kdo bude hosty toho vzdáleného stolu, ovšem o výjimečnosti v placení jsem byla informována už včera. Dál jsem se kluky nezabývala a zase si přisedla k Davidovi. Konverzovali jsme dlouho, jeho nespokojenost pomalu mizela, asi si uvědomil změnu ve svém chování a snažil se to napravit. Dvě minutky před tím, než kluci procházeli okolo, diktovala jsem Davidovi, který byl už na odchodu, svoje telefonní číslo. Pak jsem se sebrala a šla zavírat skoro prázdnou restauraci. Peter kolem mě prošel, jako bych byla vzduch, Max mi pokývnul a pádil pryč, jen Daniel se zdržel a počkal, až bude v restauraci úplně prázdno. Ovšem zrovna moc dlouho se zdržovat nechtěl, nervózně těkal ke dveřím, jako by čekal, že jimi každou chvílí může vykouknout Peterova nasupená hlava. Přistoupil k pultu, za kterým jsem něco naoko rovnala. Neulehčovala jsem mu situaci a věděla jsem proč. On mi také nepomáhá, sice o to neprosím, ale stejně. Nervózně přešlápl na místě a dal se do řeči.
„No, já…Chtěl jsem se omluvit za Petera, poslední dobou se chová hrozně divně, on takový není, věř mi, nechápu, co se s ním stalo.“začala ho omlouvat ta pro tuhle chvíli stydlivá duše. Jen jsem na něj koukla pohledem typu – to by měl říkat spíše on, a nechala ho mluvit. „Díky za fajn obsluhu, i ten dort se povedl.“nejspíš mi chtěl polichotit, avšak nevyhmátl dobré téma.
„Nemáš za co. Obsluhovat je moje práce a dort jsem nepřipravovala já, nýbrž kuchař.“trochu jsem ho tím usadila. Možná jsem mohla být hodnější. Tvářil se dost zkroušeně, a navíc, má přece ty narozeniny. Slitovala jsem se a řekla mu konečně něco hezkého, co jsem plánovala říct i tak.
„Ale díky. Aspoň nemusím pochybovat, že se na práci servírky vůbec nehodím. I to umělé usmívání není tak těžké.“usmála jsem se doopravdy. „Doufám, že jsme ti s Peterem ten slavnostní den nezkazili.“podotkla jsem ještě. Zavrtěl hlavou. „No,“koukla jsem ke dveřím, přímo jsem z nich cítila narůstající neklid tam venku, „asi bys už měl jít, nebo to nedopadne dobře. Užij si narozeniny, osmnáct už ti nikdy znovu nebude.“popřála jsem mu ještě znovu a loučila se s ním.
„Máš pravdu. Já myslím, že jsem si ty narozeniny užil dostatečně. A to, že je mám dneska, ještě neznamená, že nebudu oslavovat jindy.“věděla jsem, kam tím míří. „Měj se, možná se zítra uvidíme ve škole. Ahoj a hezký zbytek večera.“popřál mi spontánně a rychlým krokem zamířil ke dveřím, za chvíli tu nebyla stopa ani po jeho zádech.
Unaveně jsem se opřela o pult, drahnou chvíli hleděla do prázdna před sebe a pak se dala do uklízení.
Na cestu k podzemce (teď se mi zdála výhodnější než autobus) mi zapípala smska od Kate, jak jsem zanedlouho zjistila. Prý jestli už na pátek večer něco mám. Kdyby ne, ví o jedné skvělé diskotéce. Obratem jsem jí odpověděla zpět, že může počítat s mou účastí. Tancování prostě neodmítnu. Usmála jsem se do tmy prosvícené pouze světlem z pouličních lamp, zachumlala ruce do kapsy, navolila si v sluchátkách oblíbenou pomalou píseň a seběhla schody. Snad nepůjde budoucnost po vzoru těch schodů - sestupně.