Osudové setkání VIII.

„Je to tak, slečno Kopecká, jste ve osmém týdnu těhotenství.“ Potvrdí mi mé podezření doktorka.
Dítě…já čekám dítě. Stále tomu nemůžu uvěřit. Malé krásné stvoření, které bude vyrůstat bez otce. Otce, kterého stále miluju, ale který mi ublížil.
Z ordinace vyjdu jako v mrákotách, nevnímám okolí kolem mě a stále přemýšlím na to, jak tohle zvládnu. Dítě si nechám, to jsem se rozhodla v tom okamžiku, kdy mě napadlo, že čekám dítě. Nikdy bych si ho nedokázala nechat vzít.
„Tak, jak to dopadlo?“ první věta, co z Valerie vypadne, když dojde domů z práce. Já sedím na gauči a jenom přikývnu.
„To je senzační, já budu teta. Já to tušila hned od začátku.“ Srší radostí, která je tak nakažlivá, že se začnu radovat společně s ní.
„Mám tě ráda Val.“ Obejmu ji
„Já tebe taky. Mám další senzační nápad. Co kdyby ses ke mně nastěhovala natrvalo?“
„To nejde, nemůžu tě tady omezovat a teď, když jsme dva, nebudeš mít tady žádné soukromí. A co David?“ připomenu jí a jsem zvědavá na její odpověď. O Davidovi dlouho nemluvila, určitě se něco stalo, ale nechtěla jsem ji nutit mluvit. Myslela jsem si, že mi to časem řekne sama.
„Teď to mezi námi nějak neklape, tak si dáváme pauzu. Ale to je úplně jedno. Mám tady spoustu místa a jsem tady sama. Každá koruna se ti teď bude hodit, tak proč nebydlet spolu?“ argumentuje a já ji musím dát, jako vždy za pravdu.

Jen, co vylezu z postele následující den, obleču se a jdu do práce. Po dlouhé době, co jsem tady nebyla a přenechala vedení Dance, mě všichni vítají zase zpátky. V kanceláři si sednu do křesla a dám se do práce. Zameškala jsem spoustu času a teď to musím dohonit. Sotva jsem si vybavila byt a udělala opravy, zase se stěhuju. Ale bude to skvělé, přesvědčuji sama sebe, ale jistá si tím nebudu asi nikdy. Když zazvoní telefon, ani se ho nesnažím brát, máme přece záznamník. Ale když se ozve Petrův hlas, naskočí mi husí kůže.
„Sáro, sakra kde vězíš, mobil mi hlásí, že si dočasně vypojená. Jestli tam jsi, zvedni to, prosím. Bojím se o tebe. Jsem na cestě domů, ale až dorazím, stavím se.“ A zase ticho, hrobové ticho. Zvrátím hlavu dozadu a vydechnu úlevou, že se nestavil rovnou sem. Nejsem připravena se s ním teď sejít, je mi jasné, že někdy musím, ale ne teď.
Když jsem v práci hotová, jdu po ulici a rozhlížím se všude kolem, jestli nezahlédnu náhodou Petra. Ale klidná jsem až se za mnou zavřou dveře od Valériina bytu.
„Val? Už jsem doma.“ Ohlašuju se už v chodbě, ale odpovědí je mi ticho. Vyzuju se a mířím do obýváku, ale jen co přejdu přes práh, zarazím se na místě a nevěřícně hledím do Petrových očí. Tak tohle by mě ani ve snu nenapadlo, že tato chvíle přijde tak brzy.
„Sáro, máš návštěvu.“ Oznamuje mi Valerie, i ona trochu zaražená, takže to znamená opravdu vážnou situaci.
„Já, ještě si musím něco zařídit.“ Vypochoduje z obýváku a zaklapne dveře. Já pořád stojím a nejsem schopna se pohnout natož něco říct.
„Sáro, zlato, co se děje?“ zeptá se Petr, vstane a míří ke mně.
„Ne, zůstaň tam.“ Napřáhnu ruce před sebe a ustoupím o krok dozadu. Petr zůstane stát a nechápavě na mě hledí.
„Je konec, Petře. Mezi námi je konec. Nechci tě už vidět. Nikdy.“ Uhnu očima, protože nevydržím ten jeho zničený pohled, jako by nic neprovedl. Ale on právě provedl, lhal mi, podvedl mě…
„Sáro, to nemyslíš vážně.“ Kroutí hlavou.
„Myslím to naprosto vážně. Je konec. Prosím, běž pryč.“ I přes snahu držet si vážnou tvář, se mi oči zalijí slzami a ty se mi začnou kutálet po tvářích. Nechtěla jsem brečet, nechtěla jsem ukázat, že mě to strašně bolí. Ale musí to skončit, nejsem schopna žít s člověkem, který mě podvedl, to prostě nedokážu.
„Běž.“
Poslední pohled a bouchnutí dveří, to je jediné, co jsem schopna vnímat. Ale už nebudu brečet, slibuju si, už ne kvůli Petra. Teď se budu radovat, roste ve mně nový život, Petrovo dítě, dítě, které nepozná…