Kam slunce nechodí jen hvězdy vidí 2.díl

Po očku pozoruji malého nočního motýlka, jak zuřivě mává křídly a pokouší se usadit na okenním parapetu. Soumrak padl již dávno, šero je takové, že nebýt několika snaživých pouličních lamp, těžko bych z našeho malého balkónu dohlédla dolů na ulici. Tichý povzdech, který se ozve z vedlejší plastové židličky, mi prozradí, že se můj společník odhodlal prolomit to ledové ticho, které se mezi námi už hodnou dobu zlověstně vznášelo.
,, Takže ty tančíš,“ Neptá se. Konstatuje.
,, A ty piješ,“ řeknu, aniž bych se namáhala zvednout hlavu. V ruce zamyšleně svírám šálek s čajem. Hrnek je horký, pálí mě do dlaně čím dál větší silou.
,, Hm,“ unikne mu. Další vteřiny tiše ubíhají, mění se v minuty a ty postupně plynou dál a dál. Motýlek se konečně usadí, spustí svá tmavá křídla a tiše vyčkává.
,, Lukáši,“ Trhne sebou. Během večera jsem ho jménem oslovila poprvé. Vybaví se mi staré známé pocity. Poblouznění, láska, bolest. Nejprve krásný sen a pak probuzení. Tvrdá realita. Všechno jednou skončí. Ale že to bude takový konec, to jsem opravdu nečekala. Bylo to, jako by zazvonil budík. Jakoby režisér řekl ,, Stop, lidi, končíme, bylo to ok“ . Zhluboka se nadechnu.
,, Opravdu nevím, čeho tím chceš dosáhnout..,“ Pohrdavě si odfrkne.
,, Nemluv jak matka, prosím tě,“ požádá mě. Nesnáší, když ho někdo poučuje těmihle mateřskými radami. Vím to moc dobře, v našem vztahu mi to několikrát dal jasně najevo. Nutno podotknout, že v té době rozhodně nebyl alkoholik.
,, Proč si do toho spad?“ zeptám se a s těžkým srdcem dodám: ,, Bylo to kvůli mně?“
,, Do ničeho jsem nespad!“ odmítne razantně. Leč nedodá, že já nefigurovala jako hlavní důvod.
,, Plaveš v tom,“ trvám si na svém. Lukáš je paličák samo sebou, nicméně ani já nepatřím k té plašší a tišší skupině lidstva.
,, Byla´s pověřena udělat křížový výslech?“ zajímá se. V té tmě naštěstí nezahlédnu jeho úšklebek.
,, Tak poslyš,“ pomalu na něj začínám být naštvaná, ,, Já tě do ničeho nenutím. Já po tvé přítomnosti ani netoužila. To všechno moje milovaná babička, která se pro mě snaží dělat to nejlepší!“ Při těchto slovech ztiším hlas, aby mě náhodou nezaslechli vedle v obýváku. Panelákové stěny jsou tenké, navíc se často zdá, že jim přirostly i uši.
,, Ty si máš tak na co stěžovat!“ V Lukášově hlase se ozve varovný podtón. ,, Je mi dvacet, pracuju, ale když se chci postavit na vlastní nohy, nejde to. Rodiče mě stáhnou zpátky. Bydlím u nich, mých několik málo pokusů o samostatné bydlení ztroskotalo ještě v základech. Mám taky jistou smůlu na holky, která se bohužel projevuje dost často. Vykopli mě z týmu, v práci to mám jen tak tak!“ Skoro se mi zdá, že se v jeho očích, zastřených šerem, zaleskly slzy. Potřesu hlavou. Měla bych si zajít k očnímu.
,, Jsem pitomec,“ přizná naprosto nečekaně Lukáš. ,, Ztratil jsem to nejcennější, co jsem v životě měl!“ V nitru mě cosi zašimrá. Pocit, který bubnuje na poplach. Pokouším se ho ignorovat.
,, Kdybys měla takovéhle problémy,“ pokračuje, ,, co bys udělala? Ty bys to vydržela? Ani nevíš, jak je to silné!“ Zoufalstvím schová obličej v dlaních.
,, Nepřísluší mi řešit tvou situaci,“ zašeptám. ,, Mám svých starostí dost. Ale chci ti pomoc!“
,, Vážně?“ zeptá se tiše. Přikývnu. Aniž bych si to uvědomila, zvedne se a jediným krokem překoná vzdálenost, která nás od sebe dělí. Skloní se nade mě.
,, Nikdy jsem tě nepřestal milovat,“ zamumlá a jeho ruka se lehce dotkne mé tváře. Ten dotyk je letmý, přesto se však ve mně všechno otočí vzhůru nohama. Jsem zmatená? Šťastná? Smutná? Nevím..
Ucítím jeho rty na svých. Ty jeho jsou horké, moje chladné. Dokonalé protiklady… Motýl zatřepetá křídly a ladně se vznese. Pak zmizí v temných hlubinách noci. Byl taktní a nechal nás o samotě..